U nás je les, a nikoli svět: Porovnání verzí

Verze z 16. 10. 2015, 01:39

Laskavý prachatický hejtman nabádá šumavské dřevaře, aby posílali své děti pravidelně do školy. Jednou v zimě přijde nečekaná bouře a šestadvacet dětí se nevrátí domů. Teprve po několika dnech najdou lesní dělníci jejich těla, bílá a mrazem srostlá do ledového houfu. Když mrtvé odvážejí, zastaví se jeden z dřevorubců a stírá sníh z kříže u cesty. „Aby nás viděl Pán Ježíš...,“ vysvětluje.

Povídka Bílý samum je jednou z mnoha, v nichž spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) ukazoval těžký život obyvatel Šumavy ne-li Bohu, tedy jistě svým čtenářům.

Jako první před nimi otevíral dosud neznámý svět. Když vstupoval do literatury, česká společnost Šumavu právě objevovala. Rozvoj Prahy a jiných měst se opíral o dřevo ze zdejších schwarzenberských lesů. A odlehlý kraj brzy lákal i návštěvníky. Od 60. let 19. století přijíždějí letní hosté, pošumavské scenerie se objevují v básních Heydukových a Krásnohorské, v prózách Havlasy, Vlčka, Šmilovského. Šumava přitahuje umělce osamělostí života a čistotou přírody, podobně jako o půl století dříve Máchu či Poláka Krkonoše a o půl století později Neumanna či Olbrachta Podkarpatská Rus.

Pro kulturní veřejnost se stává také dějištěm národního zápasu. Když v roce 1880 začne u Otty vycházet monumentální publikace Čechy, je první svazek věnován právě Šumavě. Jen turistické texty Vrchlického, Nerudy a jiných však odhalují problém této expanze: Šumava, odedávna součást českého království, je osídlena Němci a nikdo ji neumí přiblížit českému čtenáři.

Klostermann svého času

Nabídka, kterou Klostermannovi, autorovi úspěšných črt v německém časopise Politik, učinil v roce 1889 spisovatel Vlček, aby totiž o Šumavě psal česky do jeho Osvěty, tedy přišla právě včas. A souhlas již čtyřicetiletého spisovatele nepřekvapoval. Po otci, významném pošumavském lékaři, pocházel z rozvětveného, na Šumavě po staletí usedlého rodu. Hory důvěrně znal z dětství, z vyprávění příbuzných i z každoročních pobytů. Čtenáři ihned pochopili, že k nim mluví člověk s porozuměním pro tajemný, a přece jejich zkušenosti blízký horský svět. Jeho romány a povídky přijímali vděčně a se zájmem (sebrané spisy dosáhly 38 svazků).

Od počátku oceňovali autora tak zjevně zkušeného: život se neodehrává na bojištích lásky, ta je vždy podružná. Složitější city u něj vůbec nemají místo; vládne nuda a omrzelost. Vydržet další den práce je jediný mravní příkaz.

Lidovým čtenářům

Klostermannových knih nepřekážel toporný, neobrazný jazyk, stereotypnost zápletky ani naivní morálka. Vždyť ta se shodovala s jejich zkušeností: plnit svou povinnost, snášet únavu a bolest, potom snad bude lépe. Některé motivy se opakují: muž přežil sněhovou bouři, pád pod vůz, nemoc v cizině. S úlevou usedá u kamen, a ani necítí výčitky své ženy. Doma je dobře, i když je domovem zbořeniště a lůžkem kupka teplého hnoje. Dobrodružství se odehrávají venku. Na cestách je člověk ohrožen ztrátou orientace, pádem do močálu, zraněním nebo umrznutím. Cesty určují řád života. Stačí připomenout komické obtíže, s nimiž se potýkají hrdinové prvního Klostermannova románu Ze světa lesních samot. Nový myslivecký příručí se musí hned po příjezdu vydat k ševci pro řádné boty, protože v běžných mysliveckých holinách by na Šumavě neobstál. A mladá paní revírníková, přišlá až z Budějovic, je donucena před návštěvou sousedky svléci krinolínu, protože v ní by mezi stromy neprošla.

Neprostupný prales je hlavním soupeřem Klostermannových hrdinů. A také věčné a tísnivé šero pod hustými stromy. „U nás je les, a nikoli svět,“ říká jeden z dřevařů a opravdu - les je nejen vizuální hranicí obzoru, brání volnému výhledu a nadechnutí, stejně jako nezávislému činu. Ve srovnání se svobodnými sedláky slavnějšího šumavského spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1868) jsou Klostermannovi protagonisté fatálně omezení a utištění. K vrcholům hor se ani neodvažují.

Před Stifterovými hrdiny se naopak stále otevírají volné výhledy. Pouť jejich lesem je pohodlná, dokonce půvabná. Ti, kdo zabloudili, zase najdou směr. V povídce Žula uváznou za morové epidemie vysoko v horách dvě děti, chlapec a holčička. Celé týdny jdou spolu lesem, pijí vodu z potůčků, živí se medem, ostružinami, jahodami a planými jablky. Přespávají v měkké trávě, až šťastně dorazí k lidem. Dívky se ujmou příbuzní a po letech se pro chlapce vrací jako bohatá nevěsta.

Stifter, asi nejproslulejší představitel literárního biedermeieru, promění i divoký les v útulný, domácký svět. Cesta jeho dětí je úplně jiná než cesta dětí v Klostermannově povídce. Ale mýlili bychom se, kdybychom ji měli za pohádku. Extrémní krajina vytváří prostor pro extrémní interpretace skutečnosti. Stifterovy prózy vyslovují naději, kterou Klostermannovi hrdinové nikdy nepocítili. A za pomoci naděje dospívají jeho hrdinové k sebevědomým, skutečně lidským soudům - jako mladík v jeho Sentzovském polibku: „Svoboda jako moc rozvíjet v sobě nejvyšší lidskost, neustupující jakémukoli násilí, je největší vnější statek člověka. Správný člověk je osvobozen od všech neřestí srdce a vytvoří si prostor pro tuto svobodu, nebo už nežije. Jinak svobodný být nemůže. To druhé je svoboda zvířete, které se řídí svými pudy.“

Klostermannovy postavy, klečovitě nízké a deformované, k samostatnému úsudku o světě nedorůstají. Prohrávají v boji s přírodou, která je ve své síle a krutosti právě tak neskutečná jako idylická příroda Stifterova. Bývá-li jejich tvůrce přiřazován k realistickým autorům, je to snad oprávněné potud, že poučeně popsal práci, zvyky a primitivní mentalitu obyvatel vyhraněného regionu.

Šumavská dramata, loňský výbor z Klostermannnových povídek, který sestavil Ondřej Fibich, už titulem odkazují k poučenějšímu čtení Klostermannova díla. Ne že by tu v lidských osudech bylo něco nerealistického. Například udřená pětapadesátiletá žena z povídky Baba, která sama pečuje o šest vnoučat - to je přece běžná skutečnost. I její přežívají právě takto: vzdáleni měřítkům a hodnotám civilizace, zbaveni i poslední výzvy lidství, totiž vzdoru a odporu vůči vlastní existenci. Tma v jejich chatách je stejně špinavá a páchne podobně jako tma v chatách tuláků a zlatokopů z dobově populárních povídek.