Edit MediaBank: S vyloučením veřejnosti

Free text:

V NP Bavorský les se kůrovcem zničené smrkové lesy dále nerozšiřují, zato na české straně se plošné holiny stále zvětšují Jestli dobře počítám, tak Národní park Bavorský les získal letos v červenci už třetí významné mezinárodní ocenění během půl roku. Tentokrát se jednalo o diplom kategorie „A“ Evropské rady ve Štrasburku. V odůvodnění se praví, že tento národní park je považován za vzor mezi dvanácti ostatními německými národními parky a že nyní právě tak jako dříve splňuje náročná kritéria ochrany přírody. Mimo jiné proto se počítá s jeho rozšířením na severozápad. Nevím nic o tom, že jeho český soused – Národní park Šumava – by kdy získal takhle vysoká ocenění. Pochybuji také, že Národní park Šumava řídí evropsky uznávaní odborníci, jejichž výsledky práce by byly dávány za vzor ostatním jako se stalo na nedávném mezinárodním symposiu v Mnichově Hansi Bibelrietherovi, jenž dlouhá léta řídí Národní park Bavorský les. A přece by se i u nás našel tu a tam někdo, kdo na rozdíl od jiných požívá mezinárodní vědeckou prestiž. Je to zakladatel plzeňského arboreta Sofronka a bývalý pracovník Národního parku Šumava ing. Karel Kaňák (1922). V národním parku Šumava vedl výzkumné pracoviště evoluce lesa, schopné moderními laboratorními metodami vyhodnotit samoregulační procesy v lesních ekosystémech národního parku. Názory Karla Kaňáka však bohužel neměly zatím žádný vliv na nebezpečné technokratické rozhodování v současném Národním parku Šumava. Karel Kaňák například říká: „Dokud nenecháte lýkožrouta v klidu přemnožit, nemůže nastartovat proces redukce nebo zániku vůbec. Když člověk, který dělá strašně rád režiséra všeho ve svém okolí, zasahuje i do stresových situací, pokládá to totiž za svou povinnost, jen tím prodlužuje průběh a trénuje subjekt procesu k bojové pohotovosti. To platí právě tak u brouka jako u lidí... Smysl nemá genocida brouka, ale využití toho pozitivního, co přináší jeho úloha v přírodě, to jest vyklidit všechny oslabené jedince z populace, takže zbudou jen nejvitálnější, kteří nikoli jeho zásluhou, ale neschopností je přemoci, zůstávají. Ti jsou pro nás ovšem zárukou budoucí, daleko vitálnější a tudíž odolnější populace smrku, i když je nepoučení pokládají stejně za potenciální mrtvoly, a tak je kácí.“ V Národním parku Šumava byla nedávno přijata „mimořádná opatření„, spočívající v intenzivní likvidaci kůrovce a v právě tak intenzivní těžbě. Správa národního parku a referát životního prostředí v Klatovech neváhaly dokonce sáhnout k totalitní praktice a uzavřely velmi důležité turistické trasy v centru Národního parku. Ing. Štefan Kubašák z referátu životního prostředí Okresního úřadu Klatovy toto neblahé rozhodnutí, odporující základnímu poslání Národního parku, odůvodnil s absurdní překvapivostí: „Děláme to v zájmu bezpečnosti návštěvníků Šumavy a k urychlení likvidace dřeva z této lokality.“ Je zvláštní, že ing. Kubašák nesleduje „bezpečnost návštěvníků“ na mnoha místech CHKO a NPŠ, kde už druhý rok leží přes turistické trasy vytěžené kmeny a turisté musí opouštět značené cesty a šplhat kolem dokola. Zkušenosti mezinárodně uznávaných odborníků jsou u nás vydávány za polopravdy. Karel Kaňák zůstává se svým názorem na evoluci lesa bez náležité opory ministerstva životního prostředí. Jeho teze však v žádném případě nejsou jakýmsi izolovaným ostrůvkem, ale patří do celoevropského trendu. Správa Národního parku Šumava je však odmítá. Proč? Je třeba těžit a těžby odůvodnit. Jakkoli. Je příznačné, že ing. Jan Šťastný se ve své stati Obnova lesa v Národním parku Šumava, vydané v periodiku Šumava léto 1996, vůbec nezabývá názory lesních odborníků z Národního parku Bavorský les, přestože se vedení našeho parku tak rádo zaklíná frází o nutnosti společné „zelené střechy Evropy„. Odcituji tedy aspoň dva z nich. Hartmut Strunz: „V průběhu mnoha let je možno pozorovat na bavorské straně zemských hranic (v NP Bavorský les, pozn. R. H.), že kůrovcem zničené smrkové lesy se dále nerozšiřují... Na české straně se plošné holiny stále zvětšují. Na kilometrových plochách uměle zpracovaných polomů a bojem proti kůrovci vznikly labilní strmé okraje, které jsou stále nahlodávány větrem, sluncem i kůrovcem. Lesní dělníci se bohužel zakusují stále hlouběji do jádra Národního parku.“ Hans Bibelriether: „Větrné a sněhové polomy s kůrovcovými kalamitami jsou metodami přírody, jak nechat vzniknout z nestabilních hospodářských lesů v příštích generacích stabilnější přírodní les.“ A tak v českém Národním parku zasahuje i nadále lidská ruka do přírodních procesů pilou i chemikáliemi, v parku se budují lanovky, řvou lakatoše a traktory. Plechovky od chemických prostředků se válí po lese. Vůči odlišným názorům se chová vedení parku arogantně a nazývá je „nekvalifikovanými úvahami“ a „neodpovědně vyřčenými soudy„. Správa parku dokonce neváhala nazvat odbornou stať o situaci Národního parku Šumava z pera ředitelky Federace přírodních a národních parků Evropy Evy Pongrazové „polopravdami a výhrůžkami„, přestože Pongrazová zcela věcně poukázala na to, že Národní park Šumava je na dobré cestě přijít o svou mezinárodní klasifikaci. Letos se jen opakuje to, co už 4. 8. 1995 konstatovala Eva Pongrazová ve svém dopise řediteli NPŠ Ivanu Žlábkoví v reakci na jeho dopis: „Své závěry jsem mimo jiné vyvodila ze skutečnosti, že první, tedy nejdůležitější zóna Národního parku byla v minulém roce zredukována z 15 000 hektarů na 8000 ha. Jak to může být v souladu s důsledným rozvojem Národního parku ve smyslu II. kategorie, nechápu, Krom toho píšete, že těžba dřeva se neprovádí pro získání finančních prostředků, nýbrž pro ochranu lesního ekosystému. V tomto případě by dřevo jakožto biologická hmota muselo zůstat ležet v lese... Jak ukazují lesy např. ve švýcarském národním parku, v Národním parku Bavorský les a nové národní parky v severním Německu, příroda je sama lépe schopna změnit a nově vytvořit přirozené a přírodě blízké lesy než umělá opatření lesníků.“ Považuji za alarmující, že v Národním parku Šumava není současné vedení schopno akceptovat názory evropsky uznávaných odborníků. Místo toho vyrábí další absurdity, které podle záměrů nynějšího ředitele měly skončit odchodem minulého vedení. Tak například: oblast Roklanské hájenky je uzavřena pro turistiku z důvodu zvýšené ochrany přírody, přestože přímo u hájenky pracují lesní traktory a řvou motorové pily. V lesích parku nadále rejdí těžké mechanismy, po nichž v lese zbývají výmoly a spoušť, přestože vedení parku se zaklínalo slovy o šetrných těžbách, které neškodí přírodě. Před turisty jsou uzavírány celé lokality, přestože základním posláním parku je chránit přírodu a ukazovat ji návštěvníkům. Všude kolem lesních mechanismů se šíří skvrny po olejích a naftě. Přitom se nestalo ojediněle, že pracovník parku vyčítal cyklistům, že se jejich pneumatiky příliš vrývají do půdy. Všechno nasvědčuje tomu, že Národní park Šumava, zvaný též fabrika na dříví nebo lesní plantáž, se dostal na cestu destrukce svých vlastních cílů. Přesvědčování ředitele parku Žlábka o tom, že parku nejde o finanční výnosy, ale o ochranu lesního ekosystému, jsou až příliš lacinou demagogií. Park, v němž mají technokraté přednost před ekology a turisty, je nešťastný hybrid, jehož existence je a nadále bude nesamozřejmá. A tak místo rozumu se v parku uplatnilo rozhodnutí hodné autokratického komunistického funkcionáře: aby veřejnost nemohla posoudit, co se v parku děje, zavřeme jí oči. Bez veřejnosti se přece dělá lépe hodně věcí: palácové převraty i těžby. Zbývá dodat, že současný stav Národního parku Šumava přestal být věcí ryze odbornou. Je to záležitost politická.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno