Edit MediaBank: Ivan Žlábek: Moji kritici zodpovědnost neponesou. Já ano.

Free text:

Spor o zacházení s Národním parkem Šumava je evergreenem některých médií. Ivan Žlábek, ředitel Správy, je oblíbeným cílem kritiky, ale ani na zjevné útoky v tisku nereaguje. Autorita pro aktivisty z ekologických hnutí Karel Kaňák patří do tábora jeho oponentů. Rozhovory (autorizované) s nimi byly vedeny nezávisle na sobě, oba čtou rozhovor s tím druhým teprve na stránkách Salonu. Ivan Žlábek (1943) absolvoval Střední odbornou lesnickou školu v Písku a Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Od roku 1970 pracoval jako taxátor (náplní této profese je průzkum a hodnocení lesních porostů) v Lesprojektu, podniku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Spolu s Karlem Plívou je autorem publikací Přírodní lesní oblasti (1986) a Provozní systémy v lesním plánování (1989) a odborných článků v oborových časopisech. V roce 1990 se stal ředitelem odboru ochrany lesa a půdy na ministerstvu životního prostředí, kde se mj. podílel na přípravě Národního parku Šumava. V roce 1994 byl jmenován ředitelem Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. * Pane řediteli, podle toho, co o vás občas čtu a poslouchám, jste technokrat a zemský škůdce. Protože předpokládám, že řada čtenářů, kteří budou číst tento rozhovor, je na tom jako já, zajímá mě: Kdo jste, odkud jste přišel a jak jste se na místo, které zastáváte, dostal? Jsem vystudovaný lesník a dvacet let jsem dělal v taxačních kancelářích. * Můžete říct laikovi, o co šlo? O rozbor přírodního prostředí, to znamená složení porostu, geologie, půda, vodní režim, klima a tak dál. Výsledkem je lesnická typologie, v níž je definován typ stanoviště, pro který se dá postavit určitý model zacházení s lesem. Ono se to zdá složité, ale takovéhle modely byly během třiceti let do roku 1985 udělány pro celou republiku. Vycházely z přírodní druhové skladby a z toho, co může příroda obhospodařovaná člověkem poskytnout, aby při tom ale nedocházelo k degradaci lesa, aby se sem například nedostávaly dřeviny, které by původní porosty okupovaly a ovlivňovaly. Všechny lesy u nás byly takto popsány a kategorizovány, pro všechny byl navržen typ hospodaření, co se tam může dělat. Jako celek – dneska už to bohužel neplatí – to byl světový unikát, jezdili k nám tenkrát třeba Švédové a kroutili hlavou, jak je možné, že se nám to podařilo dát dohromady. A tohle modelování mě vlastně dovedlo až k ochraně přírody. * To se na první pohled trochu vylučuje, ne? Pro mě ne. Lesníka les živí, ale já se na les dívám biologicky, ne jako na dřevo, na skrumáž stromů, kterou mohu, když doroste, vytěžit. Zajímal mě vždycky les jako systém, rozbor přírodního prostředí, co v lese může vlastně růst, jak by měla vypadat přirozená druhová skladba, jaké závěry se z toho dají vyvodit pro hospodaření. V Lesprojektu jsem měl na starosti vypracovávání lesních hospodářských plánů a nejčastější pře jsme měli s územními plánovači nebo s ochránci přírody. Ti mívali velké požadavky, ale málokdy je dali alespoň na papír. Zatímco taxátor musel například zmapovat 2000 hektarů lesa a říct, co se s tím bude v příštích deseti letech dít, když se tam zřídí rezervace, z ochránců jsme museli nějaké písemné stanovisko obvykle dolovat. To bylo před rokem 1989. A odříkaného krajíce největší kus. Nakonec jsem se v