Edit MediaBank: Šumava zelená i šedivě hnědá

Free text:

ČT 24 Ještě více letos než v předchozích letech mohl být návštěvník Šumavy svědkem dvou diametrálně rozdílných koncepcí nakládání se šumavskými hvozdy. Vedle tradičního lesnického způsobu hospodaření na „Zelené střeše Evropy“ pokračuje i experiment s bezzásahovými zónami, v nichž převládá šedivě hnědá barva mrtvých stojících i padlých smrkových kmenů, ponechaných svému osudu. Spory o tuto tzv. přirozenou obnovu lesního porostu, prosazenou ministerstvem životního prostředí, ani po 15 letech odborných a politických diskusí neberou konce. Podle Správy Národního parku a CHKO Šumava, která bezzásahovou I. Zónu (tvoří 13 % plochy parku) spravuje, jsou horské smrčiny vlivem teplejšího počasí, náletů lýkožrouta smrkového a vichřic mimořádně ohroženy „velkoplošným rozpadem“. Zároveň s rozpadem smrčin však startuje i fáze přirozeného omlazení a obnovy, která je údajně o mnoho intenzivnější, nedojde-li k těžbě a odvozu uhynulých smrků. Škoda jen, že se o úspěšnosti tohoto postupu nemůže pěší turista na vlastní oči přesvědčit. Všichni tři poslední ředitelé parku pod nejrůznějšími záminkami otevření pěšího přechodu (např. v oblasti Modravské slatě – ta navazuje na I. zónu NP Bavorský les) vždy zablokovali. Dvojnásob škoda proto, že podle současného ředitele parku Františka Krejčího přirozená obnova tam skvěle pokračuje, takže „není třeba mít obavy o budoucnost horských smrčin“. S bezzásahovým režimem v lokalitách napadených kůrovcem ostře kontrastuje až úzkostlivá starost o hospodářské lesy v péči Lesů ČR. Lesníci nebezpečí rozšíření kůrovcové kalamity nepodceňují a zvláště letos nasazují mimořádné prostředky i síly k její likvidaci. Ve srovnání s minulými lety instalují v postižených oblastech zcela výjimečný počet lapačů všeho druhu. Nejen instalují, ale jak se turista může přesvědčit, také tyto tisíce lapačů pečlivě sledují, zaznamenávají výskyt škůdců a hubí je. Nenajde se místo, kde by napadené dřevo nebylo z lesa odstraněno nebo alespoň oloupáno, aby kůrovec zahynul. Je to pochopitelné, lesníci bojují o každý zdravý strom, protože v něm nevidí jen výtvor přírody, ale i jeden z nejcennějších darů pro praktický život člověka. Váží si i staletého úsilí svých předchůdců a nechtějí, aby náklady na vypěstování kvalitních smrkových porostů přišly nazmar. Dobří hospodáři v lese totiž nejen pasivně sledují přírodní procesy, ale také aktivně napomáhají úsilí člověka o racionální a šetrné využívání přírodního bohatství. Koneckonců i ředitel parku Krejčí přiznává, že na dvou nejexponovanějších bezzásahových územích – v oblasti Modravských slatí a Trojmezenského pralesa – hrozí enormní nárůst plochy napadené kůrovcem. Zatímco Modravské slatě podléhají stejnému režimu jako I. zóna Bavorského lesa (z níž nalétává kůrovec i na českou stranu), v oblasti horského hřebene od Trojmezí po Plechý je situace jiná. Rakouští vlastníci sousedících lesů si už dlouho stěžují, že jim kůrovec z nezpracovaných polomů napadá smrky na jejich straně. Když stížnosti nepomohly, zvolili Rakušané radikální postup a přistoupili k vykácení ochranného pásu v délce 2 km a šířce 200 m, aby zabránili přeletu brouka. Kvůli holinám na rakouském území odkrývajícím větru les na české straně, podali ekologičtí aktivisté z hnutí Duha zase stížnost k Evropské komisi. Těžko hádat, který způsob nakládání s lesy tam najde větší pochopení – zda experiment ohrožující lesy v sousední zemi, nebo rázné ochranné opatření vlastníka lesů. Případ na rakouské hranici ukazuje, že těsné sousedství obou koncepcí je a asi vždy bude konfliktní. Snad nejvyváženější vztah ke kráse i bohatství hlubokých šumavských hvozdů měl kníže Adolf Schwarzenberg, když v roce 1858 na popud svého lesmistra Josefa Johna prohlásil část boubínského masivu za přírodní rezervaci – prales. Původní rozloha rezervace byla 150 ha a časem se rozšířila na nynějších 667 ha. Poučení o vývoji lesa bez zásahu člověka přináší dodnes, protože je snadno dostupná po naučné stezce. Naproti tomu I. Zóna národního parku o rozloze třináctkrát větší je pro běžné turisty v podstatě nepřístupná a slouží převážně ekologům jako pokus o retrospektivu přírodního vývoje před mnoha staletími. Hrozí ovšem, že až se pusté krajiny „velkoplošného rozpadu“ konečně zazelenají, pokusí se ekologové převést do „bezzásahového režimu“ další a další lokality. Již dnes o tom svědčí plány na sjednocení menších částí do jednoho celku. A jen 5 % plochy parku (okrajová zóna) je podle záměru ekologů výhledově určeno k využívání „pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku“. Není se tedy co divit starostům šumavských obcí a jihočeskému hejtmanovi, že mají o budoucnost obyvatel a návštěvníků Šumavy nejvážnější obavy. Bojí se totiž, aby zde ekologové se svou příslovečnou důsledností nerealizovali vlastní poučku, že největším nepřítelem přírody je člověk.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno