Zobrazení zdroje stránky Ze světa lasních samot, 1955, Doslov

{{KlosterBankArticle
|Title=Ze světa lasních samot, 1955, Doslov
|Author=Vítězslav Tichý
|Date=1955
|Source=Klostermann, K.: Ze světa lesních samot
|Genre=beletrie
|Respondent=
}}
Zařazením Klostermannova románu „Ze světa lesních samot“ do edice Klub čtenářů dostává se jeho autorovi uznání, které mu právem náleží. Významné, kladné vlastnosti tohoto románu ocenila už tehdy, kdy román poprvé knižně vyšel, t. j. roku 1892, nejen nezaujatá kritika, nýbrž hlavně široká obec čtenářská, a obliba tohoto Klostermannova prvního většího díla se od té doby nezmenšila. Už tehdy bylo patrno, že do české literatury vstoupil autor ovládající bezpečně své vypravěčské umění, bystrý pozorovatel skutečnosti, realista, který viděl život, jaký skutečně je.

Klostermann vstoupil na literární veřejnost už jako hotový, vyzrálý muž, když už mladistvé hledání a tápání bylo za ním. V době, kdy čtyřicátníci byli pokládáni už za staré, Klostermann jako čtyřicátník teprve začínal.

Jiná příčina obliby jeho románů a povídek tkvěla v tom, že se Klostermann ve smyslu uměleckého realismu tehdejší doby specialisoval – možno-li tak říci – ve své tvorbě na takový časový a místní okruh, jaký mu byl důvěrně znám už od mládí: na Šumavu a Pošumaví. Sám říká v jedné své črtě čtenáři: „Něčím snad vynikám nad tebe. Jsem dítětem těchto hor, synem tohoto lidu; prožil jsem v jeho středu své zlaté mládí, s ním jsem se radoval a s ním trpěl, znám tlukot jeho srdce a žilobití přírody, která, třeba drsná a nehostinná, byla mi přece milující matkou, která je nám dražší, čím je chudší.“ Klostermannův otec byl lékařem na Šumavě a pocházel z rodu německých sedláků v Schlösselwaldu u Srní. Jako lékař působil na několika místech na Šumavě i v Pošumaví, na př. v Haagu v Horních Rakousích, v Debrníku u Železné Rudy, v Sušici, ve Štěkni u Strakonic, v Žichovicích pod Rábím, nakonec v Kašperských Horách. Jeho manželkou byla vnučka z tehdy proslulé šumavské sklářské rodiny Abelé, což byla rodina původem francouzská, emigrantská. Prvním synem z tohoto manželství byl právě Karel, pozdější spisovatel, narozený r. 1848 v Haagu. Je zajímavé, jak se smíšený národní původ i národnostně rozdílné prostředí (jednak české, jednak německé) a nakonec české studie slily u Karla Klostermanna v pevné uvědomění české. Klostermann si byl sice vědom, že po otci pochází z německého rodu, nikdy to také nezapíral, ale vždy se cítil uvědomělým Čechem. Tohoto smýšlení nikdy neskrýval, nikdy však neupadl do národnostního šovinismu. To bylo právě solí v očích německé žurnalistiky, hlasatelky německého buržoazního nacionalismu, která ho nepřestávala označovat za renegáta, odpadlíka od německého kmene.

Svým občanským povoláním byl Klostermann profesorem německé reálky v Plzni, ačkoli ho původní studie vedly zcela jinam: podle otcova přání studoval lékařství, a to ve Vídni. Už jako student měl značné jazykové znalosti, ve Vídni pracoval jeden čas také v redakci staročeského, ale německy vydávaného listu, krátkou dobu byl i vychovatelem v Žamberku, a nabídnuté místo učitele francouzštiny na plzeňské reálce přijal nejdříve jako provisorium před dokončením lékařských studií. Z provisoria se stalo nakonec životní povolání.

I k povolání českého spisovatele ke Klostermann dostal oklikou: koncem osmdesátých let uveřejňoval bystré, vtipné a zajímavé črty ze Šumavy v časopise Politik, což byl německy psaný orgán staročeské strany. Budily pozornost, a spisovatel V. Vlček vybídl Klostermanna, aby mu napsal něco česky pro jeho revui Osvětu. Klostermann přišel po drobné povídce s románem, jejž dostává čtenář v novém vydání do rukou, s románem „Ze světa lesních samot“. A hned napoprvé zvítězil; jednak novostí látky, jednak i srdečným způsobem vypravování. Českým čtenářům se otevřel pohled do zcela neznámého a nového světa: do světa šumavských pralesů, močálů, roztroušených vesnic a samot v té Šumavě, která byla tehdy ještě nepřístupná, zvláště v zimě, kdy celé vesnice zapadávaly sněhem a s podhůřím nebylo spojení. O tom všem se čeští čtenáři dovídali z Klostermannova románu. A ještě více: dovídali se o lidech tam žijících, vesničanech, dřevorubcích, o lesním personálu, o pytlácích, podloudnících, o jejich životě a osudech. To byla námětová oblast, kterou před Klostermannem nikdo neznal, ani spisovatel, ani čtenář. Byla to ovšem Šumava šedesátých a sedmdesátých let minulého století, která vlastně vzala za své pověstnou katastrofální vichřici 27. října 1870 a jejími dalšími následky, zhoubným kůrovcem. Této zaniklé Šumavě platí Klostermannův povzdech na konci tohoto románu: „Ale moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije, a komu tam býti, těžko dost je mu zápasiti. Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly, a v podzimních nocích záhadná světla v nich laškují, modravé plameny, duše zemřelých lidí. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se děly?“ Tato přírodní katastrofa zasahuje už i do konce tohoto románu, ale plně se jí a jejími hospodářskými důsledky zabývá Klostermann v románě dalším, „V ráji šumavském“ (1893). Pokácené dříví muselo být co nejrychleji odvezeno a zpracováno, neboť se nebezpečně začal šířit kůrovec, a tak šumavským horalům se objevily nové možnosti výdělku a obživy: práce v lese a hlavně povoznictví – i silnice a cesty tam musely být proto budovány. Byla to doba velkých výdělků, ale s ní přišlo do Šumavy mnoho nepěkného: utrácení, pijáctví, selské furiantství, rodinné i hospodářské rozvraty. Je to doba, kdy i do této odlehlé končiny přichází kapitalismus se všemi svými průvodními zjevy.

Klostermann tvořil neúnavně dále, nepřetržitě až do své smrti r. 1923. Z rodinné kroniky svého rodu po matce vytěžil námět k neméně známému a oblíbenému románu „Skláři“, na Šumavu se literárně vracel četnými povídkami a črtami, shrnutými do svazků s různými názvy, na př. „V srdci šumavských hvozdů“, „Odyssea soudního sluhy“, „Šumavské povídky“ atd. Později do svého uměleckého zájmu přibral ještě oblast pošumavskou, Pootaví i jižní Čechy. Ty hlavně svým populárním románem „Mlhy na Blatech“. Stranou této šumavské tvorby stojí další, někdy velmi rozsáhlá románová díla z prostředí jiného, na př. vídeňského – „Za štěstím“, román ze života vídeňských Čechů, nebo nejrozsáhlejší Klostermannovo románové dílo „Suplent“ ze života profesorů i žáků pražského gymnasia. Některé stránky tohoto románu jsou přímo satirou a vážnou obžalobou rakouského středoškolského systému.

Klostermannovo dílo je rozsáhlé – jeho sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, vzpomínkových črt, cestopisných feuilletonů a skizz, i část soustavných pamětí. Jím se Klostermann řadí do velké skupiny kritických realistů české literatury, jako jsou na př. K. V. Rais (s Podkrkonoším a Českomoravskou vysočinou), bratří Mrštíkové (Morava) a j. I Klostermann má všecky klady realistického romanopisce: dobrou, ba jedinečnou znalost prostředí, schopnost typisace a dobré charakterisace (všimněme si jen takového hajného Vavrucha ve „Světě lesních samot“!), umění vypravěčské i smysl pro humor. Vidí sice dobře všechny stinné stránky rozpadávající se společnosti, nezná však pravé jejich příčiny a tím méně cestu k jejich nápravě. Jeho tvorba má však vlastnosti, kterých si u Klostermanna dodnes vážíme a které dovedeme ocenit: optimismus, jasný životní názor, lásku k životu a k člověku, která mu nikdy nedovolila, aby nad lidmi zoufal nebo aby na nich viděl vždy jen stinné stránky. Co je v Klostermannově díle živé do dneška, to je právě tento upřímný, láskyplný a hřejivý vztah k člověku, k jeho radostem i strastem, vztah plný pochopení, optimisticky posilující.