důsledku politického dění dostal do postavení, kde jsem vystupoval za ochránce, v roce 1990 jsem šel na ministerstvo životního prostředí. Opatrně říkám, že jsem nepodporoval transformaci lesního hospodářství v podobě, jaká nakonec proběhla, spíš jsem byl kritikem, ale nechtěl jsem se toho právě proto, že mi to nesedělo, zúčastnit. A logicky jsem tedy přešel k životnímu prostředí. * Proč? Tam byl velice silný odbor ochrany lesa a půdy, protože státní správa lesů tenkrát spadala pod ministerstvo životního prostředí. A protože jsme tam byli jen dva, kteří Šumavu dobře znali a věděli, proč která hranice vede tudy a ne jinudy, byl jsem u toho, když se tvořil Národní park Šumava. Když tehdy předseda vlády Pithart lítal vrtulníkem, aby viděl, kde bude národní park, seděl jsem vedle pilota a říkal mu, kudy má letět. Takže i když jsem tu ochranu přírody původně nedělal, do Národního parku Šumava jsem se namočil od samého začátku. Na podzim roku 1993 se do správy parku přebíraly lesy a stal se z toho ten dnešní velký provoz s tři sta padesáti zaměstnanci. Tehdejší vedení si s tím nevědělo rady, začala se dělat výběrová řízení, do nich se hlásili lidi, na které při transformaci nezbyla místa, zaměstnanci, kteří dřív bojovali proti založení parku, ho měli spravovat, zkrátka dost složitá doba. Nakonec to dopadlo tak, že mi ministr navrhl, abych šel dělat ředitele. Dal jsem si týden na rozmyšlení, a protože jsem věděl, že ministerstvo pro mě není, že potřebuju dělat venku, že potřebuju být s lidmi, kteří makají fyzicky, tam, kde ten výsledek práce je vidět, tak jsem na to kývnul. * Vy jste ze Šumavy? Ne, já jsem Písečák. Táta byl doktor přírodních věd a myslivec, a když jsem se rozhodoval, čím budu, roli sehrálo i to, že v Písku byla lesnická škola, potkával jsem kluky v těch zelených kloboucích… * Otec jako doktor přírodních věd dělal co? Táta napřed učil na gymnáziu, pak na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, potom měl úraz oka a vrátil se do Písku dělat ředitele zdravotní školy. Byl v partaji, byl takovej opravdickej a celý život byl přesvědčený, že nás proti Němcům ubránili komunisti. Že umřel před osmašedesátým, pro něj vlastně bylo štěstí, on by ten 21. srpen stejně asi nedokázal unýst. On byl takový ten ředitel školy, který chodil na okresní výbor strany a tam mu vyčítali, že přijal dceru támhletoho nebo támhletoho, a pak chodil domů naprosto rozebranej… Kromě toho jsme ale byli zároveň taková měšťanská rodina. Děda byl zemským soudcem v Písku, tam se to dědilo, a my jsme museli zachovávat určitá pravidla, která ve městě byla zvykem. A kdyby se táta nedal na komunismus, tak jsme v neděli chodili hezky oblečený do kostela. A taky mě určitě formovalo, že jsem celý život sportoval, hrál jsem první národní ligu ve volejbale, jezdil na lyžích. Naučil jsem se prohrávat, protože vím, že příště můžu vyhrát, ale musím pro to něco udělat. * Proto vás to, co o vás píšou, nechává v klidu? Když vidím u svých kritiků absolutní neznalost věci, že se na ni dívají jen z jedné strany, tak je to trochu pod mou rozlišovací schopnost. Dostávám se s nimi do situací, kdy diskutovat nemá vůbec smysl. Vyberou si jen malinkatý kousek problému a nevidí to v celém průřezu přírodním i společenském. Většina mých kritiků si neuvědomuje, že nemají zodpovědnost a že mluví do něčeho, za co nikdy zodpovědnost neponesou, nepřihlásí se k ní, když se ukáže, že to rozhodnutí, které po mně chtějí, bylo špatné. Já tu zodpovědnost mám, k lidem, kteří tu žijí, ke státu, který mě tím pověřil, k ochraně přírody, k přírodě samotné. * Pokoušel jste se o dialog s ekology, když jste do Národního parku Šumava nastoupil? Dokonce z „jejich“ ministerstva. Na ministerstvu jsem s nevládními iniciativami moc do styku nepřicházel. A v rozhodnutích, která jsme vydávali, jsme se snad ani jednou nedostali do zásadního rozporu. Střety přišly, až když se do toho vložila média. Já nevládní organizace považuju za prospěšné. Protože nemají mantinely a nemají zodpovědnost, v řadě věcí se můžou posunout jakoby nad zákon a postrčit věci dopředu. Náš problém, tady, u nás, je v lidech. Když si vezmete nějaké nevládní organizace s dlouhým vývojem, třeba rotariány – mimořádně úspěšní lidé ve svých oborech, kteří cítí, že by mohli být prospěšní i někde jinde, ale nemají pro to ve svém zaměstnání nebo činnosti prostor – a tak se snaží pomoci jinak. V některých našich dnešních nevládních organizacích – a zvlášť se to týká ekologických organizací, které u nás vznikly po roce 1989 – se ale nacházejí velice často střetoví lidé, kteří mají nějaký svůj problém a většinou dělají něco, co vůbec nesouvisí s jejich kvalifikací. Nerad bych, aby to bylo příliš osobní, ale najednou největším odborníkem přes lesy je veterinář, elektrikář, a když se podíváte blíž, zjistíte, že se svým oborem vlastně vůbec neživí a vystupují jako ochránci. Až v jejich práci bude větší solidnost a budou si uvědomovat zodpovědnost za svoje činy, tak se to zlepší. * Utekl jste mi z otázky. Pokoušel jste se s nimi domluvit? Těch pokusů bylo moc. Místním jsem tenkrát řekl: Já vám předvedu, že se s nimi domluvím. Šel jsem na jednání, dokonce mi jeden z těch, které mám teď tvrdě proti sobě, poděkoval, že jsem jim řekl, jak to je, a že je to v pořádku. Po dvouhodinové debatě a poděkování pak sedli a napsali stanovisko, jaké měli předtím. Takovéhle jednání nemá smysl. Stejně jako se nemůžu smířit s tím, že za mnou někdo přijde a řekne: Já to sice na Šumavě neznám, ale zonaci máte špatně. To řekne člověk, který má přírodovědecké vzdělání. Naučil jsem se nereagovat, daleko důležitější pro mě je, abych tady dělal, co je potřeba, to je moje zodpovědnost a pracovní náplň. Tu práci nedělám sám, nejsem tu jen za sebe, i když si mě vzali za takový monument, který za všechno může a do kterého se strefují. Následovalo mě sem několik lidí, které potřebuju, abych to, co dělám, mohl dělat pořádně. A kdybych to vzdal, zradím i je. * Dokončím ty otázky z úvodu. Kam jdete? Jaký je koncept správy parku, který realizujete? V ochraně přírody, stejně jako v jiných podobných oborech, existují dva základní přístupy. Takový ten konzervační a aktivní. Ekosystémová teorie se opírá o toky energií, které do sytému vstupují a zase z něj vystupují. Zatím si člověk z přírody pořád bral. Já zastávám formu svým způsobem pokání, návratu energie. Jsem přesvědčen o tom, že pokud chceme, aby se Šumava – která je člověkem staletí obhospodařovaná a není to nějaký původní prales, jak se o ní někdy píše – dostala v představitelném čase do stavu před jejím využíváním, musíme jí nějakým způsobem tu energii vrátit. Šumava byla původně ze 70 procent listnatá, s jedlí a s poměrně malým zastoupením smrku, ale hospodařením se změnila téměř v opak, roste tu na 70 procent smrku. Dřeviny, které potřebují v mládí zástin a třeba 30 let sedět pod mateřským porostem, vymizely, protože smrk jim urostl. Smrk se umí přizpůsobit, buď sedí pod porostem, a nebo má hned od mládí příkon sluneční energie a všeho. Proto tu převládl i v lokalitách, kde nebyly přirozené smrkové pralesy, ty tu byly až od jedenácti set metrů výš, samozřejmě podle expozice, mrazivých poloh a podobně. Já jsem zastánce aktivního přístupu. Tam, kde vím, že lze přírodě vrátit, co jsem jí jako člověk v historickém průřezu sebral, bychom jí to měli dát. Ne přírodě totálně ublížit a ještě v reálném čase ubližovat – založit ruce a říkat: Teď mi ukaž, co umíš. To je ten konzervační přístup. My máme v zákonu ochranu ekosystému a interpretuje se to tak, že v národních parcích by se měly ochraňovat přírodní procesy. Já se musím přiznat, že trošku nevím, co to je ochraňovat přírodní procesy. To znamená vůbec nic nedělat, nechat to probíhat? Ale ty přírodní procesy nemůžou být přírodní, jestliže probíhají v člověkem založených lesních porostech či dlouhodobě ovlivňovaných podmínkách například imisemi. Samozřejmě během několika set let se to může dostat někam blízko k tomu, co by tu normálně bylo, kdyby se tu před staletími nezačalo hospodařit. Ale pokud chceme, aby národní park fungoval dřív, tak má daleko větší smysl, když půjdeme přírodě naproti. Když jsem tady nastoupil, chtěli jsme vymyslet nějaké desatero. A dobrali jsme se k tomu, že není potřeba desatero, že stačí tři základní principy. První princip je aktivní ochrana přírody. To znamená: Tam, kde vím a mám znalosti o tom, že můžu startovací stav ekosystému upravit tak, aby to bylo pro něj snazší a bez katastrof, uměle vpravím listnáče nebo jedli, nečekám, až se tam vystřídají čtyři generace smrků a několik kalamit. Druhý princip je měkká turistika. Turistika ano, rekreace ano, ale jenom taková, která přírodě neubližuje. Ne lyžařské sjezdovky, ale běžecké lyžování. Když běžecké lyžování, tak s protahováním stop, abych nabídkou lidi usměrňoval. Informační střediska, snaha soustředit lidi tam, kde přírodě nemůžou ublížit, ne zákazy, ale nabídkou, aby se jádrové lokality trochu od člověka odtáhly. Třetí princip se možná bude zdát trochu nepatřičný, ale podle mě je nutný: spoluzodpovědnost za rozvoj regionu. Jsme velice osídlený národní park a lidi, kteří tu bydlí, nemůžeme přece vystěhovat. To by bylo špatně, protože Šumava člověkem formovaná je, ať si to připustíme nebo ne, a park je nakonec také výsledkem práce člověka. A lidi mají právo žít plnohodnotně, i když bydlí v národním parku. To znamená, že omezení pro místní lidi transformujeme tak, aby se tu mohlo žít. Na těchto třech principech je také postaven plán péče. Pro příklad dvě rozhodnutí, která jsem podle toho udělal. Jedno se povedlo, druhé ne. Povedlo se, že od roku 1996 jsme navrhli a státní správa schválila zákaz lovu jelenů a srnčího. U jelenů jsme v podstatě zlikvidovali poplatkový lov, za posledních pět let nezaměstnanci ulovili 0,2 procenta z celkového uloveného počtu. A jestliže už se tu rozmnožil rys a prodloužil se tak potravní řetězec, je nesmysl, abychom do něj ještě zasahovali odstřelem srnčího. Asi rok na to jsem rozhodl, že veškeré souše musí v národním parku zůstat stát. I v druhých zónách. A ouha. Lidi tu byli zvyklí, že si ty soušky řezali na palivo. My jsme jim to nahradili, ale čerstvým dřívím z normální těžby. Doba skladování se prodloužila, v tu ránu byly dřevníky malé. Kolikrát já pak slyšel, jaký hovadiny rozhoduju, starostové si stěžovali. Ale šlo o to, že jednou se v národním parku musí ta mrtvá dřevní hmota hromadit, v přirozeném ekosystému jí je 30 procent. Z hlediska ochrany přírody správné rozhodnutí, ale nebylo v pravý čas. * Dneska to platí? Platí, lidi si zvykli, dřevo jim dodáváme. Ale kdybych rok počkal a lidi na to připravil, ono by se toho tolik nestalo. To jen, jak překotné rozhodnutí není k prospěchu. * Řekl jste normální těžba. Z lesa prý necháváte kmeny odnášet vrtulníky, aby se nevědělo, kam je prodáváte. A taky se tu prý dřevo krade. Vrtulník je nejšetrnější, i když nejdražší způsob, jak dřevo z lesa dostat. Ale teď už tu tři roky vrtulník nebyl. Právě proto, že byl takový křik, rozhodli jsme se, že to dříví tam necháme, nebo ho, když je sucho, přiblížíme koněm. Na vrtulník nám dával 40 procent fond životního prostředí, právě proto, že přijal náš návrh na šetrné přibližování. Že jsme to dřevo zašantročili, to je úplná blbost. Máme velice dobře fungující odbyt, dříví se vyrobí, zaeviduje a prodá. Není možné, abychom tu kradli dřevo a stavěli si z toho třeba baráky, nebo prodávali jako svoje. To je nesmysl. Druhá věc je, že pokud vyrábíte dříví a necháváte ho ležet v lese, musíte počítat s tím, že ho někdo bude krást. V prvních zónách necháváme ležet všechno, v druhých zónách 20 procent. Takového dříví je moc, desetitisíce kubíků. Možností habaděj. K tomu přiblížené dříví u cest. Nemám tolik lidí, aby to všechno uhlídali. Nejkrutější je, když s ním začne na své triko kšeftovat hajný a podle mě už hajného v životě nesmí dělat. Jakmile přestane vidět les nastojato a vidí ho naležato a v penězích, je to jako droga. Ale pokud ho nechytnu za ruku, nemůžu s tím nic dělat. Můžu ho potrestat, když někde něco chybí, protože má hmotnou zodpovědnost, ale dokázat mu nemůžu nic. A já za ruku nikoho nechytil. Pak: my nemáme svou dopravu, to dělají firmy. V parku jezdí denně desítky aut s dřevem a nepoctivej šofér to umí vymyslet tak, aby hajného okradl. Okopíruje dodák a dojede si ještě jednou, když ví, že hajný už je jinde, nebo si na jiném místě přihodí nějakou kládu. U každého pařezu nebo klády stát nemůžeme. Ono pravděpodobnější je, že hajnému něco chybělo ve staženém dříví, právě proto, že mu to někdo ukradl, a on si pomohl z první zóny. Loni jsem po signálech, že se začalo ztrácet dřevo z prvních zón, nechal dělat inventuru všeho dříví, které leží v prvních zónách. Naprosto šílená práce, všichni tady chodili počítat. Abychom mohli kmeny kvůli kůrovci po kalamitě odkornit, musí se nařezat, protože to různě visí a polostojí, pokud to nepoložíte, nemůžete tam nikoho pustit, protože by ho to mohlo zabít. Kmeny se rozřezávají také proto, aby byly co nejrychleji napadeny hnilobou. A pak počítáte nejrůznější délky, každý kus zvlášť. Nikdy se nedostanete ke stejnému číslu. Ze svodek jsem zjistil, že nejsme schopni se pořádně sejít, nejde o nepoctivost, ale o metodu měření seschlého dříví. Zkusil jsem udělat nějaký odhad a nakonec nám různým srovnáváním vyšlo, že pokud je v první zóně plus nebo minus 10 procent shoda mezi tím, co bylo vykázáno a co bylo naměřeno, je to v pořádku. Zbylo nám pak pár prvních zón, kde byl rozdíl větší a museli jsme to přeměřit, včetně dohledávání pařezů. Chybělo nám 128 stromů. Z pětadvaceti tisíc. To jsme dali policii. * A těžba sama? Vyděláváte na ní? Těžíte proto, že se chováte jako normální výrobní podnik, místo abyste les chránili a těžbu zastavili vůbec? My netěžíme z ekonomických důvodů. Mockrát jsem už prohlásil, že jakmile se tu první strom pokácí z ekonomických důvodů, jdu pryč. Dlouhodobě je u nás 90 procent nahodilých těžeb, vyvolaných kůrovcem nebo větrem, protože máme nepůvodní, smrkové a tedy nestabilní lesy. Někde se v polomu objeví kůrovec a vítr to dorazí. Každá kůrovcová kalamita začíná a končí větrnou kalamitou. Kdo tohle nechápe, neví o lese ani to nejzákladnější. Těžíme buď stromy napadené kůrovcem nebo poražené větrem, a pokud jde o těch 10 procent úmyslné těžby, tak je to zásadně při uvolňování něčeho cennějšího, co v tom porostu je, buk, javor nebo jedle. A mnohdy je to už poslední zásah, který tam děláme, aby si stromy vytvořily koruny, eventuálně započaly reprodukci. Kromě toho: My jsme příspěvková organizace a z provozních prostředků, které vyděláme, nesmím ani korunu dát na mzdy nebo jiné odměny. Veškeré výplaty jdou ze státního rozpočtu. Proto říkám, že jako Šumava se ještě nikdy žádný les neměl. Na mzdy dostanu peníze, které nejdou z lesa, a jako hospodářský výsledek se ode mne chce na konci roku nula. To znamená, že jsem nucen všechny peníze, které za dřevo dostanu, do lesa vrátit. Proto si třeba můžeme dovolit dražší, ale šetrnější techniku než jinde. Stát je nám navíc nakloněn, dostáváme ještě peníze z různých fondů a grantů. A tohle všechno, co se do Šumavy dává, už začíná být vidět. * Proč jste kůrovce nenechali a nenecháte být jako v Bavorsku? Kůrovec, se kterým dneska na Šumavě bojujeme, se objevil po větrné kalamitě v roce 1984. V Bavorsku to nechali úplně ležet a u nás se kalamita sdělávala pět let, protože to bylo v pásmu a za dráty. Nebýt toho, byl by tu dneska kůrovec v základním stavu. Jenže kůrovec se namnoží na popadaných stromech, nalétá na stojící a už se to valí. Bavoráci rozhodli, jak rozhodli, kdyby to tenkrát zpracovali, nebyli bychom tam, kde jsme dneska. Osobně považuji nehlídání kůrovce na Šumavě za největší přehmat ochrany přírody v minulém století. * Oni tu chybu přiznali? Přiznání, že to nebylo zrovna nejlepší nechat to všechno uschnout, je v tom, že kůrovce dneska dělají naprosto stejně jako my. V první zóně původního parku, to je asi 9000 hektarů, brouka nedělají, protože tam mají na rozdíl od nás bukové porosty nebo suché. Těží v lemu okolo, a tam uplatňují úplně stejné postupy, v rozšířené části národního parku mají povinnost ze zákona zasahovat s výjimkou několika lokalit prvních zón až do roku 2017. Od roku 1999, kdy to tak začali dělat, tři roky po nás, mají na hektar větší výtěž, než máme my. Národní park Šumava - vyhlášen v r. 1991 v části původní chráněné krajinné oblasti na ploše 69 030 ha; - Chráněná krajinná oblast Šumava, původně na ploše 163 000 ha, vyhlášena v r. 1963, dnes obklopuje národní park v rozloze 93 970 ha. Národní park Bavorský les - vyhlášen v r. 1970 o rozloze 13 100 ha, v r. 1997 rozšířen na celkovou plochu 24 250 ha; - obklopen naturparkem (s mnohem volnějšími předpisy než české chráněné krajinné oblasti), vyhlášeným v r. 1967 na rozloze 300 770 ha.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno