Edit MediaBank: Hledání české kulturní krajiny

Free text:

Máme před sebou čtyři knihy, které se liší rozsahem, žánrem i vymezením tématu. Kromě toho, že vyšly v posledních měsících, je spojuje jediné: tak či onak pojednávají o krajině. Tři se věnují české krajině nebo její části, čtvrtá má obecnější rozměr. Autoři dvou z nich si vybrali neprošlapané stezky, ostatní dali přednost vyzkoušené cestě. Ti první položili sobě i čtenářům mnoho nových otázek, ti druzí se zase snažili o co nejlepší odpověď na otázky již dříve formulované. Nikomu z autorů nelze upřít poctivost a zaujetí tématem. Začněme knihou mladého estetika Karla Stibrala (*1971) Proč je příroda krásná?, která se jako jediná neváže na českou krajinu. Autor v ní zdařile a zřejmě v češtině vůbec poprvé shrnul obecnou historii estetického vnímání přírody (krajiny). Stručné kompendium, začínající v antice a končící v současnosti, zdůrazňuje nesamozřejmost oceňování přírodních krás. Do počátku novověku byli lidé ke kráse přírodních scenerií slepí. Panenská příroda, neporušené lesy či rozeklané skalní štíty, které dnes klademe na žebříčku krásných krajin většinou na samý vrchol, vyvolávaly až do 18. století úplně opačné pocity: strach, úzkost, děs. Šlo totiž o prostředí, které člověk neměl ve své moci a v němž se vystavoval skutečným či imaginárním nebezpečím. Cesta od počátku 18. století, kdy se objevily první studie o estetických stránkách přírody, k dnešnímu všeobecnému uznání přírodních krás nebyla krátká ani přímočará. Změnu postoje připravovali myslitelé jako Jean-Jacques Rousseau a Immanuel Kant, razantní obrat přinesl romantismus. Pro měšťanskou společnost 19. století má již krajina nejen estetickou, ale také symbolickou a politickou hodnotu. Karel Stibral dobře ukazuje, že mezi první světovou válkou a 60. lety 20. století dochází k určité regresi: teprve revolta proti konzumní společnosti a politizace ekologie v 60. letech byly začátkem procesu, na jehož konci stojí dnešní fetišizace krajiny. Putování kolem domova Zatímco Karel Stibral se mohl spolehnout na jistoty svého oboru, vydal se Petr Mikšíček (*1977) na cestu do neznáma. V jeho případě to platí doslova. Na počátku knihy Sudetská pouť aneb Waldgang se čtenář seznámí se studentem kulturologie, unaveným diskusemi s kolegy a hledajícím náplň prázdnin. "Napadlo mě, že chci-li podniknout dlouhou túru, můžu obejít proslavený český prstenec hor. Nebude to pouze dřina, ale mytické putování kolem vlastního domova. Není lepšího otestování vlastní fyzické a duševní odolnosti než podstoupit osamocenou pouť za hledáním sebe sama." Cesta začíná v Jizerských horách, odkud autor projde pěšky Lužické hory, Labské pískovce a Krušné hory. Po odpočinku na rodinné chalupě v krušnohorské obci Rudná zamíří přes Český les a Šumavu až do Novohradských hor, kde putování ukončí. Původním cílem autora bylo hledat sebe sama, dříve však našel něco jiného: více či méně nápadné pozůstatky sudetského osídlení, smutné zbytky dřívější kulturní krajiny. Cesta pohraničními horami je popisována jako postupná iniciace: autor získává další a další doklady o životě, který navždy zmizel po druhé světové válce. Cituje ze starých kronik, srovnává historické fotografie se současným stavem. "Ten, kdo nahlédl do historie, už není schopen vnímat současnost jako plnohodnotnou realitu, která nepotřebuje k pochopení žádné srovnání." Zde někde se rodí myšlenka projektu Zmizelé Sudety (www.zmizelesudety.cz), jehož je Mikšíček spoluautorem. Síla Mikšíčkova kulturního cestopisu je v určité neokázalosti. Autor neskrývá svou počáteční naivitu ani vlastní nezralost. Prostý je i styl vyprávění, v němž však najdeme i výstižné popisy a neotřelé metafory (např. vnitrozemí pod Krušnými horami autor nazval "krajinnou kafilérií"). Pokud jde o okázalost, je protipólem Mikšíčkovy knížky publikace Český les z nakladatelství Baset. Skoro devět set stran na křídovém papíře, formát 32x24 centimetrů, váha 4,5 kilogramu, stovka autorů, dva a půl tisíce fotografií, sto padesát map, prodejní cena 1380 korun. Tak jako Gulliver mezi liliputány vyvolává tato kniha na první pohled dojem nepatřičnosti. Když najdeme dostatečně velký stůl, kde bychom ji mohli prolistovat, naše pochyby možná ještě narostou. Český les je druhým svazkem ediční řady, kterou zahájila před dvěma lety Šumava. Nečekaný prodejní úspěch prvního svazku (Šumavy se podle informací nakladatele doposud prodalo na 15 tisíc kusů) podpořil chuť zpracovat stejným způsobem i další česká pohoří. Pokračovat právě Českým lesem bylo geograficky logické a také dobře načasované. Od letošního srpna je na území Českého lesa vyhlášena nová chráněná krajinná oblast. Od roku 1989 jde o první novou rezervaci tohoto typu vyhlášenou v ČR. Publikace nakladatelství Baset usiluje o komplexní popsání Českého lesa. V oddíle příroda jsou podrobně zmapovány geologické, pedologické, hydrologické a mineralogické poměry, dále rostlinstvo, zvířena a chráněná území. V dalších oddílech se pak odborníci příslušných oborů věnují např. dějinám, památkám, lidové kultuře, krásné literatuře, výtvarnému umění, využívání přírodních zdrojů, řemeslům, dopravě, obyvatelstvu či turistice. Vše jde do nejmenších podrobností: na celých čtyřech stranách se např. zaobírají sinicemi na dvanácti stranách archivy na Tachovsku a Domažlicku, seznam zaniklých a ohrožených kostelů a kaplí má dvacet tři strany. Čtenář dostává pohromadě obrovské množství informací, z nichž některé by asi obtížně hledal někde jinde, ale mnohé z nich na druhé straně asi příliš nepotřebuje. Českému lesu se dá vytýkat to, co bylo kritizováno již na Šumavě. Málo invenční grafická úprava a vyhýbání se všemu, co by mohlo představovat problém. V případě Šumavy šlo zejména o otázku kůrovce - v souladu s tehdy platnou doktrínou Národního parku Šumava bylo v knize velebeno kácení. Pokud jde o Český les, absentují zde třeba údaje o tom, koho současní obyvatelé tohoto regionu volí. Kapitola nazvaná Současnost Českého lesa byla svěřena starostům Domažlic a Tachova - jejich text podle očekávání připomíná stylem i obsahem propagační brožuru cestovní kanceláře. Shromáždit tak ohromné množství údajů a výsledný text precizně zredigovat pohltilo nepochybně značné množství práce. Celková koncepce díla však vzbuzuje rozpaky: projekt s podobnými ambicemi by mohl klidně vzniknout před sto lety. (Není zřejmě úplně náhoda, že Baset reedituje turistické průvodce z přelomu 19. a 20. století: jeden takový tvoří ostatně přílohu naší encyklopedie). O Českém lese se tu dozvíme téměř vše, nádavkem i něco o sobě samých. Ochota Čechů kupovat podobné "monumentální", nákladné a zároveň neproblematizující publikace, svědčí o našem blahobytu, konzervativismu a malé ochotě vystavovat se kontroverzním či nepříjemným otázkám. Kontroverzní otázky a bourání posvátných krav je naopak hlavní činností autorské pětice, která se sešla v esejisticky laděné knize Krajina a revoluce. "Na krajinu neexistuje úhel pohledu, který by ji dokázal plně vysvětlit, a proto není k dispozici ani obor, který by si schopnost takového vysvětlení mohl nárokovat," říkají autoři v úvodu. Nepřekvapí proto, že při objasňování "významných přelomů ve vývoji kulturní krajiny českých zemích" spojili své síly botanik Jiří Sádlo (*1958), archeolog Petr Pokorný (*1971), kulturolog Petr Hájek (*1977), archeoložka Dagmar Dreslerová (*1958) a geolog Václav Cílek (*1955). Přestože se autoři přiklánějí spíše ke koncepci "permanentní revoluce", identifikují čtyři zásadní zlomy, kterými naše krajina prošla: přechod k zemědělství v neolitu, změny, které přineslo 12. a 13. století, baroko s cílevědomým budováním krajiny a intenzivním