Edit MediaBank: Hledat a sázet

Free text:

Magazín Pátek Býval jsem disciplína sama, ale pak už to nějak dál nešlo Dokud jsem byl ještě dítě, nepátral jsem po tom, jestli to, co dělám, má, anebo nemá smysl. Bral jsem všechno tak, jak to bylo, a vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Chodil jsem do školy, plaval jsem, hrál fotbal, šachy a navštěvoval desítky dalších kroužků, bral soukromé hodiny angličtiny, němčiny a co já vím, co ještě. Gymnáziem jsem prošel celkem snadno a přišel čas dalších přihlášek, pořád jsem ten koloběh vnímal jako něco nezbytného, samozřejmého a víc jsem o ničem nepřemýšlel. Když jsem vystudoval, získal jsem práci. Začal jsem pravidelně vstávat v šest hodin ráno a domů se vracet v šest večer, a to jen proto, abych padl na postel a prospal se k dalšímu brzkému vstávání. Vždycky jsem měl disciplinovaného ducha, ale poprvé jsem začal pochybovat o tom, že můj život má smysl. Měl jsem sice peníze a spoustu přátel, ale osm až dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu jsem něco dělal a neměl jsem páru, co a proč. Když budu do konce života kontrolovat hydrauliku lisovacích přístrojů, co tu po mně jednou zůstane? Banální otázka. Snad. A co zbude po milionech dalších lidí? Stejné Nic jako po mně. Dlouho jsem se trápil. Na jedné straně vah byly peníze, kariéra a jednou snad i žena a, jak se říká, teplo rodinného krbu, na druhé straně se vznášela mlha nejistoty. Ale někde tam mohl být Smysl. Neříkám, že jsem se rozhodoval snadno. Můj rozum mi říkal „vydrž to, brzy si zvykneš a po nějakém smyslu ani nevzdechneš“. Ale duše mě táhla pryč od obehraných stereotypů. A já šel. Vykašlal jsem se na práci a společnost, která mě odvrhla. „K čemu jsme tě živili na studiích, když ses rozhodl všechno zahodit?“ ptali se rodiče, „a kde ten smysl hodláš hledat? Budeš žít v lese, na ulici nebo kde?“ Jako vždycky viděli tu nejhorší možnou variantu. Zahrnovali mě tunou otázek, ale nepadla jediná, kterou bych si už několikrát nepoložil sám. Bolelo to. Nikdo z mých blízkých mě nedokázal pochopit ani se o to nepokusil. Já jen věděl, že pokud chci svůj život změnit, musí to být od základů a kompletně. Nešlo dělat kompromisy a já si potřeboval promyslet spoustu věcí. Začal jsem jezdit po celé republice a nechával se najímat na nejrůznější práce. Uklízel jsem odpadky podél silnic, zametal ulice v desítkách měst, vymaloval jeptiškám kapli a v nesčetných domovech dětí jsem pomáhal připravovat tomboly a dětské dny. Taky jsem chodil venčit opuštěné psy a předčítal jsem starým lidem v domovech. Našel jsem smysl v úsměvech dětí a ve vděčnosti těch, kteří se stářím znovu dětství nalezli. Přál bych vám zažít pocit, když sesbíráte jedno, dvě, deset, sto kilo odpadků, stačí si pak lehnout do trávy a nechat ji, aby vám sama poděkovala. Nechat se od veselého stébla trávy pohladit po tváři nahání slzy do očí. Je to několik dní, co jsem přečetl knihu Jak jsem sázel stromy. Za několik hodin odjíždím na Šumavu sázet i já. Není to báječné? Nemusím si brát dovolenou, nikdo se na mě nemračí, že bude muset pracovat za mě. Lidé na horách se naopak usmívají a přejí mi hodně štěstí a já vím, že vždycky můžu přijet a budu mít kde spát. V nejbližší budoucnosti budu bydlet v hájovně. Budeme stromy sázet, ale i kácet. Musím říct, že někdy myslím na lidi z Greenpeace, kteří na Šumavu přijíždějí, aby se přivázali na pár hodin ke stromu, a pak se jdou opít do hospody. Vím, že i oni hledají smysl, ale oni chtějí světový mír a přitom mají práci, byt, rodinu a občas, když je zahryže svědomí, vyjedou na nějakou akci. Někdy jim musím závidět, hlavně tu rodinu. Kdypak asi já ji budu mít, když dnes stěží uživím sám sebe? Ale kdo ví, třeba taky jednou postavím vlastní dům a zplodím syna. A kdyby k tomu nemělo nikdy dojít… tak alespoň zasadím spoustu a spoustu stromů. Příběh Martina Vychodila zaznamenala Zuzana Frantová

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno