Edit KlosterBank: Klostermann mládeži, 1923, Básník Šumavy

Free text:

Vyslovíme-li jméno Klostermann, hned zatane nám na mysli Šumava. Tak srostla spolu obě tato jména, tak veliká je síla Klostermannova péra v jeho lásce k našim pohraničním hvozdům. Klostermann se stal básníkem šumavské přírody, zosobněním kraje, s kterým srostl od svého dětství. Druhým domovem se mu stala krásná a drsná Šumava, kraj prostých sklářů, dřevorubců, myslivců, pytláků, dětí přírody. Karel Klostermann narodil se dne 15. února 1848. Ke svým literárním pracím přistoupil až ve zralém věku s důkladnou přípravou a se životními zkušenostmi. Hned ve svých prvních knihách nezapřel pokrevního svazku s místy a lidem na Šumavě, jak je poznal, promyslil, procítil. Jeho knihy překvapily nejen pozoruhodnou malbou divoké přírody, ale i bystrými pohledy do srdcí prostých a rázovitých horalů. Klostermann cele zaujal čtenáře poutavým vypravováním o mozolné práci svých hrdinů, věrným líčením jejich osudů, zasazených do nádherného rámce šumavských zátiší. Básník nám objevil Šumavu, která před tím byla pro nás neznámou zemí, Šumava našla svého básníka. Později také život jihočeského sedláka, maloměstská společnost i shon velkoměsta zlákaly Klostermanna k vylíčení života v novém prostředí. Také romány z tohoto ovzduší uchvacovaly stejnou měrou jako jeho díla o Šumavě. Klostermannova Šumava je zcela jiná nežli dnešní. Je to ještě divoký prales a v něm žije daleko od světa dobrý a rázovitý lid. Básník s ním cítil, naslouchal tlukotu jeho srdce, věrně líčil jeho život a utrpení. V zádumčivých rovinách jihočeských, kde se zrodili naši velcí reformátoři i bojovníci Hus, Žižka, Chelčický, zachytil veliký románový obraz Blat. S otevřeným okem a vřelým srdcem šel za svým lidem do Vídně, vykreslil nám život Paříže a ze svého školského života čerpal jako ze zlatého dolu látku pro svůj rozsáhlý román školský. A jako dílo Klostermannovo vyniká svérázností, tak i povaha autorova je naprosto originelní a vzácná. Klostermann je apoštolem smířlivosti, obhájcem utištěných, bojovníkem za práva národní, vzorem člověka i básníka v pravém slova smyslu. Šumava se svými neprostupnými pralesy, tajemnými houštinami a zrádnými bažinami, pláněmi a slatinami zajímala jej od jeho mládí. Seznámil se s pestrou družinou lesníků, hajných, sedláků, dělníků a jejich život upoutal jej tak jako krásná i hrůzná lesní příroda. Na svých toulkách šumavskými hvozdy setkal se s nejrůznějšími postavami a o nich dovedl poutavě vyprávěti. Příroda a lidé tvoří na Šumavě jediný celek, obyvatelstvo srostlo se svou přírodou, na níž je závislé. Tato je týrá, sužuje, vyčerpává, ale také živí a vychovává. O svém životě Karel Klostermann sám prostě vypravuje: „Můj otec byl synem šumavského sedláka ze svobodné rychty Schlösselwaldu, fara Rehberg, soudní okres kašperskohorský, hejtmanství Sušice. Otec byl lékařem a přesídlil r. 1844 do Haagu v Horních Rakousích. Tam jsem se narodil. Ale již r. 1848 přestěhovali se rodiče do Sušice, kde byl otec praktickým lékařem. R. 1854 přijal otec místo panského lékaře ve službách knížete Gustava Lemberga v Žichovicích pod Rábím. Později byl panským lékařem ve Štěkni u Strakonic, potom v Kašperských Horách. Do školy jsem chodil ve Stříbrných Horách a chovám ve vděčné paměti svého učitele Petra Šafránka. Nebylo mi ještě deset let, když jsem šel na studie gymnasiální v Písku. Od druhé do čtvrté třídy byl jsem v Klatovech a studie jsem dokončil v Písku. R. 1865 šel jsem na universitu do Vídně, kde jsem se oddal studiu lékařství. Bylo nás deset dětí, z nichž jsem byl nejstarší. Jmění nebylo a proto jsem přijal místo vychovatele v Žamberku v rodině hospodářského ředitele Kučery. Později jsem byl v redakci novin ve Vídni a konečně jsem přijal místo učitelské na německé státní reálce v Plzni. Tam jsem zůstal až do r. 1908. Pro svou českou národnost i proto, že jsem byl českým spisovatelem, neměl jsem tam na růžích ustláno… A jak jsem se dostal do srdce Šumavy, do jejích hlubokých hvozdů? Od desátého roku svého věku trávil jsem větší díl prázdnin u příbuzných v obvodu obce Rehbergu. Teta měla v Schlösselwaldě veliký statek, podobně strýc nablízku byl velkým sedlákem. Tam jsem jezdíval na prázdniny a vnikal do života našich horalů. Chodil jsem s pastevci po lesích, žil jsem s nimi po jejich způsobu několik neděl, přespával v jejich boudách a vnikl jsem do všech tajů lesa a močálů, kdy široké prostory byly ještě pokryty pralesem. I v zimě jsem často prošel zasněženými planinami kvildskými a poznal jsem hrůzy sněhových vánic. První své práce o Šumavě psal jsem k vybídnutí redaktora V. Vlčka pro „Osvětu“. Tam jsem otiskl i svůj román „Ze světa lesních samot“…“ Karel Klostermann zemřel 16. července 1923 ve Štěkni u Strakonic, kde trávil léto. Pochován byl v Plzni. Přihlížíme-li k velikému dílu Klostermannovu, nelze ubránit se pocitu, jak dovedl spisovatel zachytit horký tep života v rámci Šumavy. Jisto je, že básník sám ji miloval, ctil i zbožňoval za to, že mu dala podivuhodnou náplň pro jeho životní práci. Stal se objevitelem lesní nádhery, radostí i bídy pomezních horalů. Historii tvrdého blatského sedláka zachytil v románě „Mlhy na Blatech“. Z ovzduší moderního života městského čerpal náměty ke knihám „Za štěstím“, „Z dobrého srdce“, „Ve světlech a stínech Babelu“, „Domek v Polední ulici“. Rozsáhlý obraz školský podává v románě „Suplent“. Nejvíce knih věnoval ovšem vylíčení krásy a hrůzy Šumavy, radostem i žalostem svých hrdinů v románech: „Skláři“, „V ráji šumavském“, „Ze světa lesních samot“, „Pošumavské rhapsodie“, „Ze šumavského Podlesí“, „Kam spějí děti“ atd. V nich líčí autor útrapy obyvatelů Šumavy, odříznutých od života měst, kdy nastává zima a sněhové vánice zasypávají poutníky, kdy otec rve se v lese s přírodou i pytláky a matka zmírá v chatě bez lékařské pomoci, kdy celé vesnice vymírají hladem a nemocemi a muži, ženy, děti i zvířata trpí katastrofami a podrážděnými vášněmi lesních démonů. Klostermann dal vše své životní práci, naplnil míru a tvář jeho je jasná před Bohem. Není tak důležito, o čem spisovatel píše, ale důležitější je jeho osobnost, pokud je velká a svérázná. A o Klostermannovi platí: Byl to milý, nezměrně dobrý člověk! Co vznešenosti spočívá v těchto slovech! Cosi zvláštního vane z jeho knih, pro co není jména. Tiššími, měkčími a lepšími stávají se čtenáři jeho knih. Spisy Klostermannovy okouzlují, září z nich milé rysy jeho ducha, jak věrně zachycuje přirozený život lidský. Získává nás nejen poutavý obsah jeho knih, ale i srdečná, milá povaha básníka Šumavy. Jak jsou mezi lidem Klostermannovy knihy oblíbeny, svědčí drobný, ale tklivý obrázek z české vsi u Benešova z letošního roku. Hlouček junáků skautů odpočíval u cesty za vsí. „Odkud jste?“ ptá se jich babička, která nesla otep klestí z lesa. „Od Šumavy!“ „Od Šumavy?“ opakovala stařena v zamyšlení. „Oh, tam je lesů, hor – a sněhu! Četla jsem o tom pěknou knihu – moc se mi líbila…“ „A jak se ta kniha jmenovala?“ ptá se jeden z hochů. Babička vzpomíná, potom s rozjasněnou tváří praví: „Ze světa lesních samot.“ „To je od Klostermanna!“ dodal čiperný skaut-čtenář. „Ba ne, od našeho pana učitele jsem si ji vypůjčila.“ Babička neznala autora, ale četla jeho krásné dílo, které ji zaujalo. Z velikého životního díla Klostermannova uchystali jsme pro vás výbor „Klostermann mládeži“, odkaz básníka Šumavy českým dětem. Obrátili jsme se přímo k stařičkému autorovi do Plzně, aby nám projevil svá přání, jak by si přál míti knihu pro vás upravenou. A tu ukázalo se znova zlaté srdce Klostermannovo. Sám pro vás vybral, co za vhodné uznal, výbor prací četl, radil, doplňoval. Málokterá kniha byla pro vás chystaná s takovou péčí, jako „Klostermann mládeži“! Ze svého pokladu vybral autor pro vás nejlepší skvosty. Byla to jeho poslední práce… Ještě letos v květnu při závěrku práce redakční poslal mi rukopisné vzpomínky ze svého mládí pro knihu, vám chystanou, a napsal: „… Jsem rád, že se dostane mládeži do rukou výbor z mých knih. Mám děti rád a přál bych si probudit v nich lásku k přírodě…“ Nemohl básník Šumavy v posledních chvílích svého života poslati většího vzkazu českým dětem! Jeho velká láska k přírodě neměla sobě rovné, každý strom, kvítek, brouček, měl kus jeho srdce. Odkázal vám lásku k přírodě, kterou nade vše miloval. Kdo miluje přírodu, miluje i člověka. To je zákon, vepsaný v našich srdcích. Žel, namnoze zasutý, zašlapaný… A Klostermann ve svých knihách probouzí dobro v našich srdcích, učí přemáhati sobectví, chce obroditi a sbratřiti lidstvo, ukazuje mu cestu, kterou jíti, aby život náš se stal lepším, radostnějším. Celý svět stůně nedostatkem lásky a jen ve vlastním srdci můžeme nalézti pravé štěstí, každý má začíti od sebe. Příroda, dýchající láskou, tvoří nádherný rámec jeho prací. Vůně lesů je mu dechem života, v šumavských hlubokých hvozdech je vtělena duše kraje, která se jeví za léta v slunci a barvách, hlásí se i v zimních vánicích za mlhy a sněhu, mluví k vnímavému srdci. Básník Šumavy věřil v nového člověka, sám šlechetný a dobrý rozdával srdce ve svých knihách, byl i bodrý a žertovný, přinášeje radost a smích, každá jeho práce dýše teplem pravdy. Zvláštní soucit jeví s lidmi povrženými, ujímá se jich v jejich tvrdé bídě, jim věnuje něhu svého srdce. Se zatajeným dechem provázíte jej na jeho toulkách šumavskými lesy, zahledíte se, zaposloucháte s ním, dovede vás cele upoutati kouzlem svého mistrného pera. Tak jsme poznali Klostermanna z jeho knih, tak jsme si jej zamilovali, tak bude žíti trvale v našich srdcích, když ztichlo jeho zlaté srdce, když odešel nám k dalekým neznámým břehům. Případ o jeho pohřbu, který zapsaly noviny domácí i zahraniční, je příznačným pro celé jeho dílo. Při pohřbu Klostermannově, když dospěl průvod k Plzni na Pražské předměstí, přilétl od domu, kde spisovatel za svého života přebýval, houf asi dvanácti holubů. Chvíli kroužili nad průvodem, usedli v řadě na protější střechu a po obřadech opět se zvedli, zakroužili nad pohřebním vozem a potom zase odletěli k obydlí zvěčnělého… Z nahodilého přírodního úkazu vyvodil lid, že Klostermannovi holubi přiletěli se rozloučit s velikým přítelem přírody. Tak byl lid přesvědčen, že i příroda zatruchlila nad tím, jenž ji tolik miloval a tak jí rozuměl! Přijměte odkaz básníka Šumavy a jsem si jist, že kniha tato ve vás vzbudí touhu, abyste mohli čísti též ostatní jeho díla. Jsou to knihy, které nikdy neztratí na své ceně, protože je psal básník krví svého srdce. Spisy Klostermannovy neobsahují jediné řádky s nepěknou myšlenkou a přinesly nezměrně dobra národu. Učil mistr pera soucitu, povznesl a očistil národní život tam, kde nejvíce potřeboval očištění a povznesení.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno