Edit MediaBank: Kryje Miloš Kužvart tunel?

Free text:

Devastace / Velkoplošné kácení a miliardový kšeft se státním dřevem, začachrovaným do ciziny přes podezřelé akciovky hluboko pod cenou, nechává ministra životního prostředí lhostejným Usmívá se, nezvyšuje hlas, je vždy hladce vyholený jako milovník v mýdlové opeře. TV režiséři shodně tvrdí, že se před vystoupením pečlivě líčí. Nalíčená bývá i jeho řeč, jež se snad ještě nikdy neobešla bez fráze. Na první pohled nesporně milý rokokový panáček z porcelánu, nekonfliktní, klidný, zdravě ctižádostivý, mezi politiky v tomto ohledu bílá vrána. A přece si za dva roky ve svém úřadu stačil Miloš Kužvart znepřátelit kde koho, od přirozených antagonistů typu ministra průmyslu přes většinu stranických kolegů až po nevládní ekologické organizace, obce a nejvýznamnější přírodovědce v zemi. Pod zdrženlivou maskou skrývá se totiž vrchnostenská zpupnost: nejprve se zeptá svého vlastního odborného grémia špičkových odborníků na daný problém, ti nějak rozhodnou, on jim poděkuje a zachová se přesně opačně (viz kauza předloňského kácení v Trojmezenském pralese). Není divu, že letos patří k horkým kandidátům na titul Ropák roku. Za dva a půl roku stačil prohrát všechny významné bitvy v resortu, od dálnice skrz Středohoří, přes ztracené územní plánování až po katastrofální zhoršení zákona o vlivu staveb na životní prostředí, jaký svou benevolencí ke znečišťovatelům nemá v Evropě obdoby. V klíčové temelínské kauze se Miloš Kužvart chová – na rozdíl od všech správců tohoto resortu kdekoli ve světě – mimořádně zbaběle, s Rakušany zásadně nejedná, na blokády nejezdí, médiím se vyhýbá. Svou bázlivostí se navlas podobá nejhoršímu polistopadovému ministru životního prostředí Františku Bendovi. V jednom bodě ho (stejně jako všechny své předchůdce v resortu) dokonce překonává: v devastaci Šumavy. Šumavské anomálie Nedávná informace zpravodajství České televize o sporu Kužvartova ministerstva a šumavských obcí nebyla úplná. Byla to klasická pravda s – podstatnou – vynechávkou. Proti zpupnému jednání Kužvartova ministerstva, které nepřizvalo k závěrečné oponentuře – Plánu péče o Šumavu zaintreresované strany, se totiž tentokrát jako jeden muž nepostavily jen šumavské obce, ale také ekologové a přírodovědci. Není tedy pravda to, co nám TV zpravodajství po léta servírují, že totiž linie šumavského sporu probíhá mezi státními „ochránci„ (rozuměj: vedením NPŠ) a „zištnými„ soukromými obcemi, chtivými majetku a lukrativních těžeb. Tak by tomu možná bylo v kterékoli normální demokracii, kde si národní parky lidé zřizují proto, aby vrátili kus zplundrované země zpátky přírodě. To, že jádrem každého národního parku na světě je (většinou jedno) bezzásahové území, a že se v tomto území lidskou rukou, natož motorovou pilou nezasahuje, patří k samozřejmostem, o kterých se nediskutuje. Kdyby se v bezzásahovém území zasahovalo, ba těžilo a prodávalo dřevo jako je tomu na Šumavě, národní park by byl nepochybně okamžitě zrušen jako nesmyslný a nákladný luxus – dotovaná lesní plantáž. To je první šumavská anomálie. A první Kužvartova vina: každoročně se zvyšujícími těžbami (dříve byl záminkou kůrovec, nyní polomy), ignorováním odborníků, trváním na absurdní roztříštěnosti 135 prvních zón ochrany přírody (což rovněž nemá ve srovnatelných národních parcích obdoby) – tím vším dělá ministr Kužvart všechno pro to, aby byl Národní park na Šumavě zrušen. Nikdo nikdy nedal obcím lepší argumenty pro zrušení parku, než ministr Kužvart a ředitel Žlábek. Nejpádnějším argumentem je velkovýroba holin v nejvyšších, obtížně zalesnitelných, široko daleko viditelných polohách Šumavy. Všichni vědí, že právě tam roste (pardon: rostlo) to nejlukrativnější dřevo v republice: rezonance, loupačka. Bylo jen otázkou času, kdy si při pohledu na tu velkoplošnou devastaci a miliardový kšeft se státním dřevem, začachrovaným do ciziny přes podezřelé akciovky hluboko pod cenou, obce řeknou: tohle umíme taky. A dokonce lépe! Například kašperskohorské městské lesy prodávají alespoň nejvyšší jakost jako nejvyšší jakost (za pět let to jsou řádově tisíce kubíků), nikoli systémem lehkých topných olejů jako v NP, v úmyslně snížené kategorii, kdy nakonec ve výkazu z míst, kde 1. jakosti rostlo nejvíc v republice (Modrava), je za pět let výmluvné číslo: 0. Druhá anomálie spočívá v samotném rozestavení jednotlivých stran sporu. Přirozeným nepřítelem všech národních parků na světě jsou dřevařské a těžařské firmy, myslivecké lobby, turistický a jiný průmysl, jakož i technokraté všeho druhu. Naopak přirozeným spojencem národních parků všude na světě jsou akademické ústavy, přírodovědci, milovníci přírody, pěší turisté. Blokády ekologů za záchranu přírodních hodnot se všude jinde konají proti průmyslovým koncernům a těžařům, nikdy proti národním parkům! Ekologové, milovníci přírody a přírodovědci (dokonce dva celé ústavy Akademie věd) jsou na Šumavě už šestým rokem nejostřejšími oponenty vedení parku, zatímco dřevorubci, akciovky a protekční nimrodi tu mají Klondike. Kdekoli jinde by bylo nemyslitelné, aby vedoucí lesní správy nejvyššího ochranářského zařízení v zemi se vesele „čenžoval„ ve funkci s vedoucím jedné z největších dřevařských akciovek (viz Modrava, vzájemný pendl Michna – Mäntel). To je druhá šumavská anomálie a druhá vina ministra, který celý ten etiketní podvod nerozpoznal) a neprůhledný byznys se dřevem nadále podporuje, navzdory sílící kritice doma i v zahraničí (viz nedávné zasedání vrcholné ochranářské organizace WWP v Ženevě, kde byl šumavský podvod „národního parku jen na papíře„ opět prezentován jako odstrašující příklad, jenž by se mohl rozšířit i do ostatních zemí Evropy). Ve světle rostoucí mezinárodní ostudy, kterou svým jednáním způsobil a nadále prohlubuje, už skutečně ministr Kužvart Františka Bendu překonal. Malé české podrazy I přes nevratné škody, jež způsobil ochraně přírody (za některé může, jiným, pravda, pouze nedokázal čelit), hlavní Kužvartovu vinu spatřuji v rovině mravní. V roce 1998, krátce po Kužvartově nástupu do funkce, mu dlouholetý vedoucí lesní správy NP na Špičáku osobně předal monitoring Péče o les v NP Šumava, kde uváděl konkrétní systémová pochybení v ochraně přírody i v hospodaření, a dožadoval se (po marných urgencích u ředitele) věcného řešení. Ve své naivitě voliče ČSSD doufal u „svého„ ministra v nějakou systémovou nápravu. Miloš donesl na schůzku becherovku, vizitku a s milým úsměvem opravdu slíbil nápravu. Ta přišla rychlostí blesku. Zkušený lesník byl ze svého místa za čtrnáct dní vyhozen (vyhazov právně kryl nejprve „přeřazením na jiné místo„, později „zrušením„ tohoto „nadbytečného místa„ bývalý dlouholetý důstojník StB JUDr. Borovka ???, do konce roku 2000 chráněnec ministra Kužvarta a pravá ruka ředitele Žlábka). Hodnocení tohoto povědomého způsobu umlčení kritika ponechám na čtenáři. V témže r. 1998, ještě před svým zvolením do funkce, poskytl Kužvart v televizi rozhovor o Šumavě. Tehdy potřeboval podporu nevládních ochranářských organizací, v ČSSD se zrovna nosila opoziční ekologická rétorika, a tak Miloš řekl, že se mu těžby na Šumavě nelíbí, že způsob hospodaření neodpovídá standardům národního parku, chtělo by to nezávislou kontrolu – a „kromě vrtulníků vznáší se nad Šumavou i duch bývalého ministra Bendy (připomeňme si, že právě Benda přivedl na Šumavu současného ředitele a bez konkursu ho tam „shora„ instaloval, což má široko daleko viditelné následky). Nezbývá, než se ministra zeptat: čí duch se asi nad vyholenou Šumavou vznáší spolu s vrtulníky dnes, kdy těžby už druhým rokem vzrostly na dvojnásobek tehdejšího rozsahu, záhadně mizí dřevo dokonce už i z nejpřísněji chráněných prvních zón (zóna č. 55, 69, 85 aj.) a bylo dokázáno, že vrtulníky odvážely za peníze daňových poplatníků na Modravsku veškeré dřevo dokonce i z míst, kde mělo podle rozhodnutí státní správy stoprocentně zůstat? Třetí příklad je nejaktuálnější. Je to ministrova bohorovná arogance k obcím, která vyvolává právem jednotný odpor. Všude na světě si národní parky obce předcházejí a hýčkají, u nás v Kocourkově mají obce s totalitně se chovajícím šumavským národním tunelem na dříví jenom nevýhody. Soukromopodnikatelské aktivity (malé penziony, turistické noclehárny, síť levných občerstvení) park brzdí – výmluvným příkladem je léta bojkotovaný „alpský„ hotel na Bučině. Na Šumavě vládne tuhý socialismus. Dorazíte-li s vyplazeným jazykem na rozhlednu s restaurací (Poledník) a je minuta po zavírací hodině, máte smůlu: státní zaměstnanec vám „erár„ zavře před očima a odjede. Soukromník by tu obsluhoval do tmy, dokud jsou zákazníci (viz bavorská chata na Luzném). Vrcholem arogance bylo projednávání závazného dokumentu – plánu péče o Šumavu. Nejprve ministr spolu s vedením parku nechal původní návrh připomínkovat, pak si plán upravil po svém, obcím nic neřekl a dokument sám sobě schválil. Po promítání vzorově potěmkinského filmu o Šumavě Kůrovec včera, dnes a zítra v pražském Matu obvinil ministr veřejně obce, že byly v říjnu 2000 obeslány na seminář k projednávanému plánu, a že akci ignorovaly. Obce mají k dispozici doklad, jenž usvědčuje ministra (po kolikáté už?) ze lži:„Oznamujeme vám, že jsme byli nuceni přeložit termín odborného semináře Plán péče NP Šumava, který se měl konat 24.–26. října... Správa parku proto předpokládá přesun tohoto semináře na jarní měsíce roku 2001.“ (Viz Klatovský deník, 1. 2. 2001.) Poslední věta mluví svým cynismem sama za sebe: v jarních měsících 2001 už přece bude plán dávno schválen... Pokrytectví uhlazených farizejů je snad ještě horší než otevřené, čitelné nepřátelství. Proto soudím, že letošní Ropák, odevzdaný Kužvartovi, by byl v dost dobrých rukou.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno