Edit MediaBank: Nechme mýty jejich osudu a říkejme o Šumavě pravdu

Free text:

Stál jsem u hospody na šumavském Březníku a pozoroval kolem dokola uschlý les. Plocha mrtvých mateřských porostů na Šumavě již dosahuje tisíců hektarů. Pralesům, jak je známe například z knih Karla Klostermanna, se věru nepodobají. Místo šumících velikánů jen pahýly, podivné ticho. Je to skutečně to, co si přejí lidé, kteří souhlasí s budováním pralesů? Ptal jsem se kolemjdoucích, zda toto jsou ty pralesy, za kterými přijeli často přes celou republiku. Většina z nich kývala nesouhlasně hlavou a odjížděla do zelených porostů do vnitra Šumavy, kterých je naštěstí stále dost. Zatím. Kůrovcová kalamita zdaleka nekončí a každoročně zde zbytečně odumírají ohromné plochy lesa. Současně s nimi vznikají další hektary holin, které si nikdo nepřeje. Vznikají proto, aby byly ochráněny porosty, které měly to štěstí, že nebyly zahrnuty do programu budování pralesů. Zatím. Přemnožený kůrovec se chová podobně jako požár. A podobně jako požár je potřeba jej hasit. Nehledejme vinu u hasičů, ale u těch, kteří požár neustále rozfoukávají. Vedle hospody je informační středisko a mladý strážce parku si všiml mé rozladěnosti a vtiskl mi do ruky brožurku „Mýty a skutečnosti o Národním parku Šumava“. Jeden z mýtů (podle brožurky) je, že „lidé odmítají suchý les“. A následuje zdůvodnění (cituji): „V rámci dlouhodobě prováděného monitoringu názorů návštěvníků bylo zjištěno, že přibližně stejné procento hostů (90 %) nevnímá pozitivně suchý les, stejně tak jako holiny. Stejná rovnováha (80 %) panuje v převážně pozitivním vnímání obnovujícího se bezzásahového lesa stejně jako uměle zalesněných ploch. Převážně zásahovou strategii (kácení, výsadba) při obnově lesů postižených kůrovcovou kalamitou upřednostňuje 22,1 %, zatímco 36,8 % respondentů preferuje převážně strategii přirozené obnovy lesa („ať si příroda pomůže sama“). Konec citace. Brožurka z NP Šumava nám nabízí buď holiny, anebo suchý les. Ale na zelený les se nikdo v průzkumu neptá. Jistě, existuje přemnožení několikamilimetrového broučka lýkožrouta smrkového. Jeho význam je však lesákům znám od nepaměti a obrana proti němu je proto vypracována až do detailu. Provádí se ve všech smrkových lesích a běžný návštěvník si jí v naprosté většině ani nevšimne. Daří se ho proto držet v množství, které přibližně odpovídá jeho výskytu v přirozených lesích. Po celé republice jsou každý rok lesy napadané kůrovcem ošetřeny a les zůstává zelený. Tak proč to nejde na Šumavě? Budou muset uschnout staleté stromy okolo pramenů Vltavy, aby se národ probudil a vystoupil proti experimentu, kdy si má příroda v člověkem vysazeném monokulturním lese „pomoci sama“? Nechci vůbec zpochybňovat tvrzení národního parku o tom, že pod suchými stromy opět les vyroste. Je ale nutné si položit otázku, za jak dlouho? Za padesát, sto, dvě stě let? Proč musí umřít staré smrky, které pamatují Klostermanna a jsou naším kulturním dědictvím? Přitom by tu mohly být ještě déle než naše generace? Co po nich vyroste? Opět smrky. Pod suchými stromy vyroste stejný smrkový les, stejně náchylný na kůrovce. Je to, jako kdybychom nechali bez léků umřít všechny důchodce a čekali, že další generace bude odolnější a již nebude potřebovat léky. Les v tomto území již je suchý a nelze s tím nic dělat. Nikdo ho nechce vytěžit. V minulosti bylo na Šumavě jen asi 49 % smrku a ostatní dřeviny byly přirozenou bariérou v šíření kůrovce. Nyní je na Šumavě již zhruba 84 % smrku a přirozená bariéra proti kůrovci tu není. Podle mého názoru je tudíž nezbytné, abychom (my, lidé) byli iniciátory vzniku přirozených lesů s jedlí, bukem apod. Potom bude možno nechat Šumavu bezzásahovou bez obav, že uschne. Nezbývá tedy než sázet, sázet a zase jen sázet. Bohužel, důsledné uplatňování koncepce „bezzásahovosti“ a „divočiny“ to neumožňuje. Jsem přesvědčen, že musíme šetrnými způsoby udržet prastaré lesy zelené a postupně je měnit na lesy s původním složením dřevin, kde mohou probíhat skutečné přirozené procesy.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno