Ze světa lesních samot: Porovnání verzí

Aktuální verze z 31. 10. 2015, 02:24

Víkend v pohraničí, Šumava a Bavorský les

Šumava - ještě před necelými dvaceti lety znělo to jméno skoro hrozivě: po jejím hřebeni se táhly dráty „železné opony“, mezi rozstřílenými vesnicemi po vysídlených sudetských Němcích se proháněla komunistická armáda, značná část pohoří byla veřejnosti nepřístupna. A dnes?

Šumava je protkána stovkami kilometrů peších i cyklistických tras, mnohé z nejcennějších přírodních oblastí jsou opět přístupné návštěvníkům. Zajet se podívat na skok k sousedům do Německa a Rakouska není žádný problém. Každý, kdo bude naslouchat šumavské historii a pak se vydá se zvídavým okem do terénu, může číst tamější krajinu jako román. Není to četba vždycky veselá: vypovídá o skromných poměrech místních obyvatel v drsné přírodě, o temných osudech válečných generací, o zkáze i úsilí zapomenout. Teprve posledních pár let opět dává naději: lidé z obou stran Šumavy si zase podávají ruce a život se pomalu vrací i do míst, která měla být navždy vymazána z map.

Pozvolna do Čech, strmě k Dunaji

Z českého vnitrozemí se Šumava zvedá, až na výjimky, povlovně: než vystoupáte třeba od Klatov či Sušice nahoru na Plane, najedete desítky kilometru. Zato jihozápadní svahy Šumavy, na území dnešního Německa a Rakouska, jsou místy velmi strmé. Tady totiž probíhá geologicky zlom, podle které ho se v třetihorách geologicky staré území Šumavy vyzdvihlo asi o tisíc metru. To je také důvod, proč je vrcholová část Šumavy v některých oblastech až nečekaně plochá - odborně řečeno „zarovnaná“. Vždyť třeba v okolí Kvildy nebo na horní Křemelné si můžete připadat jako v nějaké mírně zvlněné pahorkatině.

Padlé vesnice a domy až na caru

Když Vláda komunistického Československa postavila počátkem 50. let 20. století podél hranice železnou oponu, byla to druhá - tentokráte smrtelná - rána pro značnou část šumavských sídel. Mnoho vesnic české části Šumavy zůstalo zcela nebo napůl opuštěno už v roce 1946, kdy v rámci tzv. odsunu museli odejít téměř všichni němečtí starousedlici. Výstavba drátěných zátarasů dílo zkázy dokonala: všechny vsi v blízkosti státní hranice, stejně jako sídla v bývalém vojenském prostoru Dobrá Voda, byly úplně srovnány se zemí. Zlověstné ticho, které na šumavské hranici zavládlo, trvalo dlouhých 40 let. Teprve na jaře roku 1990 bylo zrušeno hraniční pásmo a do hraničních hvozdu se začali vracet turisté. Nenáviděné dráty se slavnostně přestřihávaly a nikde jinde neměl tento akt, symbolizující návrat svobody, tak silný náboj jako právě tady, na Šumavě.

Na druhé straně hranice zůstaly i za studené války poměry „normální“. Německá a rakouská městečka sahají až na samou hraniční čáru, louky se vždycky kosily až ke hraničním patníkům. Tedy pokud za „normální“ můžeme považovat fakt, že tenkrát sloužila některá místa podél hranice jako nostalgické vyhlídkové body. Jezdili sem Němci odsunutí z Čech alespoň pohledět do bývalé vlasti i běžní západní turisté zvědaví na to, jak vypadá jedna z nejvíce střežených hranic světa.

Národní parky: příroda versus člověk

Nejcennější části šumavské přírody dnes chrání dva sousedící národní parky. Starší z nich vznikl na německé straně, nazývá se Nationalpark Bayerischer Wald (Národní park Bavorský les) a po rozšíření v roce 1997 má rozlohu 240 km2. český Národní park Šumava mohl vzniknout až po pádu komunismu, v roce 1991, arozkládá se na ploše 690 km2. Dohromady tvoří oba parky jednu z největších souvislých enkláv málo narušené přírody na kontinentě, někdy se dokonce hovoří o „zelené střeše Evropy“.

Základní přístup k ochraně přírody se ovšem donedávna na obou stranách hranice značně lišil. Národní park Bavorský les je od svého vzniku koncipován jako území, kde příroda je ponechávána svému přirozenému vývoji a lidské zásahy do krajiny jsou minimální, v jádrových zónách dokonce vůbec žádné. Na území bavorského parku také s výjimkou několika malých osad nejsou žádná lidská sídla. Oproti tomu český národní park je mnohem šířeji vymezený, zahrnuje velké množství člověkem obhospodařovaných ploch i desítky trvale obydlených sídel. Střet těchto dvou koncepcí se naplno projevil při přemnožení kůrovce a následném masovém odumírání stromů po obou stranách hranice na přelomu 20. a 21. století. Zatímco Němci proti broukovi nijak nezasahovali, s tím, že kůrovec je stejně přirozená „kalamita“ jako třeba sníh, vítr nebo lavina, na české straně se - pod záminkou nutných zásahů proti kůrovci a za hlasitých protestů ekologů - masivně kácelo za pomocí těžké techniky, a to i v nejpřísněji chráněných prvních zónách.

Zlom ve sporu přinesla zprava nezávislé komise světového Svazu ochrany přírody (IUCN) v roce 2003, která konstatovala, že národní park má zejména chránit přirozený vývoj krajiny a ze území české Šumavy za současného stavu nesplňuje kritéria pro nejvyšší stupeň ochrany. Od té doby se leccos změnilo, mj. i vedení Správy NP Šumava - nezbývá než věřit, že současný management parku najde způsob, jak uchovat Šumavě její jedinečné hodnoty a přitom zde zachovat prostor pro šetrnou turistiku.

Bardové Šumavy

O tom, že v minulých staletích nehrály hranice ani národnost na Šumavě nijak zásadní roli, svědčí i zdánlivě protisměrné životní osudy dvou nejvýznamnějších šumavských spisovatelů: Adalberta Stiftera (1805 - 1868) a Karla Klostermanna (1848 - 1923). Stifter byl sice rodákem z Horní Plané (Oberplan) na Českokrumlovsku, ale většinu života prožil ve Vídni a v Linci a všechna svá díla napsal německy. Oproti tomu Klostermann se narodil v hornorakouském Haidu, ale větší část života prožil v Čechách, zejména v Plzni, a psal česky i německy. Zatímco díla ve světě známějšího Stiftera se týkají Šumavy jen zčásti, Klostermann vycházel ve své tvorbě téměř výhradně z šumavských reálií.

Při dnešních toulkách Šumavou narážíme častěji na Stifterovo jméno. Jeho rodný dům v Horní Plané je jako památník otevřený veřejnosti a nad Plešným jezerem, uprostřed nekonečných lesů, se tyčí nedávno opravený Stifterův obelisk, zřízený už v roce 1877. Stifterovo jméno nese i turistická stezka u česko-německo-rakouského trojmezí. Klostermannovo dílo připomíná zejména expozice v odlehlé hájence na Březníku pod Luzným - tam, kde se odehrává jeho snad nejznámější román Ze světa lesních samot.

Šumava symbolu

Okolí hraniční čáry je i dnes na Šumavě nabité napětím a energií. Viditelným symbolem rozdělení a opětného srůstání české a německé Šumavy je například nádraží v Železné Rudě/Bayerisch Eisenstein: hraniční linie tu prochází přímo nádražní budovou. Téměř čtyřicet let, od roku 1953, tu však byl z české strany provoz přerušen a koleje přehrazeny ostnatými dráty. Dnes tu zase jezdí vlaky z obou stran a pohnutou historii této horské železnice připomíná malá výstava v německé části hraničního nádraží.

Jiným neuralgickým hraničním bodem byl vrchol Trřítoličníku (Dreisesselberg), 1311 metrů nad mořem. Zatímco vrcholové skály jsou několik desítek metrů na německém území, turistická chata je na hranici „nalepena“ tak těsně, že za totality byla ze tří stran obehnána hraničním plotem. Dnes lze na Třístoličník volně vystoupit z obou stran, výstup z Čech vede podél hraničních patníků.

Prostor mnoha českých osad, které se po roce 1948 octly v hraničním pásmu a komunistická moc je posléze nechala vyhodit do povětří, byl po roce 1989 v řadě případů pietně upraven. Za všechny jmenujme Knížecí Plane (Fürstenhut) jižně od Kvildy. Před 2. světovou válkou žilo zde, ve výšce 1000 mna náhorní planině, asi 800 obyvatel. Obec měla mimo jiné kamenný kostel, poštu, hostince i školu. Knížecí Pláně přestaly de facto existovat už po vysídlení Němců, ale dílo zkázy dokončily až komunistické demoliční čety v 60. letech, kdy tu nezůstal kámen na kameni. Dnes tu najdete pietně obnovený hřbitov a na místě zničeného kostela alespoň symbolický kříž: memento minulosti - a naděje do budoucnosti.

Štěpán Vítek

Kam s dětmi

Aquapark Osserbad v Lamu, německém městečku pod majestátní horou Osser (Ostrý), ocení za špatného počasí nejen děti. Přímo rájem pro menší i větší ratolesti je přírodní zoo u návštěvnického centra NP Bayerischer Wald nedaleko Neuschönau. Mezi rozlehlými výběhy, kde mají domov především druhy žijící na území Šumavy, se dá chodit celé hodiny.

Tipy

To nejlepší ze Šumavy

Následující výběr je subjektivní a chce upozornit na nejzajímavější šumavské lokality. Krásných míst je na Šumavě ale samozřejmě mnohem víc.

Daleké výhledy

Skvělý výhled poskytuje vrchol Velkého Javoru (Grosser Arber, 1456 m), nejvyšší hory celé Šumavy. Nejčastěji za jasných podzimních dnů se tu před výletníky otevírá dokonce panorama Alp. V Čechách je prvořadým vyhlídkovým bodem Poledník (1315 m), kde byla na rozhlednu upravena bývala vojenská odposlechová věž. A do třetice: rozhledna Moldaublick na Sulzbergu (1041 m) v Rakousku poskytuje opravdu nevsedni pohled přes hranici na vodní nádrž Lipno.

Hrady a zříceniny

Krajině nad pravým břehem Lipna vévodí Vítkův kámen, nejvýše položená zřícenina v Česku (1030 m). K Vítkovu kameni, stejně jako k další šumavské hradní stavbě, Kašperku, se nedá dojet autem - odměnou za výstup vám bude v obou případech jen minimum návštěvníku. To se ovšem nedá říci o zřícenině hradu Weissenstein, založeného nad německým městem Regen snad kolem roku 1100. Ruina se nachází přímo na geologicky zajímavém křemenném valu, tzv. Pfahlu.

Kde teče voda

Divoké údolí Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou s tisíci obrovských kamenů sotva najde konkurenci: nejlépe je vydat se sem za jarního tání, kdy tu spousty temné hnědé vody divoce hřmí. Méně dravé, o to tajemněji, působí soutěska Teufelsloch (Ďáblova díra) v Německu pod Luzným. Voda se tu ztrácí v podzemí pod obrovskými mechovitými balvany. Dílem nikoli ďáblovým, ale přesvědčivě lidským je Schwarzenberský kanál, postaveny koncem 18. Století k plavení dříví. Technicky vynikající stavba, několikrát překračující česko-rakouskou hranici, dnes sice už neslouží původnímu účelu, ale stezka podél kanálu je oblíbená zejména mezi cyklisty.