Zobrazení zdroje stránky Zelený pás

{{MediaBankArticle
|Title=Zelený pás
|Author=Hanka Hermová
|Date=2008-01-25
|Source=Ekolist
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Praha – Železná opona rozdělovala v době studené války Evropu nejen politicky a ideologicky, ale představovala i významnou fyzickou bariéru. Přísně střežený pás území okolo „drátů“ byl prakticky lidem nepřístupný a nevyužívaný, jeho původní obyvatelé byli vystěhováni a sídla zničena. Díky tomu si ale příroda v těchto oblastech paradoxně oddychla a přírodovědné výzkumy už koncem 70. let minulého století prokázaly, že je v poměrně dobrém stavu. Co se v oblasti bývalé železné opony děje dnes?

Myšlenka zachovat toto přírodní území a znovu jej neosídlovat vznikla v Německu brzy po pádu železné opony. Z pásu původně nepřístupného území podél vnitroněmecké hranice se měl stát základní článek národní sítě biotopů. V prosinci 1989 se konalo velké setkání ochránců přírody z obou stran hranice, kteří vydali prohlášení vyzývající k záchraně unikátních biotopů v bývalé linii smrti. V něm taky použili termín „zelený pás“ (německy Grünes Band, anglicky Green Belt). Zelený pás se tak stal šancí na vytvoření biokoridoru spojujícího rovinaté přímořské oblasti Německa s pahorkatinami a lesnatými pohořími na jihovýchodě Bavorska.

Podél bývalé železné opony v Německu vzniklo 150 chráněných území a plánuje se 40 dalších. Jinde však zelený pás upadá v důsledku intenzivního zemědělství, lesních plantáží, výstavby silnic apod. – jen v samotném Německu už bylo zničeno přibližně 15 % jeho délky.

Celkově pás bývalé železné opony prochází 22 evropskými zeměmi a měří 8500 kilometrů. Jeho šířka se pohybuje od desítek metrů po několik kilometrů a tvoří ho převážně lesy blízké přírodním, louky, mokřady, úhory a extenzivně obhospodařovaná zemědělská půda i další biotopy. Zároveň jsou však některé části pásu silně narušené výstavbou a intenzivním zemědělstvím. Proto v roce 2004 Světový svaz na ochranu přírody (IUCN) odstartoval kampaň za jeho záchranu. Hlavním cílem je pás propojit a umožnit v něm plynulé šíření rostlin a živočichů.

V České republice je území podél bývalé železné opony dlouhé okolo 800 kilometrů a táhne se od Aše až po soutok Dyje s Moravou. Skoro polovina (380 km) se ho nachází v národních parcích nebo chráněných krajinných oblastech, dalších 171 km spadá do přírodních parků. I u nás ho nejvíc narušují mezinárodní dopravní koridory, kolem kterých u hraničních přechodů vyrůstají velká nákupní, zábavní a logistická centra. Pás není souvislý taky v oblastech velkých zemědělských pozemků na Domažlicku a na jihu Moravy.

Spíš pro turisty

Od roku 2006 je na využití pásu zaměřen projekt „Green Belt – nejdelší systém biotopů v Evropě“, který finančně podporuje Evropská unie. Podílí se na něm osm zemí (Německo, Česká republika, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko a Chorvatsko) a za ČR jsou do něj zapojeni Ústav systémové biologie a ekologie (ÚSBE) AV ČR, občanské sdružení Oživení a Hutí Duha (to se však kromě svých běžných činností zaměřených na Šumavu nijak konkrétně zelenému pásu nevěnuje).

Podle Michaela Bartoše z ÚSBE prý bylo velmi obtížné v ČR zelený pás vůbec vymezit: „V Německu byly dráty až na samotné hranici, a ta byla navíc vytvořena uměle, například uprostřed zemědělské půdy. U nás ale bylo zakázané pásmo široké někdy až osm kilometrů a k tomu vedlo po přirozené hranici po pohořích.“ A jak by měl zelený pás fungovat?

„Přirozený biokoridor napříč Evropou to asi nebude,“ přiznává Michael Bartoš. „Na mnoha místech vznikl uměle a neleží v trasách přirozené dálkové migrace živočichů.“ Co se týká českého území, například oblasti migrace velkých savců se částečně shodují s hraničním pásmem (Český les, Šumava, Novohradské hory, Třeboňsko), pak se ale stáčejí na severovýchod přes Vysočinu k Polsku.

Green Belt je proto zaměřen spíš turisticky – měl by nabídnout putování podél železné opony v území, kam dřív obyčejní lidé nesměli. Významnou součástí by měl být i tzv. integrovaný turismus, což znamená využívání výhradně místních zdrojů (přírodní zajímavosti, kulturně technické a historické památky, místní zvyky a tradice, lokální výrobky a dovednosti apod.) a zároveň vtahování místního obyvatelstva do lokální ekonomiky. „Je to ale začarovaný kruh, mnozí lidé v pohraničním pásmu se nechtějí o něco snažit. Zároveň často ani nemají peníze na rozjetí podnikání,“ vysvětluje Michael Bartoš a dodává, že tuhle formu turismu by bylo třeba rozvíjet hlavně mimo národní parky. „Na Šumavu lidé nejezdí kvůli bývalé železné oponě, ale kvůli přírodě.“ V jiných oblastech zeleného pásu už by se podle něj ale bývalé přísně střežené území mohlo v kombinaci s jinými místními zajímavostmi stát turistickým lákadlem.

Tak vznikla i myšlenka vytyčit v místě bývalé železné opony dálkovou cyklotrasu Greenway Železná opona, o jejíž realizaci se snaží občanské sdružení Oživení. Využívá při tom stávající asfaltové komunikace podél bývalé signální stěny. Vyznačeno už bylo 300 km v úsecích Aš–Domažlice a Zadní Zvonková–Nové Hrady a loni se pokračovalo na jihu České Kanady v oblasti Slavonic. Oživení už se dalo dohromady i s dalšími evropskými cyklistickými organizacemi z Německa, Maďarska a Slovenska, které budou pracovat na protažení cyklotrasy na území svých států. Michael Bartoš prý loni v létě a na podzim projel na kole postupně téměř celý zelený pás. „Jeli jsme po tzv. signálkách, ale ty mnohde nejsou pro vedení cyklotras vhodné, protože jsou často nekonečně přímé a místy mají zase moc velký a nebezpečný sklon.“ Lepší je proto vést cyklotrasu i po jiných cestách s odbočkami do nejbližších měst a vesnic, kde bude taky možné sehnat ubytování a jídlo. Celý projekt je ale teprve v začátcích. „Je velmi obtížné zjistit, kolik lidí by mělo o takovou cyklotrasu zájem,“ říká Michael Bartoš. „My ani nevíme, jestli si lidé vůbec chtějí fenomén železné opony připomínat. V létě jsem se na cestách lidí ptal, zda vědí, že jsou v místech, kde byla železná opona, a překvapilo mě, že to mnoho z nich vůbec nevědělo. Povědomí o přísně střežené hranici se po letech vytrácí.“

Otazníky zůstávají

V současné době je celý zelený pás biologicky zmapován do šířky 50 metrů. Zároveň je zjištěno, na kterých místech je přerušen a jestli by se „škvíry“ daly nějak doplnit. Pokud by měl být opravdu souvislý, musely by se dálnice překlenout ekodukty, pro turisty by se musely postavit podchody atd. V současné době probíhá i prověřování možností ekologicky šetrné dopravy v místě, tedy i napříč pásem, aby lidé mohli navštívit zelený pás i jinak než jen autem. „Zjišťujeme trasy ekobusů, cyklobusů a jejich propojení z obou stran hranice, systémy a ceníky jízdného, taky prověřujeme, zda by se staré železniční tratě nedaly využít pro cyklostezku,“ uvádí Michael Bartoš.

Problémem je ovšem i to, jak by měl být zelený pás institucionálně vymezen. Jeho velká část má už dnes statut zvláště chráněného území nebo přírodního parku, podle Bartoše však v žádném případě není reálné vyhlásit chráněné území po celé délce bývalé železné opony. Části pásu jsou taky začleněny v územně plánovací dokumentaci do systému ekologické stability území, ani to ale nejde paušálně použít pro celý pás. Otázka, jak zabudovat zelený pás do územních plánů, aby nadále nebyl zastavován (zejména kolem dálnic), zůstává rovněž otevřená. Projekt Green Belt, který končí tento rok, navíc u mnoha lidí nevyvolává zrovna nadšení. Za desetiletí téměř nerušené sukcese se v území vyvinuly některé unikátní ekosystémy a řada ochranářů by je radši uzavřela, než zpřístupnila lidem.

Na druhé straně pak stojí různí developeři, kteří by rádi území využili pro investiční činnost. Pro ně je ochrana přírody omezení, a projekt Green Belt proto označují jako „zelenou oponu“.