Zobrazení zdroje stránky Zvládání agresivních druhů kůrovců na zvláště chráněných územích

{{MediaBankArticle
|Title=Zvládání agresivních druhů kůrovců na zvláště chráněných územích
|Author=Radomír Mrkva
|Date=1997
|Source=Veronica
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Veronica 1997, 1

Ekologické vlastnosti agresivních druhů kůrovců a jejich funkce v přirozených lesních ekosystémechO kůrovcích a jejich funkci v přirozených lesních ekosystémech se běžně pojednává ve speciální ipidologické literatuře (např. Pfeffer, naposled v Les. práci 1.993, též Mrkva 1994 ve Sbor. konf.: Kůrovcová kalamita ... Brno, nebo Stolina v Les. práci 1996). Je zřejmé, že kůrovci jako herbivoři a z ekologického hlediska reducenti se všeobecně podílejí na rozpadu přestárlých přirozených porostů, popř. začínají dekompozici některých částí stromů již dříve. Z tohoto pohledu a také s ohledem na ontogenezi a rychlost vývoje jsou tříděni do různých skupin (viz např. Pfeffer). Z našeho pohledu je závažná skupina druhů, označovaných z lesnického hlediska též jako agresivní kůrovci. Jde o skupinu, kde nejzávažnějším je lýkožrout smrkový (Ips typographus L.) spolu s lýkožroutem menším (Ips amitinus Eichh.) a na severní Moravě v nižších polohách s lýkožroutem severským (Ips duplicatus Sahlb.) Za určitých okolností lze mezi tyto druhy přiřadit také lýkožrouta lesklého (Pityogenes chalcographus L. ).

Tito kůrovci jsou tak ekologicky adaptováni, že jim pro jejich rozvoj plně vyhovují pouze stromy s náhle sníženou vitalitou a tudíž nutričně velmi bohaté (Führer, 1993, in: Mrkva, Flora 1994, Sbor. konf. "Kůrovcová kalamita ... Brno). Nalezneme je proto v prvé řadě na stromech zlomených či vyvrácených a teprve poté, co se zde namnoží, nalétnou obvykle na okolní stojící stromy. Vhodnou potravou jsou pro ně také stromy postiženě např. stresem ze sucha. Pro jejich uplatnění však není zásadní, jak by se mohlo zdát, velká predispozice, ale to, aby potrava byla vysoce nutriční. Aby ji mohli tito kůrovci dosáhnout, jsou vybaveni schopnostmi, jak překonat prvotní, relativně dosti vysokou obrannou reakci stromu. Z ekologického hlediska bychom je proto mohli označit za saproparazity.

Aby se mohli uplatnit, musí být pochopitelně vybaveni určitými vlastnostmi, které umožní potřebnou strategii realizovat:

- musí být relativně robustní, aby byli schopni fyzicky eliminovat obranné reakce stromu,

- jsou schopni přenášet houby označované jako patogeni vaskulárních pletiv (PVP) a ve spolupráci s nimi efektivně bojovat s lokální obrannou reakcí stromu,

- mají schopnost reagovat na zvýšení teploty zrychlením vývoje, takže jde o druhy teplomilné a polyvoltinní. Tato pozitivní reakce na teplotu je protichůdná oproti reakci rostlin, u nichž zvýšená teplota vyvolává obvykle zvýšenou spotřebu vody. Mimo to mohou být navíc zvýšené teploty provázeny ještě i nedostatkem srážek, což se oboje promítá do predispozice rostlin vlivem stresu ze sucha, jsou vybaveni účinnou strategií při vyhledávání vhodné potravy, což znamená že používají agregační feromony, pomocí nichž jsou schopni soustředěně kolonizovat stromy a překonat jejich obranné reakce. Díky náletu vysokého počtu brouků může být dosaženo tzv., prahu úspěšného napadení (Mulock, Christiansen, I986), kdy kůrovci sami o sobě mohou drobnými poraněními při vytváření závrtů (byť zpočátku neúspěšných) přivodit stromu takové oslabení a predispozici, že může být posléze úspěšně kolonizován.

Z uvedeného plyne, proč si tyto druhy kůrovce vysloužily přízvisko "agresivní" a v čem spočívá velké potenciální nebezpečí, které pro les představují. 

Vystupování agresivních druhů kůrovců na ZCHÚ

Chceme-li hodnotit vystupování agresivních kůrovců v lesních ekosystémech, musíme uvalovat ekologicky a vzít v potaz také celkový stav ekosystému, stav hostitelské rostliny a v neposlední řadě také alespoň početnost kůrovců, kteří pochopitelně jsou součástí daného ekosystému.

Pro ilustraci si uveďme několik příkladů možného vystupování kůrovců ve zvolených typech lesních ekosystémů:

1 ) Polopřirozené nebo přirozené horské smrčiny s víceméně původním fenotypem smrku, člověkem málo pozměněné, obvykle na stanovištích vláhově příznivých, vykazující všechny atributy vysoké přírodní diverzity, např. ve vysokých polohách, věkově a tudíž i prostorově diferencované a s vysokou statickou stabilitou. Na ploše porostu dochází buď jednotlivě nebo ve skupinách k rozpadu.

V těchto podmínkách vystupuje převážně lýkožrout menší, ale také lýkožrout smrkový a oba se zde vyvíjejí na příležitostných zlomech nebo vývratech. Napadají však rovněž staré stromy, které jsou mnohem vnímavější na působení různých stresů. V případě "normálního" počasí pro danou lokalitu mají pouze jedno pokolení do roka. Vlivem panujících podmínek a vysokého "odporu prostředí" je jejich početnost zásadním způsobem ovlivňována vysokou mortalitou. Kůrovci jsou zde opravdu přírodní silou podílející se na rozpadu porostu. Je ovšem třeba doplnit, že tento rovnovážný stav je možný pouze v případě, kdy nedochází k migraci kůrovců z okolí a není-li lokalita vystavena většímu vlivu antropických stresorů. Takovéto porosty mají obvykle statut NPR.a v NP nebo CHKO se nacházejí v 1. zónách ochrany.

2) Lesní porosty, obvykle čisté smrčiny, v horských podmínkách, převážně založené uměle a dále po určitou dobu různě intenzivně obhospodařované, avšak posléze dlouhodobě konzervované, např. jako porosty ochranné. V poslední době jsou často součástí 2. zón NP nebo 1. či 2. zóny CHKO. Jejich diverzita je značně omezena, a to jednak vlivem malého zastoupení ostatních druhů dřevin, avšak také pro malou věkovou a prostorovou rozrůzněnost. Statická stabilita se zejména ~ vyšším věkem značně snižuje. Vlhkostní podmínky jsou ne vždy optimální a během epizod sucha může na náchylných stanovištích dojít k postižení stresem:

Na těchto lokalitách mají agresivní druhy rovněž obvykle pouze jednu generaci do roka, avšak jejich početnost může být podstatně ovlivněna celkovou náchylností ekosystému k destrukci. Přemnožení totiž odvisí od množství polomového dříví, na němž se kůrovci mohou namnožit a dále od míry predispozice okolních porostů (např. suchem). V případech příznivých pro rozvoj kůrovce dochází k napadení stojících stromů a podle okolností ke vzniku větších či menších ohnisek.

V souvislosti s tím je třeba se vyjádřit k názoru, že vzniklá ohniska přemnožení mohou samovolně zaniknout, a to podle zákonů gradologie. Skutečností je, že tyto zákonitosti vyplynuly spíše ze studia přemnožení listožravých škůdců, nicméně mají nepochybně obecnou platnost. Také v kůrovcovém ohnisku dochází k postupnému namnožení parazitoidů a predátorů, popř. chorob, kteří zvyšují mortalitu, takže ohnisko se může postupně opravdu lokalizovat. Takové případy je možno ojediněle vidět, bezesporu i na Šumavě.

Obecně vzato je tedy šíření kůrovců z ohniska dáno mírou predispozice okolních porostů a v nezanedbatelné míře také početností kůrovců, kteří se z ohniska šíří. Jak již bylo řečeno "velkou zbraní" kůrovců je využívání agregačních feromonů, které umožňují koncentrované soustředění brouků, a tím účinnou kolonizaci stromů, jejichž obranná reakce tak může být snadno překonána.

Shrneme-li hodnocení ohrožení této kategorie lesů, pak je třeba konstatovat, že ohroženy jsou zejména porosty staré, které se začínají rozpadat. V případě vývoje pouze jediné generace do roka může být četnost kůrovců tlumena. Za příznivějších podmínek, např. vyšší teploty, která vede k urychlení vývoje a nástupu více generací, ohrožení stoupá. Zvětšuje se pak zejména také s ohledem na míru snížení obranného potenciálu porostů v okolí.

3) Lesní porosty s výrazně pozměněnou druhovou a prostorovou skladbou oproti přirozenému stavu, s častým výskytem smrku s příznaky snížené vitality. Takovéto porosty mohou být součástí např. 2. a 3. zón v NP i CHKO. Jde o případy, které jsou agresivními druhy kůrovců nejvíce ohroženy. Také proto, že se nacházejí obvykle v nižších polohách, kde může být vývoj kůrovců vyššími teplotami značně urychlen, a i smrky jsou zde při výkyvech počasí častěji predisponovány. Do této kategorie bychom mohli přiřadit i územně menší ZCHÚ, kde je smrk přítomen často pouze v příměsi. Tato území jsou pro svou malou rozlohu převládajícím způsobem ovlivněna epidemiologickou situaci v okolí a od toho také odvisí ohrožení těchto malých lokalit. 

Management agresivních druhů kůrovců jako součást péče o ZC

S ohledem na to, co bylo řečeno o ekologickém přístupu a vzhledem k předchozí kategorizaci je zřejmé, že k otázce managementu kůrovců není možno zaujmout jednoznačný přístup. Předně je ale třeba zaujmout zásadní stanovisko k tomu, zda průběh obnovy a ve většině případů vlastně nové vytváření přirozených ekosystémů nechat, přirozenému vývoji a přirozené sukcesi, anebo použít cestu lidské intervence. Všeobecně se má zato, že ve středoevropských poměrech je cesta přirozené sukcese méně vhodná, ve výjimečných případech však akceptovatelná. Důvodem jsou prostorová omezení pro uplatnění přírodních sil a autoregulačních procesů. Dále je to také spolupůsobení antropických vlivů v regionálním měřítku a hlavně velké časové dimenze (100 až 400 let), kdy by stadium lesa podle představ návštěvníka nemuselo být přítomno.

Proto se vesměs za schůdnější považuje cesta přiměřené a odstupňované lidské intervence, která také souvisí s vytyčenými cíli managementu chráněných území. Vesměs přitom jde o způsoby lesnické intervence s použitím jemných maloplošných podrostních nebo výběrných způsobů. Ty ovšem předpokládají přítomnost živého lesního porostu, s jehož účastí a pod jehož ochranou mohou nové přirozené porosty s adekvátní dřevinnou skladbou a prostorovou výstavbou vzniknout. Je zde ovšem třeba ve většině případů přistoupit na to, že i přes částečné odlesnění v důsledku odstranění kůrovci napadených stromů je tento postup ospravedlnitelný, nebol vede k zachování lesa na převážné části plochy.

Bylo by zajisté také možné uvažovat o umělé obnově lesa v uhynulém lese, tzn. s nevyklizenými stojícími stromy, s čímž se v dílčích případech a na menších organizačně zvládnutelných plochách počítá. Na větších plochách je však taková obnova nemožná a jako případný obecně použitelný postup nepřijatelná. Důvodem jsou obtíže při zalesňování do travního drnu, který se v prosvětlených porostech rychle vytváří. Dále je to ztížená přístupnost již v době zalesňování, natož pak při další ochraně např. proti klikorohu a proti zvěři. Pochopitelně by také došlo k velkým problémům managementu spárkaté zvěře, která představuje pro řízené vytváření cílových ekosystémů na ZCHÚ stejné, ne-li větší nebezpečí než kůrovci. Kůrovci totiž gradují v dlouhých intervalech, zatímco zvěř devastuje obnovu těchto území již několik desítek let a dosažení nápravy se děje jen velmi pozvolně.Příklady zvládání kůrovců ve vybraných typech ekosystémů

V předchozí kapitole jsme názorně předvedli možné chování kůrovců ve vytypovaných podmínkách. Ukažme si, jaké postupy by bylo v těchto případech vhodné zvolit. 

1 ) Polopřirozené nebo přirozené horské smrčiny, NPR, 1. zóny NP nebo CHKO. Lze předpokládat, že může jít asi o 14 % území NP a 11 % území CHKO.

Pokud je v těchto případech jako způsob řízené péče uveden samovolný vývoj, měl by být uplatněn také v případě kůrovců. Považuje se za přirozené, že se zde ve stadiu optima nebo počínajícího rozpadu může vyskytovat až 20 % nebo téměř 30 % souší, z nichž se na značné části vyvíjejí agresivní druhy (Stolina, 1996, Metzl, Košulič, 1995).

Také tento proces je však účelné kontrolovat pomocí odchytu kůrovců do feromonových lapačů. Kritické počty pro tyto horské poměry nejsou dosud stanoveny a měly by být předmětem výzkumu. Předpokladem pro uplatnění tohoto přístupu je aktivní "klasická" ochrana prováděná v okolních porostech a nepřipuštění, aby došlo k ohrožení migrací kůrovců z okolí (Pfeffer, 1993). Pokud nedojde k abnormálním situacím všeobecné silnější predispozice, měly by se v těchto případech používat pouze nedestruktivní metody pro snižování početnosti kůrovců, tj. především odchyt do lapačů a navíc mechanická asanace nalétlých zlomů nebo vývratů.2) Smrčiny v horských podmínkách, jak byly výše popsány. Výměru tohoto území nelze blíže stanovit.

Protože základní nebezpečí v těchto porostech hrozí zejména od primárních škod větrem nebo jiných abiotických stresorů, je třeba se zaměřit na důrazné včasné zpracováni veškeré kalamitní hmoty. Zásadou je nenechat kůrovec na polomovém dříví přemnožit, nebol z toho plyne největší ohrožení stojících stromů. Základním opatřením zde musí být proto kontrola početnosti pomocí lapačů a důrazná obranná opatření, tj. vyhledávání napadených stromů, jejich asanace loupáním a odvoz veškeré napadené nebo potenciálně ohrožené hmoty ve správných termínech. S přihlédnutím ke konkrétním lokalitám je třeba zvažovat opatření, která by mohla vést ke zvýšení úspěšnosti obnovy. Zvažovat by se proto mělo např. ponechávání kulis z vylétlých souší,, zlepšování mikroklimatických podmínek na pasekách s využitím dřevní hmoty apod. 

3) Smrkové porosty nebo porosty se zastoupením smrku na ostatní ploše ZCHÚ nebo také NPR a PR menší rozlohy.

Zde je třeba provádět kontrolu a důrazná opatření tak, jak jsou známá z lesnické praxe. Zkušenosti LČR z prošlých let, konfrontované se současnou realitou, dokazují, že i na územích beznadějně postižených kůrovcovou kalamitou došlo k účinnému omezení kůrovce a rozhodující plocha lesů byla zachována.

Pokud jde o malá území NPR a PR mimo areály NP a CHKO, kde můžeme předpokládat přirozený výskyt smrku, je třeba postupovat s ohledem na místní poměry a zejména na účinnou obnovu lesa. Za zásadní můžeme považovat: Zachování místních fenotypů dřevin, zejména když lze předpokládat, že jsou původní, zpomalení ústupu stromového patra a prodloužení fáze rozpadu, ponechání stojících opuštěných souší a v případě, že bude nutné kácet napadené stromy, ponechat mechanicky asanované kmeny v porostu. Rovněž v těchto případech platí, že je účelné se soustředit na obranná opatření v okolí a intenzivně odchytávat rojící se kůrovce.

Prof. ing. Radomír Mrkva, CSc., vedoucí Ústavu ochrany lesů lesnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity