Edit MediaBank: O Šumavě – o kůrovci a lidech

Free text:

Rád bych se podělil o svoje názory na minulé a hlavně současné dění kolem Národního parku Šumava. Myslím, že mě k tomu opravňují dvě skutečnosti: Jednak jsem až dosud (s krátkým přerušením) působil 15 let ve vědecké sekci Rady národního parku, v posledních 3 letech i jako člen jejího výkonného výboru. Vyslechl jsem nebo sledoval názory starostů, regionálních i vyšších politiků, odborníků i běžné veřejnosti. Proto si dovolím i některé postřehy na adresu konkrétních osob. Navíc se celou svoji profesní kariéru zabývám změnami ekosystémů v čase, hlavně jejich reakcí na přírodní i člověkem vyvolaná narušení, s řadou vědeckých publikací známých ve vědeckém světě. Zabýval jsem se i se svými studenty rovněž změnami šumavských ekosystémů včetně tzv. kůrovcových smrčin. To píši proto, aby bylo jasné, že nepatřím k zástupům těch, kteří o Šumavě a jejích ekosystémech nic nevědí, ale často halasně hlásají svoje kategorické názory hlavně na „kůrovce“. Jsem přesvědčeným zastáncem rozumně rozsáhlých bezzásahových zón, především v nejvyšších polohách Šumavy, kde se přirozeně vyskytují horské smrčiny (i když většinou člověkem značně pozměněné). Bezzásahové zóny jsou vhodné i v některých částech nižších poloh, na místech s přirozeným výskytem buku, kde se buk alespoň trochu stále ještě vyskytuje a úspěšně zmlazuje. Velmi snadno pak nahradí kůrovcem sežrané smrky a navíc zadarmo. Na tom se shodnou ekologicky vzdělaní odborníci, kteří skutečně vědecky zkoumají Šumavu, včetně těch s lesnickým vzděláním, kteří ale nenahlížejí na les jako na „pole na dřevo“, nýbrž jsou schopni pohlížet na les komplexně, jako na ekosystém. Tzn. nevidí jen výsledné kubíky dřeva nebo rovnou prkna. Bezzásahovost v jádrových zónách národního parku má především tyto důvody: Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány, a pro svojí přirozenou obnovu je potřebují. Tlející dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Závažným následkem umělých lesnických zásahů „proti kůrovci“ je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, což zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou v naprosté většině ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká samovolně po přírodní disturbanci (to platí nejen pro horské smrčiny). Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Kůrovec přednostně vyhledává právě tyto osluněné a oslabené stromy. Kácení navíc otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem a tím i k rychlejšímu šíření kůrovce. To celý proces rozpadu horských smrčin urychluje. Bezzásahový režim se jednoznačně jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak, experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina. Zdůrazňuji, že zde mluvím hlavně o národním parku jako nejvyšší kategorii ochrany přírody, nikoliv o běžných hospodářských lesích. Odstoupením (zřejmě vnějším tlakem vyvolaným) ředitele národního parku ing. Františka Krejčího nastává období nejistot. I když bezzásahovost neprosazoval vždy zcela důsledně (pod zřejmým tlakem různých úzkých zájmových skupin a lobbistů se asi ani nelze divit), šlo mu o ochranu šumavské přírody a snažil se i vstřícně komunikovat s místní samosprávou a veřejností. Po jeho odstoupení se objevila řada útoků na něj osobně i na Správu národního parku Šumava převážně od autorů, kteří se nějakou formou dříve zdiskreditovali, ať již odborně nebo morálně. Četl jsem dryáčnický text bývalého předsedy vědecké sekce Rady NP Radomíra Mrkvy. Ozval se i bývalý ředitel Ivan Žlábek, který se mj. „vyznamenal“ rozdrobením prvních zón parku na cca 130 kousků a posléze prosadil i kácení v těchto nejpřísněji chráněných zónách. Sekundoval mu bývalý ministr životního prostředí František Benda, chemik, který za posledních 20 let nejvíce uškodil ve své funkci ochraně přírody v tomto státě (konkurovat mu může, bohužel zřejmě úspěšně, jen současný ministr). Arogantními a zcela nepodloženými výlevy je znám senátor Tomáš Jirsa, inženýr (tuším elektro), pracující kdysi v Temelíně. Dnes je z něj velký „expert“ na kůrovce a ochranu přírody na Šumavě vůbec. Musím se přiznat, že ač přesvědčený pravičák jsem v letošních senátních volbách fandil jeho protikandidátovi za sociální demokracii Vladimíru Špidlovi, který by Šumavě programově zřejmě neškodil. Zatím, pokud jsem postřehl, mlčí propagátor těžby Jan Stráský, předseda dosavadní Rady národního parku (zvolený hlasy šumavských starostů, kteří měli v Radě parku početní převahu). Jako doktor filosofie a bývalý politik taky „rozumí“ kůrovci a šumavským ekosystémům. Bohužel, k šumavským, zcela odborným problémům se vyjadřují i další politici, kteří o skutečné problematice nemohou mít tušení. Jistý moudrý muž na jistém hradě, ekonom, taky rozumí mj. Šumavě. Jiný ekonom si udělal ze svého politického důchodu výlet nad Šumavu vrtulníkem a rázem viděl všechny složitosti a patřičně kategoricky se k nim vyjadřoval. Jediný z politiků (a jediný s lesnickým vzděláním) Karel Schwarzenberg rozumně pravil, že rozumí lesům hospodářským, nikoliv lesům chráněným. Je nyní otázkou, co bude se Šumavou dál. Bude hodně záležet na novém řediteli a postoji příslušného ministerstva. Pokud by bylo cílem současného ministra životního prostředí národní park definitivně zničit, doporučoval bych mu, aby jmenoval Jana Stráského (jako předseda Klubu českých turistů přece na Šumavu chodí), nebo bývalého hejtmana Jihočeského kraje Jana Zahradníka, který byl znám svoji podporou kácení a který na Šumavě taky jistě už několikrát byl. Našlo by se jistě i více kandidátů z řad subalterních politiků či laické veřejnosti. Zbývá snad určitá naděje, že bude vybrán kompetentní a slušný člověk. Karel Prach Autor je profesorem přírodních věd. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a v Botanickém ústavu AV ČR se zabývá geobotanikou a ekologií obnovy. Profesně se zabýval i šumavskými lesy včetně tzv. kůrovcových smrčin.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno