Edit MediaBank: Otazníky nad vráceným armádním majetkem

Author:	Radovan Holub
Date:
Source:
Genre:
Respondent:

Free text:

Nikdo dnes neodhadne, jak se bude vyvíjet život v nejkrásnější, ale nejzanedbanější části Šumavy „Jak to dopadne, nevíme,“ říkají lidé, kteří žijí na území bývalého Vojenského újezdu Dobrá Voda na Šumavě, přestože armádní majetek byl letos v březnu předán civilnímu sektoru. Navzdory poměrně optimistickému vyjádření náměstka ministra Dyby Stanislava Žaluda (v rozhovoru pro LN) o řešení a prognóze bývalých vojenských újezdů, jako jsou Ralsko – Mladá a Dobrá Voda na Šumavě, jsou místní obyvatelé skeptičtí jako dřív. Například v Prášilech, které tvořívaly dominantu Šumavy, ale ještě se nevzpamatovaly po válce, odsunu Němců a vojenských cvičeních na Dobré Vodě, říkají, že se nemají nač těšit. „Nevíme, co můžeme čekat. Nevěříme nikomu a ničemu. Za komunistů bejvalo líp.“ Dnes totiž nikdo nedokáže odhadnout, jak se bude život v této nejkrásnější, ale i nejzanedbanější části Šumavy dál vyvíjet a zda se podaří zachránit historicky cenné, ale vyrabované a polozřícené nemovitosti. Nikdo neví, co se v kraji vlastně bude dělat, co tu bude lidi živit a co budou v přísném režimu Národního parku Šumava vůbec smět. Komu majetek? Po několikaletých tahanicích a hře na schovávanou, v níž se vyznamenaly Armáda ČR a Vojenské lesy a statky, došlo 6. 1. 1994 konečné k dohodě, co z bývalého armádního majetku připadne obcím, okresnímu úřadu a Národnímu parku Šumava. „Ze začátku se okres nedokázal dohodnout s armádou,“ rekapituluje majetkový proces ředitel odboru regionální politiky ministerstva hospodářství Ing. Jaroslav Novotný. „Dále tu byl legislativně-metodický rozpor, protože ministerstvo financí tvrdilo, že by se s vojenským majetkem dalo pracovat podle předpisů o státním majetku. Nakonec do toho zasáhly změny v Národním parku, kde nové vedení popíralo dohody mezi starosty a okresem a chtělo majetek přetáhnout na Park. Nakonec jsme to objekt po objektu a parcelu po parcele dohádali.“ Vskutku, po dvou dalších nesplněných termínech byl materiál o převodu vojenského majetku nakonec schválen 20. 3.1994 ve vládě. V těchto dnech jsou veškeré podklady nutné pro registraci nových smluv předány katastrálnímu úřadu a jedna plzeňská firma, jejíž název okresní úřad tají, provádí zaměření pozemků a parcel, aby mohla být vydána územní rozhodnutí. Některé objekty pro sociální, zdravotnické a školské účely mají být převedeny bezúplatně, jiné bude Okresní úřad Klatovy prodávat v dražbách, aby nejpozději do konce roku získaly konkrétní vlastníky. Místní obyvatelé však tvrdí, že vládní usnesení pro ně téměř nic neřeší. Jednak se domnívají, že okresní úřad je může „vyšachovat“ a dát přednost „zlatokopům“, jednak poukazují na to, že další velkou část majetku bývalého Vojenského újezdu Dobrá Voda dosud vlastní Vojenské lesy a statky, které zatím nikdo nezrušil. Hra na čas a o nervy Prostor, který obhospodařovali vojáci na Dobré Vodě, nazývají místní obyvatelé „skanzenem lidské blbosti“. Na téměř 20 000 hektarech byste marně hledali jedno jediné lůžko nebo židli v jakémkoliv ubytovacím či restauračním zařízení. Neexistuje zde nic, za co by lačný návštěvník Národního parku rád zaplatil. „Je to jednoduché – není kde a není v čem,“ píše starosta obce Prášily Jindřich Šebesta. Přestože první návrh na využití tehdy už rušeného vojenského újezdu pochází z dubna 1991, dodnes tu stojí opuštěné ruiny. Dodnes tu najdeme nevyužitá kasárna, zřízená z historických stavení, a betonové zátarasy, vyrovnané za plotem. Přednosta Okresního úřadu Klatovy Ivan Petrů, který věnoval převodu vojenského majetku značnou energii, tvrdí, že Vojenská ubytovací a stavební správa měla „šílenou nechuť cokoliv udělat“. „Co se třeba v armádě změnilo? Vraťme se do revoluční doby. Všichni představitelé první vlády vystupovali, jako bychom měli už zakořeněnou švédskou demokracii. To byly ale úzkoprsé názory. Kam jsme se s nimi dostali? Já ctím, že opravdu nedošlo k žádnému násilí a konfliktům, ale tohle jsou následky. Proto jde všechno tak pomalu. To můžu potvrdit na základě nesčetných jednání s armádou i na ministerstvu hospodářství,“ říká přednosta Okresního úřadu v Klatovech Ivan Petrů. Podaří-li se opravdu do konce roku převést armádní objekty, není nikde záruka, že se s nimi nezačne znovu kšeftovat. Je také možné, že Národní park bude požadovat tak přísná regulační opatření, že se obnova nemovitostí a rozvoj podnikání v oblasti prostě nevyplatí. A další polovina objektů zůstává i nadále v rukou Vojenských lesů a statků Horní Planá. „Část majetku Vojenských lesů a statků Sušice, který souvisí s lesním provozem, přešel do Národního parku. Druhá část se předala Lesům ČR. Zbývající čtvrtina je navržena na přímé prodeje neboť do veřejných soutěží,“ říká ekonomický náměstek Vojenských lesů a statků Horní Planá Ing. Pavel Pokorný. „Mohlo by se to realizovat v letošním roce, ale nevíme, jak celý proces proběhne. Obydlené nemovitosti by měli dostat za slušné ceny lidé, kteří v nich bydlí – ale podá-li si na ně někdo jiný konkurenční privatizační projekt, nevím, jak to nakonec proběhne.“ Chiméry Jediná šance šumavských obcí na rozvoj (pokud chtějí zůstat šumavskými obcemi a ne základnami překupnických stanů) tkví v tom, že domy získají konkrétní vlastníky, kteří budou chtít podnikat v odvětvích, jaká jinde nemají. „Chuť a odvaha k podnikání je v obcích na území Národního parku minimální,“ tvrdí Miloš Picek, tajemník Regionálního sdružení Šumava, které spojovalo 42 obcí, ale letos v lednu z něj vystoupily Kvilda a Modrava. Další velký problém je vlastnictví. Na Kvildě patří místním lidem jen jedenáct domů. Na Modravě patří osmdesát procent objektů Národnímu parku Šumava a nic nenasvědčuje tomu, že se o ně začne rychle starat. Starosta Srní Stanislav Dolejší poukazuje na to, že „majetkové věci se ve vztahu k obcím dále zkomplikovaly“ jednak proto, že pozemky Vojenských lesů a statků ještě stále nebyly přepsány na Pozemkový fond, jednak proto, že do hry vstupuje nová směrnice ministerstva životního prostředí na využití zemědělské půdy. „Tím dostává státní pozemky do vlastnictví ministerstvo životního prostředí a hrozí vytváření dalšího ochranářského tlaku i v této oblasti,“ stěžuje si starosta. Velkým problémem je také zastřešení Regionálním sdružením Šumava nejednotnost obcí v tom, zda chtějí zůstat na území Národního parku, nebo z něj být vyčleněny, případně zda požadují zřízení nové(!) IV. zóny, jejíž součástí by se staly. Zákon o Národním parku, který by měl stanovit pravidla hry, byl však odsunut, protože obce a Park nedosáhly zatím konsensu. Důsledkem je, že podnikatelé vzdávají své záměry, objekty dále chátrají a louky zůstávají neposekané. „Už několikrát se tu změnila pravidla hry,“ kritizuje jednání Správy parku Jiří Štěpina, který chtěl poblíž Dobré Vody farmařit. „Zdá se, že dohoda s nimi není možná.“ Místo rozumných cílů se jednotlivé instituce trumfují v chimérách. Národní park sní o agroturistice a agrofarmách, ale nevytváří pro ně podmínky. Někteří starostové plánují výstavbu živých skanzenů s chovem koní, penzióny, sklárnami a soustavou lázní, další se unášejí krásnými náměty tzv. Trilaterálního konceptu mezi Rakouskem, Bavorskem a Čechami. Českou část zadalo ministerstvo hospodářství ke zpracování Terplanu Praha a jednotlivé programy se týkají např. zbudování tradičních skláren, zelených přechodů, turistických tras a dalších dominant rozvoje oblasti. Je však docela dobře možné, že projekty zůstanou ,,v rovině filozofické“ jako v případě Euroregionu Šumava. „Z projektového listu Sklo bez hranic je patrno, že jde spíš o turistickou atrakci,“ říká předseda komise pro rozvoj Kvildy dr. Jiří Frydlewitz. „Řemesla však předpokládají řemeslníky. V našich malých obcích jde o jedince, kteří nemají provozovny a ani nemají kde bydlet. Některé projekty plánuje Národní park mimo Trilaterální koncept. Program obnovy pašijových her počítá s náklady dvanáct a půl miliónu korun, program pro invalidní návštěvníky Šumavy třicet miliónů, pro Ekofarmu Kvilda se odhadují náklady na osmnáct milionů a pro truhlářskou dílnu Frymburk patnáct miliónu. V rámci Trilaterálního konceptu bylo Evropskému společenství nahlášeno třiadvacet projektů. Pokud však všechno půjde tak pomalu a zdlouhavě jako doposud, nedočká se jich ani generace našich vnuků... Zatím chybějí garanti, kteří by do projektu investovali potřebné stamiliony, a dosud také platí usnesení vlády 352/1992 Sb., které obce významně omezuje,“ pokračuje dr. Frydlewitz. Centrální šumavské obce a zvláště ty, jež leží v bývalém Vojenském újezdu Dobrá Voda, zůstávají i nadále bez jasné perspektivy. „Zatím tu místo všech těch velkých programů máme čajovou turistiku. A z té se obce neuživí,“ stěžuje si občan Filipovy Hutě. Otázka tedy zní, komu vytváření chimér a politika slibotechny slouží. Obyvatelé šumavských obcí to nejsou.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno