V ráji šumavském, 2004, Předmluva - Historie editací

Michal Horejsi v 15. 10. 2015, 16:36

2015-10-15T16:36:03Z

Admin: Založena nová stránka s textem „{{KlosterBankArticle |Title=V ráji šumavském, 2004, Předmluva |Author=Václav Sklenář |Date=2004 |Source=Klostermann, K.: V ráji šumavském |Genr…“

2015-09-13T10:52:18Z

Založena nová stránka s textem „{{KlosterBankArticle |Title=V ráji šumavském, 2004, Předmluva |Author=Václav Sklenář |Date=2004 |Source=Klostermann, K.: V ráji šumavském |Genr…“

Nová stránka

{{KlosterBankArticle
|Title=V ráji šumavském, 2004, Předmluva
|Author=Václav Sklenář
|Date=2004
|Source=Klostermann, K.: V ráji šumavském
|Genre=beletrie
|Respondent=
}}
Vážení přátelé,

Dostává se Vám do ruky kniha největšího šumavského literáta Karla Klostermanna (1848–1923), čerpajícího náměty pro své knihy z míst, která mu byla bytostně známa. Vždyť v těchto místech žil, sem jezdil za svými příbuznými, Kašperské Hory byly domovem jeho otce; okolí Srní, kdysi Rehberg, i s přilehlými osadami, dnes až neuvěřitelně vzdálenými, znal důvěrně.

První vydání tohoto románu se datuje 1893. Časově navazuje na román „Ze světa lesních samot“, který vydalo naše nakladatelství v roce 2003 již ve 20. vydání, slavnostně pokřtěný na Březníku, kde se odehrává jeho děj.

Snad bude zajímavé podívat se na předložené dílo očima dnešního čtenáře s odstupem času, bez zatížení stigmaty té doby. Pokusme se o to vhledem pana Václava Sklenáře, znalce Klostermannova díla v následujících odstavcích.

Děj knihy se odehrává koncem 19. století, v tzv. „broučkové době“. Po zhoubné vichřici 26. října 1870, kdy popadalo značné množství stromů, bylo nutno je rychle zpracovat. Polomy ale i zdravé stromy brzy napadl lýkožrout smrkový, nám dobře známý i z nedávných let na Šumavě hlavně prostřednictvím medializovaných zásahů proti němu. Také tehdy se těžily nejen polomy, ale kácely se i zdravé stromy. „Zlatý brouček“ přinesl na chudou Šumavu nebývalou konjunkturu – stavěly se cesty do oblastí jindy neschůdných, zlaté časy měli provozníci a dřevorubci z celé monarchie. Lidé opouštěli svá políčka a vrhali se na těžbu dřeva a jeho dopravu, odkud plynuly výdělky do té doby nevídané. Vydělané peníze dlouho u dělníků ovšem nepobyly, zdálo se, že zlatá doba nikdy neskončí a peníze budou už vždycky. Docházelo k rozvratu hodnot, lidé propadali pijáctví a rozmařilostem všeho druhu. S vidinou dalších pohádkových zisků se vrhali do nesmyslných investic. Klostermannovi se v románu podařilo mistrně popsat následky této rozkladné moci peněz u lidí, kteří dříve dokázali žít skromně v mezích svého chudého hospodářství. Po krachu na vídeňské burze (1873) podnikatelé mizejí, investice jsou v nenávratnu a dřevo vytěženo. Už není možné se vrátit k bývalému způsobu života, lidé se zadlužují, mýtí své zdravé lesy, pak prodávají hospodářství, stěhují se jinam. Je konec. „Ráje šumavského“ po všech stránkách. Klostermannem opěvovaná stará Šumava rovněž zmizela.

Čtenáře jistě zaujme mistrné vykreslení charakteru hlavních postav děje, z nich pak dvou ostře protikladných – Adama Podhamerského („Podhamerský sedlák je na světě jen jeden, a ten jsem já!“) a Rankelského Seppa. Sepp, vlastně Josef Klostermann, byl autorův příbuzný a je zde vykreslen v realistické pozici jako představitel šumavského poctivce. Jeho podoba je známa z četných fotografií, jeho socha stojí na Horské Kvildě před bývalým Polaufovým hostincem, kam jsou některé dějové pasáže románu situovány.

Ale od románu se vraťme ke Klostermannově tvorbě všeobecně. Děje jeho tvorby jsou zasazeny do jazykového rozhraní Čechů a Němců, kam patřil svými kořeny. Naprostou většinu svých děl napsal ještě za Rakousko – Uherské monarchie. Psal česky (mimo Böhmerwaldskitzzen – Črty ze Šumavy). Pro Němce se stal odrodilcem, ale problémy měl i s českými kritiky, hlavně s F. X. Šaldou, kteří jeho dílo neuznávali. Klostermann sice zůstal věrný tradicím staré monarchie, v době jejího konce však krásný český jazyk jeho románů napomohl Čechům udržet povědomí národní hrdosti. Tyto romány byly pak v desetitisícových nákladech vydávány po celou dobu trvání Československé republiky.

Pro čtenáře bude snad zajímavá také zmínka (z časopisu DaS) o některých německých spisovatelích té doby, čerpajících náměty se shodného prostředí.

Tzv. grenzlandromán je žánr, na české straně Šumavy ne příliš známý a odborně neprobádaný. Když po 1. světové válce vznikla Československá republika, ocitlo se v novém státě přes 3 miliony Němců, většinou proti své vůli. To se ovšem odráží ve tvorbě těchto spisovatelů. Za zmínku jistě stojí první významný „grendlanddichtung“ Der Letzte Deutsche von Blatna (Poslední Němec z Blatné), jejímž autorem byl Fritz Mauthner (1849 – 1923), známý teoretik. Některé německé romány vycházely v několikatisícových nákladech, jejich čtenáři byli hlavně obyvatelé pohraničí. Již názvy mnohdy svědčí o tom, čím měly upoutat čtenáře: Alle Wasser Böhmens fliessen nach Deutschland (Všechny české vody tečou do Německa), Noch steht ein Mann (Jeden muž ještě stojí), Grenzland (Pohraničí), Heimat im Ketten (Vlast v řetězech). Nýrskými spisovateli byli Josef Blau (1872 – 1960) a Hans Watzlik (1879 – 1948). Watzlikovo dílo Oh Böhmen (Ó Čechy), prvně vydáno roku 1917, bylo po několika vydáních v Československu úředně zakázáno. Společné těmto románům byl vyprávěcí styl a idealizace života venkovského sedláka, jemuž je na obtíž český řemeslník. Za apoštoly čechizace jsou považováni čeští učitelé a kaplani, lstivě lovící prosté dušičky německých dítek. České dívky se pak snaží, aby připravily o rozum německé chlapce. Je faktem, že po 2. světové válce česká literatura rovněž nenávistí vůči Němcům nešetřila.

Ale zpět ke srovnání s Klostermannem: jeho pojetí románu je přívětivé, bezkonfliktní. Nejvýznamnější je však jeho láska k člověku, národní snášenlivost a víra v sílu lidské práce, jimiž je jeho dílo jakoby prozářeno. S potěšením lze konstatovat, že po půl století vzájemné nenávisti, se vztahy mezo oběma národy, v jejichž lůně žil Klostermann v míru a pokoji, značně zlepšily. Němcům dlouho neznámý Klostermann je v Bavorsku překládaným spisovatelem, od roku 1989 se díky tamějším nakladatelům a zvláště péčí nedávno zesnulého překladatele Gerolda Dvoraka vydalo již osm jeho prací. S takovým počinem se zatím v Čechách chlubit nemůžeme.

1. května 2004 zmizí poprvé v novodobé historii mezi Čechy a Němci geografická hranice. Je načase, aby zmizela i z lidských myslí. Snad k tomu přispěje i dílo Karla Klostermanna. Už před více než stoletím psal česky příběhy z německy mluvícího prostředí na území českého království, jež bylo součástí habsburské monarchie. Snad předzvěst společné Evropy? Proto bychom se měli k tomuto velikánovi české literatury častěji vracet a nad jeho dílem se zamyslet.

Václav Sklenář, Srní, únor 2004

@@ Řádka 25: / Řádka 25: @@
 Tzv. grenzlandromán je žánr, na české straně Šumavy ne příliš známý a odborně neprobádaný. Když po 1. světové válce vznikla Československá republika, ocitlo se v novém státě přes 3 miliony Němců, většinou proti své vůli. To se ovšem odráží ve tvorbě těchto spisovatelů. Za zmínku jistě stojí první významný „grendlanddichtung“ Der Letzte Deutsche von Blatna (Poslední Němec z Blatné), jejímž autorem byl Fritz Mauthner (1849 – 1923), známý teoretik. Některé německé romány vycházely v několikatisícových nákladech, jejich čtenáři byli hlavně obyvatelé pohraničí. Již názvy mnohdy svědčí o tom, čím měly upoutat čtenáře: Alle Wasser Böhmens fliessen nach Deutschland (Všechny české vody tečou do Německa), Noch steht ein Mann (Jeden muž ještě stojí), Grenzland (Pohraničí), Heimat im Ketten (Vlast v řetězech). Nýrskými spisovateli byli Josef Blau (1872 – 1960) a Hans Watzlik (1879 – 1948). Watzlikovo dílo Oh Böhmen (Ó Čechy), prvně vydáno roku 1917, bylo po několika vydáních v Československu úředně zakázáno. Společné těmto románům byl vyprávěcí styl a idealizace života venkovského sedláka, jemuž je na obtíž český řemeslník. Za apoštoly čechizace jsou považováni čeští učitelé a kaplani, lstivě lovící prosté dušičky německých dítek. České dívky se pak snaží, aby připravily o rozum německé chlapce. Je faktem, že po 2. světové válce česká literatura rovněž nenávistí vůči Němcům nešetřila.
-Ale zpět ke srovnání s Klostermannem: jeho pojetí románu je přívětivé, bezkonfliktní. Nejvýznamnější je však jeho láska k člověku, národní snášenlivost a víra v sílu lidské práce, jimiž je jeho dílo jakoby prozářeno. S potěšením lze konstatovat, že po půl století vzájemné nenávisti, se vztahy mezo oběma národy, v jejichž lůně žil Klostermann v míru a pokoji, značně zlepšily. Němcům dlouho neznámý Klostermann je v Bavorsku překládaným spisovatelem, od roku 1989 se díky tamějším nakladatelům a zvláště péčí nedávno zesnulého překladatele Gerolda Dvoraka vydalo již osm jeho prací. S takovým počinem se zatím v Čechách chlubit nemůžeme.
+Ale zpět ke srovnání s Klostermannem: jeho pojetí románu je přívětivé, bezkonfliktní. Nejvýznamnější je však jeho láska k člověku, národní snášenlivost a víra v sílu lidské práce, jimiž je jeho dílo jakoby prozářeno. S potěšením lze konstatovat, že po půl století vzájemné nenávisti, se vztahy mezi oběma národy, v jejichž lůně žil Klostermann v míru a pokoji, značně zlepšily. Němcům dlouho neznámý Klostermann je v Bavorsku překládaným spisovatelem, od roku 1989 se díky tamějším nakladatelům a zvláště péčí nedávno zesnulého překladatele Gerolda Dvoraka vydalo již osm jeho prací. S takovým počinem se zatím v Čechách chlubit nemůžeme.
 . května 2004 zmizí poprvé v novodobé historii mezi Čechy a Němci geografická hranice. Je načase, aby zmizela i z lidských myslí. Snad k tomu přispěje i dílo Karla Klostermanna. Už před více než stoletím psal česky příběhy z německy mluvícího prostředí na území českého království, jež bylo součástí habsburské monarchie. Snad předzvěst společné Evropy? Proto bychom se měli k tomuto velikánovi české literatury častěji vracet a nad jeho dílem se zamyslet.
 Václav Sklenář, Srní, únor 2004