zemědělstvím a konečně současnost, kdy vzniká "postagrární krajina". Tyto změny autoři chápou jako jakési navrstvené rastry: novější vrstva nám znesnadňuje "čtení" vrstev hlubších. Úvodní kapitoly, v nichž se velmi odborně diskutují problémy neolitické a mezolitické krajiny, může čtenář proto s klidným svědomím přeskočit (s výjimkou "případové studie k proměnám pravěké krajiny", která se týká západočeské hory Vladař: text je v druhém plánu úžasným průvodcem pro všechny, kteří se na tento pozoruhodný vrchol vypraví). Pro laika jsou podstatné ty krajinné změny, které jsou dobře vidět i v současnosti. Síla knihy Krajina a revoluce není v množství originálních postřehů, ale v celkovém přístupu k tématu. "Co se jednou zkulturnilo, to se jen tak neodkulturní, ba možná nikdy," píší autoři. S lehkým sarkasmem proto komentují některé ochranářské projekty, které se snaží o vizuální obnovu "panenské přírody". "Vývoj krajiny nejde k lepšímu nebo horšímu - to jsou teprve naše citové intervence. Kde se tedy naše ,ochranářské' zděšení ze současnosti bere? ... Subjektivně proto, že je to naše současnost, ale objektivně proto, že přelom je skutečně významný. Paradoxně je naopak významnější, než si běžně připouštíme. Nejde totiž o nic menšího než o konec neolitického, tj. zemědělského vztahování ke krajině." Lapidárně řečeno: "Příroda-živitelka se před našima očima změnila v přírodu-jeviště našich nadstavbových aktivit." Mějme ji rádi Petr Mikšíček během svého putování pohraničními horami postřehl jednu mimořádně zajímavou souvislost: krajina Sudet je podle něj možným "příkladem pro krajiny budoucnosti". Z pohraničí během několika měsíců odešla většina obyvatel, což odsoudilo po staletí budovanou kulturní krajinu k zániku či živoření. Venkov se však pomalu vylidňuje a ztrácí svou původní funkci i ve zbytku země. Co se stane s pěšinami, po nichž nikdo nechodí, kostelíky, v nichž se nikdo nemodlí, či loukami, jejichž trávu nikdo neseče? Estetik Karel Stibral zažil šok, když konfrontoval obrazy holandských krajinářů 17. století se současnou nizozemskou krajinou. "Půvabné klikatící se vodní plochy vystřídaly napřímené kanály, cesty v písku ještě rovnější dálnice, nepravidelné remízky v pravidelných rozestupech vysázené stromy. Malebná města s kostelíky a větrnými mlýny zmizela, nahradily je krychle skleníků a hypermarketů. ... Krajina, která je celá geometrizovaná, jejíž veškeré detaily jsou proměněny člověkem v nějakou funkční součástku obrovského výrobního stroje, není zahradou, ale obludným skleníkem." Změní se i česká krajina časem v "obludný skleník" obklopený džunglí na místě již nepotřebných polí a luk? Možná ano. Podle autorů knihy Krajina a revoluce bychom ale celý proces neměli vnímat tak černě: "Krajina se nezhoršuje, ale prostě jen mění způsobem, na nějž nejsme dosud připraveni. ... Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení. Rodící se krajině nerozumíme a nechceme porozumět, nechceme v ní uvidět něco pěkného, ba hrozíme se jí jako pitvorného zrcadla, které nám kdosi cizí zlomyslně nastrčil, aby zostudil naše beztak ošklivá těla. ... Krajina je taková, jakou jsme si ji udělali - patrně si ji zasloužíme, a dobře zasloužíme, nikoli jako trest. Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi - to je asi nejlepší, jak se k ní zachovat." Citový vztah ke krajině domova je vedle mateřského jazyka zřejmě jediným nesporným identifikačním znakem Čechů. Naše krajina přitom za posledních 150 let prošla podobně dramatickými proměnami jako my sami. Potřebuje nová situace i novou reflexi? Krajina, která je celá geometrizovaná, jejíž veškeré detaily jsou proměněny člověkem v nějakou funkční součástku obrovského výrobního stroje, není zahradou, ale obludným skleníkem Karel Stibral, estetik

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno