Edit KlosterBank: Črty ze Šumavy, 1986, Zapomenutá knížka o Šumavě

Free text:

Všechny svazky literárního díla Karla Klostermanna by zaplnily docela slušnou příruční knihovničku. Pamětní tisk klatovské okresní knihovny uvádí třicet titulů, přičemž ovšem některé z nich mají i tři nebo čtyři samostatné díly, takže jednotlivých knih bychom napočítali na čtyřicet. Mezi nimi téměř neznámou knížku črt Böhmerwaldskizzen, první a jedinou německy napsanou a vytištěnou knihu tohoto autora. Vydal ji vlastním nákladem v Plzni v roce 1890 a jediný překlad do češtiny vyšel později u J. R. Vilímka v Praze. Překlad značně nepřesný a jazykově tak archaický, že jeho existenci zaznamenávají jen skuteční znalci Klostermannova díla. Čtenáři i část milovníků knih tohoto „básníka Šumavy“ o nevelkém svazku črt ani nevědí. Je to pozoruhodná sbírka postřehů a lze ji bez nadsázky označit za publicistický začátek Klostermannovy literární dráhy. Dokazují téměř zákonitý vývoj všech autorů, jejichž tvorba vycházela přímo ze života, jejichž dílo postupně přecházelo od skicovitých záznamů životní reality v určitém období a určitém prostředí k hlubším, povídkovým sondám do osudů jednotlivců, až k rozsáhlým románovým freskám celých rodů, té části společnosti, která v nesmírně krásné, ale stejně tak nemilosrdné a kruté šumavské přírodě každodenně zápasila o přežití. Karel Klostermann miloval Šumavu svých předků. Jeho otec pocházel přímo z jejího srdce, z Hrádků u Srní, kde stával selský dvůr rodu Klostermannů, tak zvaný Wurmbauerhof. Osada Hrádky je také pod dřívějším německým názvem Schlösselwald výchozím bodem spisovatelových cest za poznáním lidských osudů a proměn šumavské přírody, sem se také stále vrací, aby oživoval vzpomínky a příhody z nelehkého žití dřevorubců, hajných, uhlířů, pašeráků, celníků, pastevců i pytláků. Tady se v něm probouzel neklid nad osudy „chudých a porobených“, který ho přiměl k napsání prvních črt pro německy tištěný časopis Politik, vydávaný v osmdesátých letech minulého století staročeskou stranou. A sem ho znovu zavedla výzva spisovatele a dramatika Václava Vlčka, aby psal o Šumavě česky pro tehdejší revui Osvěta. Teprv pak se z tohoto vzdělaného čtyřicátníka stal romanopisec. Nevelká sbírka črt Böhmerwaldskizzen předznamenává Klostermannovo rozsáhlé literární dílo, prodchnuté láskou k přírodě a k jejím těžce zkoušeným obyvatelům. „Jsem prostý feuilletonista, “ říká skromně během svého vyprávění, jako by ještě netušil, že za tři roky vydá svůj první velký román, kterým si okamžitě získá srdce čtenářů. Pravda, črty ze Šumavy jsou z části opravdu jen záznamy žurnalisty, ale žurnalisty s neklidnou myslí a citlivým srdcem, s tím nejzákladnějším předpokladem pro pozdější literární tvorbu. Možná, že to bude znít nadneseně, ale právě tato sbírka črt (vydaná v roce 1890!) je do značné míry učebnicí, výstrahou i pobídkou pro adepty literární tvorby, kteří nedokáží překročit obzor svých vlastních zážitků. U málokterého autora vystopujeme tak spolehlivě cestu od novinářských začátků, od vzrušujících postřehů, zneklidňujících vyprávění i humorných historek ke koncipovanému literárnímu útvaru. Přitom se Karel Klostermann později vyznává: „Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal, a v jakýsi celek upravil; je-li to realismus, tož jsem realistou.“ Taková skromnost je současně i dokladem odpovědného přístupu k tvorbě. Ne literaturu pro literaturu, nýbrž literaturu o životě a pro život. Klostermann cítí, že Šumava jeho dětství a mládí se už nikdy nevrátí; s jistou nostalgií si to přiznává. Ale nad tím vším se klene jako oblouk jeho starostlivost o její budoucnost, o lepší život jejího udřeného obyvatelstva. Jeho sociální cítění se ještě nestačilo probojovat k sociální revolučnosti; je spíš nabádavého a manifestačního rázu. Neodvažuje se pomýšlet na změnu společenského systému, zatím jenom upozorňuje, líčí bídu a utrpení, burcuje a – prosí. Sbírka črt odráží i narůstající národnostní nesváry, které, mohutně živeny nadutým buršáctvím a později zkázonosným nacionálním socialismem, přešly ve štvanice proti českému obyvatelstvu. O takovém vývoji si Klostermann netroufal uvažovat; jeho nabádavá slova o národnostní snášenlivosti v souvislosti s nenávistnými zápisy v hospodských „knihách návštěvníků“ nám z dnešního hlediska připadají naivní. Ve svých črtách nebojuje, jenom apeluje na svědomí. Píše: „Jsem na hony vzdálen politickým aspiracím, snažím se jen v této nevlídné době přispět mírovým slovem. Co my tady nahoře potřebujeme nejméně, je rasová nenávist, neštěstí, kterého, jak znám šumavský lid, budeme snad ušetřeni.“ Historický vývoj ukázal, že to byly marné naděje. Věděl tento vzdělaný člověk, že vládnoucí třída se v době narůstajících sociálních nepokojů vždycky snaží rozbít jednotu chudých a ponížených šovinistickými vějičkami o národnostní výjimečnosti a nadřazenosti? Snad to tušil, ale nedával to jednoznačně najevo. V té době snad ani nemohl, vždyť on sám, český vlastenec pocházející z německých rodičů, byl už tak dost terčem nenávistných výpadů z pera zastánců čistoty německé rasy. Určitě však věděl, že pohádkové vize o gnómech, kteří uvolní z nitra Luzného obrovské množství zlata a podzemní prameny je vyplaví na povrch a nasytí jím vody Otavy a Šumava se konečně dočká nevídaného rozkvětu a chudí a ponížení budou povýšení, jsou opravdu jen báchorkami, kterými si šumavská chudina zpestřuje nuzný život. V době, kdy psal tyto řádky, se zřejmě vůbec neodvažoval pomýšlet na skutečný zdroj sociální nerovnosti, ani na nezadržitelný revoluční pohyb, jehož prameny se už na mnoha místech Evropy slévaly v osvobozující proud. V úvodních kapitolách knížky Böhmerwaldskizzen se Klostermann vyznává ze své veliké lásky k šumavské přírodě. Dokonce píše: „Přece jen bych byl radši, kdyby všechno bylo jako dřív...“, ale během dalšího vyprávění sám přiznává, že nic nemůže zůstat tak jako dřív. Vzpomínky na krásné dětství jsou však příliš silné a sladké, znovu a znovu přikládá k současnosti měřítko svých mladých let, měřítko mladistvého snění, nezapomenutelných dojmů a zážitků, ale vzápětí ohromuje čtenáře drsnou realitou života „chudých a ponížených“. Optika jeho pohledu však ještě nemíří dopředu, náznaky předpovědi budoucnosti jsou nesmělé a nepříliš povzbudivé; větší vinu na daném stavu přisuzuje přírodním katastrofám než společenskému řádu. V předmluvě o sobě říká: „Věnuji tuto knihu především obyvatelům Šumavy, se kterými cítím, jejichž radosti i žaly jsou i mými radostmi a žaly. Věnuji ji chudým a porobený, jejichž mozolnaté, od práce ztvrdlé dlaně jsem tiskl... Věnuji ji celé české zemi a všem jejím obyvatelům bez rozdílu národnosti a víry, všem těm, jejichž srdce bije pro náš les a jeho lid a prosím je, aby tomuto lidu zachovali své sympatie.“ Ano, sympatie, to je ten výraz, který v těchto črtách charakterizuje autorův postoj k prostým, chudým lidem. Ostří jeho pera zatím nemíří na jejich vykořisťovatele a utlačovatele; bere si na paškál měšťáky a snoby, kteří z návštěvy pohoří dělají módní záležitost nebo se nad Šumavou povýšeně ušklebují jako nad zaostalou kolonií. Tady se dokáže opravdu rozhořčit: „Jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?!“ Největší smutek pociťuje Klostermann nad mizejícím šumavským pralesem. Ačkoliv častokrát popisuje jeho ponuré, strašidelné prostředí a varuje před záludností bezedných bažin, ačkoliv namáhavě přelézá stovky a tisíce padlých a zbytečně hnijících kmenů, klopýtá přes kořání a zapadá do bláta a louží, ačkoliv líčí hrůzné zážitky lidí v kruté, šumavské pralesní zimě, přece znovu a znovu truchlí nad neodvratným zánikem ničím nedotčené přírody. Je vlastně ve svých črtách průvodcem po něčem, co už neexistuje. Neustále připomíná osudný rok 1870, ve kterém zhoubná vichřice během několika hodin srovnala se zemí to, co vyrůstalo po staletí. Tady se poprvé v drobné črtě zmiňuje o kůrovcové kalamitě, pověstné „broučkové době“, která se mu později rozrostla na román. Vodí pomyslné čtenáře po stezkách svého mládí a snaží se jim vylíčit melancholičnost, tajemnost a nekonečnost tehdejšího „chrámu přírody“, ale kdykoliv se dotkne přítomnosti Šumavy, zaznívá buď přímo nebo v podtextu povzdech ze začátku jeho sbírky: „Ať je předem mezi námi jasno. Možná, že se různě díváme na přírodu, na věci a na lidi. Vidíme před sebou reálný svět, svět jak stojí a žije, ale nazíráme na něj různou optikou, zabarvenou různým temperamentem a odlišnou povahou i založením... V Železné Rudě si vždycky připadám jako jeden můj zdejší starý známý. Nějak se nám nový život a nové dění nerýmují s tím, co tady bývalo dřív. Říkáme si: je tady hezky, ale už to není naše Šumava. Určitě se sem přistěhovali i milí, dobří lidé odjinud, ale naše lidové typy vymizely. Buď už někde odpočívají na věčnosti, nebo se přizpůsobili novým poměrům. Ti, kteří se přizpůsobit nedokázali, hledí ostýchavě i tupě na všechno nové; nedovedou to pochopit, připadají si, jako by ztratili domovskou půdu pod nohama...“ Málo platné, zaznívá z toho staromilství, které je v hlubokém rozporu s tím, co Klostermann pak líčí ve svých črtách a později v povídkách a románech. Vždyť nejednou sám dokazuje, že vžitý způsob života zdaleka není nejlepším způsobem života. Připusťme, že pohled na dřívější život byl malebnější a dojemnější, ale právě pouze ten pohled. Skutečný život tisíců nevzdělaných dřevorubců, rolníků, podruhů, hajných a pastevců byl v zajetí bezuzdného vykořisťování a každá novota odjinud přispívala k tomu, že si to uvědomovali. Tesknění nad tím, co bylo, se v tomto případě rovnalo pláči nad rozlitým mlékem. Zdá se, že ve svých črtách Klostermann brání víc přírodu než lidi. Touží po tom, aby se pokud možno v nezměněné podobě zachovala do budoucna a uznává pouze ty návštěvníky, kteří se v ní chovají skromně, nenápadně a nenáročně. Nesouhlasí s tím, jak lehce a bezstarostně si ji přisvojují: „Dnes si turisté užívají pohodlí a člověk už nemusí své lásce k přírodě přinášet oběti.“ Jestliže toto napsal v druhé polovině osmdesátých let minulého století, co by asi psal dneska? Co by napsal o době, ve které lidem víc než kdy jindy je zatěžko chodit do přírody? Zastavil by se u Čeňkovy pily, nalokal se zplodin z výfuku automobilů a autobusů a napsal pak rozhořčený článek do některých novin? Nebo by rovnou skočil po hlavě do soutoku Vydry s Křemelnou? Určitě ne. Přece jen byl příliš hloubavým novinářem a spisovatelem, aby se spokojil s tak povrchními vjemy. Nejspíš by přinutil i toho nejuspěchanějšího člověka, aby se s ním posadil pod šumavské smrky, a vyptával by se ho, odkud přichází a čím je a jak žije a pak by si zapsal do notesu, že Šumava jeho krásného mládí, Šumava neuvěřitelné bídy a epidemických nemocí, Šumava několika nesmírně bohatých šlechticů a tisíců sedřených a ponížených nuzáků, taková Šumava že už neexistuje. A pak by asi navštívil místo, kde stával rodný dům Wurmbauerhof jeho otce a objevil na něm rekreační chalupu Prefy Hýskov a v nedalekém původním Wastalhofu by podebatoval s jeho obyvatelem panem Křížkem, pracovníkem Chráněné krajinné oblasti Šumava. Třeba o tom, proč někteří následovníci těch, kteří po mnoha desetiletích úporných bojů dosáhli sociální spravedlnosti i pro Šumavu, si tak málo váží společné krásy, proč se v tom široširém chrámu přírody chovají jako v zaplivané hospodě a proč i jejich „srdce je studené a jejich mysl prázdná...“ V té skromné knížce je mnoho pasáží, které dnešního čtenáře nutí k zamyšlení nad naším současným počínáním a způsobem života. Nejen proto zůstává aktuální; mimo už zmíněných nástinů dřívějších sociálních a národnostních poměrů se dotýká i nejasné dávné minulosti Šumavy, jejího poněmčení po bitvě na Bílé hoře i ozvěny napoleonských válek. Jsou to však jen příležitostné zmínky, jakési půdorysy nebo doplňky příběhů o šumavské přírodě a lidech v ní žijících a zápasících o kousíček hořkého chleba. Opakovaně tu s větší či menší naléhavostí zaznívá starost o budoucnost šumavských lesů, o dostatek pracovních příležitostí a možností obživy, o neustále se zmenšující bohatství lovné zvěře a ryb. Je to první souhrn názorů a zatím ještě nesmělých protestů a výzev budoucího zaníceného ochránce šumavské přírody, jednoho z předchůdců pozdější velkolepé myšlenky prohlásit Šumavu chráněnou krajinnou oblastí. Z tohoto hlediska byl Klostermannův první svazek črt ze Šumavy velmi záslužným, společensky významným činem. Z hlediska literárního pak jsou to už dříve zmíněné nárysy příštích románů a povídek. K mnohým najdeme v těchto časopiseckých črtách prvotní podněty a náměty. V črtě o „broučkové době“ vystopujeme kořeny budoucího románu V ráji šumavském, v jiných útržcích ze života dřevorubců a hajných najdeme obrysy románu Ze světa lesních samot a v nevelkých, na první pohled dost kalendářovitých humorných i trudných historkách tkví počátky povídkových souborů Odyssea soudního sluhy a V srdci šumavských hvozdů. Porovnání poodhaluje roušku nad autorovou tvůrčí metodou a vypovídá o jeho uměleckém i ideovém zrání. Především však o skromnosti, která zdobí každého spisovatele, jehož dílo čtenáři milují i mnoho desítek let po autorově odchodu z tohoto světa.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno