Vzpomínky šumavského vypravěče, 2012: Porovnání verzí

Aktuální verze z 17. 10. 2015, 02:14

Literární dílo je pro nás přitažlivé tehdy, když je zdrojem jedinečné zkušenosti. Zkušenost získáváme za toho předpokladu, že jsme nějakým impulsem vytrženi ze svého navyklého prožívání okolního světa a zakoušíme realitu, jež nás obklopuje, jakoby od počátku, vidíme pro nás již běžné věci jako bychom je spatřili v životě poprvé. Svět, ve kterém se denně pohybujeme, se propadá do každodennosti, tedy do stavu, kdy již nejsme schopni vnímat jeho původní krásu – náš zrak již přivykl pohledu, jenž se mu často nabízí. Okolí stokrát prošlapané cesty kolem našeho domu již pro nás ztratilo ono kouzlo, které může spatřit náhodný kolemjdoucí. V ojedinělých okamžicích, pod dojmem mimořádné události (kterou může být třeba jen jiný dopad slunečních paprsků na krajinu kolem cesty) můžeme být překvapeni, jaké pohledy nám naše bezprostřední okolí nabízí. Právě literatura má tu jedinečnou moc donutit nás, abychom se podívali na věci jinak, ukázat nám svět v jeho jiné podobě, než jak ji poznáváme každý den. Nový prostor, který se nám otvírá ve chvílích čtení, nás vytrhuje z reality, kterou žijeme, a dává nám prožít něco nového. Pod dojmem tohoto zážitku máme možnost uvědomit si svět kolem nás jinak, vnímat ho ne jako šedivý, běžný a všední, ale znovu ho naplno prožívat v jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti, tedy uvědomit si svébytnost a smysl naší současné situace.

Romány a povídky Karla Klostermanna pro nás takovým impulsem jsou, neboť jsou zdrojem něčeho naprosto jiného, tedy zobrazují svět tak, jak ho dnešní člověk již běžně neprožívá. Svět zobrazovaný Klostermannovými díly zmizel 26. října 1870, kdy vichřice srovnala velkou část původních šumavských pralesů se zemí. Tehdy se temné hvozdy (které po staletí tvořily uzavřenou říši nepřátelskou každému, kdo by nebyl poučen, jak v ní žít) mění v „broučkový ráj“, ohromnou plochu mrtvých stromů, na níž rázem zbohatne každý, kdo se podílí na zpracování tisíců kmenů staletých smrků (o této situaci výstižně promlouvá Klostermannův román V ráji šumavském, 1893). My se však ještě s Klostermannem díváme do prostředí neproniknutelných lesů, divoké, nespoutané přírody, přírody kruté a nesmlouvavé, která je člověku matkou i hrobem, kterou člověk ještě neovládl, ale je naopak naprosto ovládán jí samou. Postavy Klostermannových próz jsou lidé zápasící se světem o holé přežití.

Tak je tomu v převážné části prvního dílu Klostermannových vzpomínek na Šumavu vydaných naším nakladatelstvím v roce 2006, Šumavská dramata z roku 2007 jsou svazkem, ve kterém jsou texty s takovou tematikou přímo shrnuty. Tato kniha potom v části Prázdniny na Šumavě obsahuje spisovatelovy vzpomínky na jeho mladá léta a na kraj, se kterým je spojen celý jeho život (Písecko, Strakonicko, Sušicko, Vimpersko a centrální Šumava). Jedná se nejčastěji o úsměvné příhody, které sám zažil, nahlížené laskavým pohledem vzpomínajícího stárnoucího muže. Dozvídáme se v nich především o způsobu žití ve městech, o tamějším kulturním vyžití, o tehdejším cestování po kraji a mnoho dalších dobových reálií. V dalších kapitolách je však zobrazen život staré Šumavy, tedy vlastní jádro autorovy tvorby, téma, které z Klostermanna dělá ojedinělý zjev české literatury. Zaměřme se proto na rozbor povídek s touto tématikou.

Klostermann není typ spisovatele, který upoutá svého čtenáře především formou svých textů, způsobem výstavby svého vyprávění, strhující a důkladně prokomponovanou zápletkou, ale spíše charakterem zobrazovaných událostí. Sám sebe za spisovatele ani nepovažoval (o jeho literárních začátcích se můžeme dočíst hned na několika místech této knihy, první text mající umělecké ambice Klostermannovi vyšel až v roce 1891, tedy ve třiačtyřicátém roce jeho života) a skromně zůstával v pozici toho, který zprostředkovává lidem příběhy, o kterých se doslechl nebo je sám prožil (V kapitole Fragment autobiografie se dočteme: „Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím svým čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo.“). Bylo mu také dobovou kritikou vytýkáno, že je spisovatelem příliš konvenčním, jenž nepřináší nové vypravěčské postupy a oživuje své knihy tím, že vypráví o událostech, které by se hodily spíše do brakové dobrodružné literatury.

Klostermann nezůstával vně svých příběhů jako jejich komentátor a posuzovatel, příběhy mu nebyly ilustrací nějaké teze, myšlenky, inspirací pro nějaké zobecnění nebo všeobsáhlou výpověď o principu světa. Vkládal-li do svých (zejména kratších) textů moralistická poučení, pak se jedná nejčastěji o separátní tok myšlenek, který nenarušuje vlastní organickou jednotu příběhu. Jeho příběhy jsou silné i bez autorova dovysvětlování, jsou to totiž souboje člověka s přirozenou krutostí okolního světa; v Klostermannově díle jsme svědky mnoha lidských tragédií, méně už potom velkého, nenadálého štěstí. Lidé v takovém prostředí žijící jsou jinak povahově uzpůsobeni než ostatní – jsou nuceni přežít v podmínkách, kde to nikdo jiný, kromě nich samých, nedokáže. Tam, kde je člověk vydán svému okolí na milost a nemilost. Tím se ukazuje, že Klostermann nevyprávěl příběhy pro ně samé, ale lze v nich spatřit více, než interesantní události.

Klostermannovy postavy nejsou hrdinové, ale jsou to prostí lidé, kteří nesledují nějaký vysoký cíl, ale snaží se přežít. Z toho se rosí specifická mravní a hodnotová kritéria, kterými posuzují okolní svět a která zapříčiňují, že pohled do nitra staré Šumavy je pro nás tak exotický. Šanci na přežití nemá ten, kdo přirozené hranice kladené přírodou překročí a stále je překonává (jak je tomu v dobách pozdějších – dobách překotného technického rozvoje a sportu jakožto symbolů touhy člověka překonat hranice, jež jsou mu bytostně dány). Naopak: přežívá ten, kdo se plně podvolí, naučí se tyto hranice akceptovat, nestaví si vlastní zákony, ale snaží se porozumět zákonům, které mu dává jeho okolí.

Karel Klostermann často vzpomíná svého otce, lékaře. Otce, který nad svým synem Karlem, ohroženým na životě, mávne rukou: „Buď hoch to snese, potom je dobře, nesnese-li toho, pak ať…“ (zde v kapitole Vzpomínky z mého dětství). A z dnešního pohledu nám připadá taková situace neuvěřitelně krutá. Není to krutost, jsou to slova zkušeného člověka prošlého všemi nástrahami, které šumavský kraj životu připravuje. Pro choulostivého chlapce, jež nevydrží prochladnutí, nemá Šumava místo. Lidé Klostermannových obrazů jsou hněteni životem, často jsou ubíhajícími roky přetvořeni až k nepoznání. Tak vypadá vzpomínka na setkání se světákem a furiantem Matouškem, nyní ubohým starcem zdrceným smrtí syna.

Takové podmínky nutí žít postavy naplno (abychom ironicky užili termín současného zábavního průmyslu, který se marně snaží takový život zprostředkovat). Ve svých strastech jsou nuceni k mimořádným výkonům, stejně tak ale přistupují ke chvílím odpočinku a radosti. Obrazy šumavských veselic zprostředkovávají Klostermannovy romány, zde nalézáme vzpomínku na dědečka, který žil zcela příkladně, než s „medvědí koží odjel“. Pak „bylo zle a zle… a ze Sušice ho dřív nedostali, dokud šajn v kapse cítil. Zpravidla týden, někdy i čtrnáct dní se ho to drželo, a pokud poslední chlup z medvěda nepraskl, čtyřmi páry by ho byl z města nevytáhl“ (v kapitole V ráji šumavském). Postavy zde nikdy nejsou (a nemohou být) idealizovány, naopak: jsou plné života právě proto, že jsou plné protikladů – sváří se v nich jejich dobré vlastnosti s těmi špatnými. V příběhu nazvaném Společnost pod kaštanem se obraz prosté hospodské zábavy mění v příběh tragédie posluhovačky Máří a chlapcem obdivovaný pak Kocourek ve strůjce Mářina neštěstí. V kapitole V ráji šumavském je živobytí pastevců v šumavských pralesích charakterizováno souslovím „biblická selanka“, tito muži jsou ochotni při záchraně skotu z bažin nasadit vlastní život – a stejně dobře v okamžiku usilují o život druhému člověku, to když se doslechnou o zlodějích dobytka. Nikde nevidíme ono černobílé dělení na dobré a špatné. V prostředí, kde se člověk úporně rve o svou existenci, není možné zvenčí rozsoudit jeho činy a hodnotit je – je veden, stejně jako vše živé, urputnou snahou zajistit svému životu pokračování. Klostermann, celou svou tvorbou upozorňující na svou snahu realitu zobrazovat pravdivě, mohl pouze přihlížet a dávat najevo své uchvácení a obdiv.

Ze stejných příčin je pro Klostermanna zcela druhotný odvěký konflikt – náš národ kontra Němci. Šumava staré doby byla arénou, kde půtky moderního nacionalismu musely jít stranou. Klostermann byl sice obviňován štvavou německou i českou žurnalistikou: z jedné strany že se přichyluje k českému jazyku, aby si zajistil větší popularitu; z druhé že zobrazuje německý lid, který je českému živlu nepřátelský. Bez váhání přiznává, že píše česky o Němcích, ale co dělat: „není mou vinou, že centrální Šumava není obývána Čechy – jsou tam Němci – a chtěl-li jsem vylíčiti, jak se na Šumavě žije… nemohl jsem tam vložiti jiné obyvatelstvo“ (kapitola Fragment autobiografie). Vůbec nedochází ke konfliktům založeným na přináležitosti postav k různým národnostem nebo sociálním skupinám. Přesto však konflikt obecně je motorem, který žene každé vyprávění. Zde je jím souboj člověka s přírodou, nebo střet lidí s odlišným přístupem ke světu. Postavy překračující své základní životní dispozice a sledující čistě materiální cíle (prospěcháři, obchodníci) se dostávají do sporu s těmi, kteří realitu nepřevádí pouze na souhrn prostředků k dosažení vlastního cíle, ale žijí naopak uvnitř světa (nesnaží se z něj vyčlenit, ovládnout ho), respektují jeho přirozené zákony – z této skupiny potom pocházejí hlavní hrdinové Klostermannových próz. Klostermann na sebe zvláště výrazně upozorňuje v expresivních popisech přírody. Nejsou to popisy samoúčelné, které pouze malují kulisy k zobrazovaným dějům, ale vypravěč se noří do pozorování krajiny v jejích nesmiřitelných protikladech – kráse a drsnosti. Je uchvácen přírodou jako zdrojem obživy a zároveň symbolem nicotnosti člověka před jejími zákony. Není to pohled „touristy“, který hledá chvilkové rozptýlení, ale skutečné prožívání šumavské přírody. Při vzpomínce na týdny strávené s pastevci říká: „Co jsem tam dělal po celý den? ptáte se. Musím odpověděti prostě: nic… pranic… – a přece jsem se nenudil.“ Ono „pranic“ nedělání („hodiny jsem poslouchal tajuplný šumot korun šumavských stromů“) a zároveň plné zaujetí (absence nudy), znamená původní prožívání okolního světa v jeho jedinečnosti. Schopnost setrvávat ve realitě v jejím přirozeném stavu (tedy když není pozměňována, upravována lidskou činností) nutně vyvolává to, že jsme takovou situací fascinováni. Právě možnost být zaujat světem je to, co nás přitahuje k literárnímu textu.

Čtení a poslouchání příběhů je základním zdrojem naší orientace v okolním světě. U dětí se schopnost vnímat svět konsistentně, v jeho logických souvislostech, rodí právě ve chvíli, kdy začnou prahnout po příbězích, tedy po událostech seřazených podle určitých zákonů fungování příčin a následků. U Klostermanna se často setkáváme s momentem, kdy se rodí vyprávění – je to ve chvílích, kdy člověk potřebuje dodat realitě řád, spatřovat v ní něco, co odlehčí jeho situaci. Starý Matoušek vidí ve světýlcích světlušek modré oči svého zemřelého syna a ulevuje si tak od své bolesti; pasák vyprávějící pověst o kůzlatech v závěru rozpoznává v malém Klostermannovi potomka oněch vzrušujících událostí, o kterých právě rozprávěl – vyprávění tedy zde funguje jako princip uchovávající paměť, nedovolující, aby životní zkušenosti předchozích generací byly zapomenuty; konečně pánové v povídce Společnost pod kaštanem si vyprávějí báchorky kvůli tomu, aby se na chvíli odloučili od svých osudů, jejich výstupy se tak podobají takřka plnění předepsaných rolí v divadelní hře, která pro kýžený efekt musí končit legrací.

Jakou roli hrají pro nás Klostermannova vyprávění, jež budou v této knize následovat? V procesu čtení jsme vytrženi ze své přítomné situace a zasazeni do prostoru, který rozvržen jinak, než jsme zvyklí. Zkoumáním jeho zákonitostí poznáváme něco nového, co potom má dopad i na vnímání světa, ve kterém žijeme – a to především v tom, že jsme schopni nahlédnout řadu věcí, jež se nám jeví jako běžné a samozřejmé (technika, všeobecný blahobyt, nejrůznější způsoby naší zábavy) v jejich nesamozřejmosti, a uvědomit si tak znovu jejich původní hodnotu a smysl. Možnost takového obohacení nám poskytuje literární text, pokud jsou problémy, jež řeší, nevykonstruované, ale naopak stále živé a skutečné, jsou tedy ztvárněny podle specifických zákonitostí života, kterými se řídí každá lidská existence. Potom svou aktuálností doléhají i na nás.

Klostermannovy příběhy jsou pro nás, dnešní čtenáře, osobitou zkušeností díky tomu, že zachycují svět a život v něm ve stavu, který nám již není dáno poznat. Ukazují člověka v situaci, kdy na něj realita nelítostně doléhá a kdy jeho žití neubíhá nevzrušeně k cíli, který si sám člověk vytyčil, ale jde naopak cestou nejtěžší: touží žít, a to světu navzdory.