Edit MediaBank: Balada o Jezerní slati aneb Pravdivý příběh zóny č. 69

Free text:

Životní prostředí / Pokus o rekonstrukci jedné šumavské kauzy Smutná konečná Došel jsem na okraj Jezerní slatě, jíž od nepaměti lemují různé typy podmáčených smrčin. A blátivá kolejnice mě neomylně dovedla na konečnou. Byla jí, jak jinak, holina, zvící 150 x 20 m. Cestou jsem minul dvě jiné čerstvé holiny, jen o málo menší –až se do nich opře vítr, okolní holiny se nepochybně s tou konečnou propojí (jak se to děje na stovkách podobných lokalit po celé Šumavě). Vedle desítek čerstvých pařezů neležel na holinách jediný kmen. Zatajil se mi nad tou drzostí dech. Opakuji, že jsem se nacházel v podmáčených smrčinách, tedy: v nestabilních lokalitách, kde podle Rozhodnutí státní správy o zásazích proti škůdcům (...) v lesních porostech, zařazených do II. zóny ochrany přírody NPŠ, ze dne 13. 7. 1998 měla veškerá dřevná hmota zůstat na místě) nehledě na zákaz používat zde kolové traktory. Jak to, že ani jeden z inspektorů ŽP, policejních vyšetřovatelů, pracovníků Agentury pro ochranu přírody, kteří tudy letos kvůli vyšetřování trestného činu na Jezerní slati ikskrát chodili, si ničeho nevšiml? Správa svévolně posunula hranice Snad to bylo tím, že měli před očima závažnější dvojí přečin na „konečné“: 1. načerno vykácenou, odvezenou a prodanou část 1. zóny ochrany přírody Jezerní slať, 2. pokus Správy NP –buď těsně před nebo krátce po činu –zakamuflovat černotu červení. Ano. Správa svévolně posunula červené hranice 1. zónyo 20–30 metrů. (Spěch, s nímž se tu loni posunovala hranice, dokládá i čerstvá červeň na větvích okolních stromů, viz TV Nedej se, 15. 3. 2000). Vypravil jsem se tam ještě v zimě na běžkách. Když jsem věc zdokumentoval a porovnal stávající hranici s platnými mapami, podal jsem v dubnu t. r. stížnost na inspekci ŽP i trestní oznámení (Ohrožení životního prostředí, 181, Porušování povinnosti při správě cizího majetku, 255, řada paragrafů zákona 114/92). Slýchávám, že se za takový čin i v lesích podstatně méně chráněných fasují tvrdé tresty. Čekal bych, že o to tvrdší postih stihne viníky v Národním parku, který je nejvyšším možným stupněm ochrany přírody v tomto státě. Opak je pravdou. Co je jinde trestné, v NP Šumava běžně prochází. Zatím. Ale nepředbíhejme... Chronologie průšvihu Z obou institucí přišla včas zpráva, že zahajují šetření. Čekal jsem ze strany Správy NP obvyklý posměch: všechno je nesmysl, Just je laik, teatrolog, nevyzná se v porostech, mapách atd. Takto zpupně reagoval na otázku k Jezerní slati ředitel NP, a jeho náměstek Heřman ještě 15. 3. v TV pořadu Nedej se: o ničem nevědí, je to celé „blbost“, a „kdyby to byla pravda, tak to bude poprvé, co pořadu Nedej se poděkují“. Za tři měsíce si na Správě NP z ničeho nic vzpomněli, že „nesrovnalost loni objevili sami“. Chyba se prý stala v roce 1995, „kdy se na mapách vyznačovala zonace. Vzhledem k jejich měřítku představuje čára fixem asi třicetimetrový pruh.“(Týdeník Klatovska, 28. 6.) Rekapitulujme: loni to sami objevili, letos v březnu ale nic nevěděli. Teprve když to začala vyšetřovat policie a inspekce, vzpomněli si. Ve zmíněném Týdeníku vstoupil tiskový mluvčí Z. Kantořík do dějin matematiky jako geniální počtář. Vypočítal vykácenou „plochu 0,3 ha“na „plochu třiceti čtverečních metrů o pouhých „20 stromů“. Za měsíc v Respektu už měl těch stromů „asi jen deset“... Až potud byl postup pánů Kantoříka a Žlábka standardní, ničím novým nepřekvapili (viz motto). Překvapila zato Inspekce ŽP, která 10. 5. jednoznačně konstatovala, že zákon byl porušen, v 1. zóně těženo neprávem a hranice zóny na inkriminované holině se odchyluje od mapy. Má „stížnost je tudíž oprávněná“a „se Správou NP bude zahájeno správní řízení ve věci porušení zákona“. Právní paskvil Zato orgány činné v trestním řízení nezklamaly. Vyšetřovatelé v terénu byli, bez ironie, skuteční profesionálové. Leč závěr vypracovali ti „nahoře“. Jejich Usnesení o odložení věci (20. 6.) popírá jakoukoli škodu na přírodě (!), nepokouší se ji ani zbla vyčíslit, natož vysledovat pohyb načerno prodaného dřeva a nebere vůbec v úvahu poznatky z terénu (čerstvá červená barva). Namísto toho v rozporu s fakty doslova opakuje pohádky o dávném omylu na mapě. Jako by to Usnesení si psala Správa parku sama –nezapomeňme, že jejím právním reprezentantem je bývalý major StB, který si za třiadvacet let u zločinecké organizace jistě stačil v kraji nadělat zdatné konexe. Podal jsem proti Usnesení v řádném termínu protest, dosud mi neodpověděli. Preventivně prohlašuji, že neuspěji-li, budu žádat o přezkoumání celé věci nadřízené orgány, až po nejvyšší státní zástupkyni dr. Benešovou, k níž chovám, na rozdílod autorů onoho právního paskvilu, důvěru. Usnesení nevidí v celé věci „úmyslné jednání, které by vydalo životní prostředí v nebezpečí ohrožení“. Jenomže zákon výslovně připouští ohrožení životního prostředí i „z nedbalosti“( 181 b), nejen z úmyslného jednání. A ono „ohrožení“či „vydání v nebezpečí“je v zákoně definováno tím, že pachatel „poruší předpisy ochrany životního prostředí“. Tečka. Byly porušeny předpisy? O tom nepochybují ani v parku. Došlo tedy k ohrožení životního prostředí? Z definice, došlo! Také při porušení povinnosti při správě majetku zákon nemluví o „úmyslném jednání“, ale o „porušení uložené povinnosti“. A opět: je povinností Správy NP ochraňovat nejcennější jádrové zóny před lidskými zásahy? Nepochybně! Porušili v daném případě (úmyslně či z nedbalosti) tuto povinnost? Opět mi vychází, že ano... Ale i kdybych přistoupil na to, že zúčastnění porušili zákon v dobré víře, že operují ve 3. zóně, pak bylo jejich zákonnou povinností dodržovat výše citované Rozhodnutí státní správy a ponechat stromy na místě. Závěr: v právním státě z trestní odpovědnosti v dané kauze není úniku. Jsme ovšem v právním státě? Na to odpověď nemám. Měří se všem stejně? Kdybych já nebo kterýkoliv jiný občan, jehož někdo cizí pověřil dočasnou správou rezervace, si vyhlídl, dejme tomu „omylem“, v nejpřísněji chráněné zóně stovku smrků vceně od 2000–50 000 Kč za m, objednal vykácení, odvoz a střelil je dřevařské firmě (následně nebo těsně předtím bych ještě přemaloval hranici), jistě by vyšetřovatelé nezkoumali míru ohrožení životního prostředí, nekvalifikovali by mé jednání jako neúmyslný „správní delikt“, ale vyčíslili by vzniklou škodu a zavřeli by mě, až bych zčernal! Výsledné poškození přírody by bylo přitom totéž, jaké způsobila Správa NP. Takto že platí jiné měřítko na tutéž škodu vůči řadovému viníkovi a úplně jiné vůči těm, jimž jsme svěřili nikoli prodej, ale ochranu nejvzácnějších lokalit v republice? Kuriózní právní názor, který se objevil u jiného stěžovatele na Správu ŠNP, ovšem odmítám už předem. Klatovská státní zástupkyně dr. Vítovcová vyvodila ze zákona, že ing. Ulmon, který si rovněž stěžoval mj. na nezákonný odvoz dřeva ze Šumavy, „není poškozenou stranou“, tudíž nemá právo si stěžovat. Poškozenou stranou je podle dr. Vítovcové „stát“, ne občan. Podle této absurdní logiky je stát majetkem úředníků a nikoli občanů, kteří jej (včetně pí doktorky Vítovcové) platí. Omyl, paní doktorko! Poškození životního prostředí a tunelování Šumavy znamená logicky i poškozování mne, občana. Plným právem si tedy na Šumavě připadám jako poškozená strana –stejně jako všichni ti, kteří zdejší vývoz životního prostředí ze svých daní dotují. Tragédie bez katarze Co příroda dokáže, když ji na 75 % území vrátíme jí samé, je názorně vidět u sousedů v Bavorsku: shora uschlý les, zdola zázrak nového života. Bavorští sousedé už získali nejedno ocenění od Rady Evropy, u nás je letos získal NP Podyjí. Bohužel, česká část Šumavy v rukou dřevorubců, vzdor jejich lžím (viz motto), nejenže nic nezískala, ale dospěla k úplnému kolapsu ochrany přírody. Smyslem Národních parků na celém světě je ochrana přírodních procesů před lidskými zásahy. Tento cíl byl na části Jezerní slati nejen drasticky ohrožen, ale nevratně zničen. Napříště už zde nebude 1. zóna unikátním prostorem „samořídících funkcí přírody“(jak ukládá zákon), ale uměle vzniklou plochou, člověkem hrubě pozměněnou. Dá se vůbec vyčíslit škoda, jež tímto posunem ve funkci krajiny vznikla? Vím, jde o relativně malou plochu, ale jde také o významný právní precedens pro celou Šumavu. Mám vážné obavy, že kauza Jezerní slati není jediná. Před týdnem mě náhoda přivedla do 1. zón Prameny Vltavy (č. 58) a Červený potok (94). Horor se opakoval: v obou jsou k vidění opět pařezy s načerno odvezenými kmeny. Ve druhém případě jsou navíc poblíž i rozjetá mraveniště a nejhrubším způsobem poškozený půdní kryt od těžké mechanizace. Není v mých silách zjistit, co se děje ve všech 135 zónách nejpřísnější ochrany přírody na Šumavě. Je ale v mých silách žádat objasnění kauzy Jezerní slať. Jsem snad naivní, ale věřím, že vyřeší-li se důsledně tento případ, zprůhlední ta jedna kapka i celé moře šumavského průšvihu a bude možné jednou zachránit i zbytek pohoří. Někde se začít musí...

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno