Šumava bez brouka i bez lesů: Porovnání verzí

Aktuální verze z 12. 4. 2017, 16:24

Lesnické varování: Kůrovcový žír ve smrčinách kulminuje. Nenastane-li letos obrat, kalamita se rozproudí a holiny rozrostou.

Ochranářský dotaz: Ta továrna na dřevo s helikoptérami, traktory, auty, koňmi a dřevaři je ještě národní park?

Občanský povzdech: Co je lepší - nezalesnitelné holiny nebo mrtvé stromy...

1997 - Rok kůrovce

Ještě v době vyhlášení národního parku v roce 1991 se zdála být Šumava lesním rájem. Smrky u nás umíraly na imise pouze nad 50. rovnoběžkou - a na Šumavě tu ničím nevysvětlitelnou výhodu přijímali, jako by měla platit věčně. O to větší kolaps nastal, když se do imisně oslabených šumavských smrčin zakousl kůrovec.

Od prvního momentu vyvstaly dvě nesmiřitelné koncepce přístupu k lýkožroutu: buď okamžitě začít těžit a ohniska kalamity likvidovat, nebo ponechat Šumavu po vzoru světových národních parků přirozenému vývoji. Obě koncepce jsou regulérní a slibují stejný ušlechtilý cíl - přirozený les - v daleké budoucnosti, ale obrovská rizika (pokaždé jiná) přinášejí hned teď. Kompromis mezi nimi z přírodních příčin možný není. Jednou přijatá volba ovlivní stav šumavského lesa na století dopředu. Ohnisko současných problémů vyvstalo z rozhodnutí správy národního parku otočit tuto volbu o 180 stupňů. Předchozí vedení prosazovalo politiku nezasahování a umožnilo kůrovci rozmnožit se na velké ploše. Současný management vyhlásil kůrovci válku a těží hlava nehlava. Ochranářskou doktrínu, prosazovanou při ustavení parku, lze shrnout do jedné věty: neplést se přírodě do jejích procesů (přísně přírodní zóna), nanejvýš pomoci přeměnit jednověké smrkové monokultury na dynamický les (řízená přírodní zóna). Ani dřívko nesmělo jít z národního parku ke komerčnímu využití, produkční lesy zůstaly jen v ochranném pásmu. Romantický vztah k broukovi posilovalo vedení parku u svých partnerů na druhé straně hranice. Pracovníci Bavorského národního parku dokonce pořádali exkurze do ok, které v lesním porostu vykousal kůrovec, aby dokázali, že se brouk po několika vyvedených žravých generacích nakonec dokáže sám na okrajích zastavit. Kalamita se nekonala, ve vyžraném kole se uchytily semenáčky z okolních zachovalých stromů a základ pro cílený různověký smíšený porost měl být založen. Jenže ok i na bavorské straně kvapem přibývalo a u nás se miliony kůrovců zakously do front nezavětvených stromů, které tu zbyly na okrajích holosečí z minulých let. "Bezzásahový" plán péče podpořila i vědecká rada. Po příchodu energického lesníka Ivana Žlábka na místo ředitele správy vychutnali ochranáři Pyrrhovo vítězství tolik let usilovali o podřízení lesnické činnosti správě, až se to nakonec podařilo. Ovšem pod určujícím myšlením lesníků. Žlábek v roce 1995 zahájil tažení proti kůrovci a nejradikálnější ekologové nevydrželi. Lidé, kteří se báli, že kůrovec do pár let sežere celou Šumavu, si však oddechli. Těží se až na hranici nedotknutelné první zóny a auto za autem vyváží poražené stromy k ekonomickému využití. Do Žlábkova konceptu vkládá naděje většina lesnické veřejnosti. Poslední lesník, který se tvrdošíjně snažil rozvíjet původní ideu - Karel Kaňák -, musel z parku odejít. Je však jediný ze známých odpůrců šumavských kalamitních těžeb, jehož se Česká lesnická společnost neodvážila napomenout ve svém manifestu, končícím výzvou: "Kůrovcovou kalamitu nelze zastavit jinak než včasnou těžbou..." Vedou-li skutečně obě cesty k témuž cíli, měli by posoudit nezávislí odborníci. Ti se však většinou štěpí do profesních táborů, takže komplexní nezávislé posouzení je takřka nemožné. I entomologové například vydali svůj manifest, který je - jako protipól k lesníkům - proti kalamitní těžbě. A také oni mají svého jednoho zatvrzelého, který je vůči ostatním v opozici - Václava Skuhravého. Vzkazuje jim: "Kdo chce dělat experimenty a ponechat lýkožrouta sobě samému v nepřirozených smrkových monokulturách, nechť za to nese i hmotnou odpovědnost." Situaci kolem kůrovce na Šumavě nejlépe vystihl brněnský ekolog Antonín Buček: "Nebezpečná ztráta komunikace". Ta nejvíc hrozí mezi správou parku a návštěvníky. V místech, kam ještě na jaře nesměli vkročit, aby nenarušili půdní kryt, se dnes po nápravy propadá lesnický traktor. S cílem zachránit les před kůrovcem se očividně ničí celé řady společenstev v bylinném patře. Hřmotící vrtulníky létají právě nad nejznámějšími hnízdišti tetřeva. Jan Hošek z laboratoře pro ekologickou expertizu Agnos upozorňuje, že s odstraňováním napadených stromů je ničen i přirozený podrost, který by jinak dal pod ochranou odumřelých stromů základ budoucímu věkově různorodému stabilnějšímu lesu. Soustředěný nápor těžkých mechanismů hluboce poškozuje půdu, která je na Šumavě mimořádně citlivá. Mění se i vodní režim, což má další zhoubné následky pro živou přírodu. Existuje tisíce důvodů, proč je potřebné přestat psát o kůrovci manifesty a začít věcnou odbornou diskusi. A má-li nést osobní odpovědnost za kůrovcové škody ten, kdo odmítá těžbu, musí ji nést každý, kdo při těžbě škody vytváří. Iodborné kritiky by bylo třeba, jenže ta se odmlčela. "Nesmiřitelným" zřejmě stačí aktivní mluvčí Vladimír Just, jemuž nevzalo chuť do boje za Šumavu bez těžby ani povýšenecké peskování České lesnické společnosti - a neváhal se ve Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) postavit plnému sálu lesníků a v TÝDNU lesnickému odborníku Igoru Míchalovi. Zastánce kácení finančně a politicky zaštiťuje stát, odpůrce nikdo. Nadace Nech brouka žít! marně shání finanční podporu, a teprve dává dohromady odbornou studii, takže ani ji nemůže potěšit, že kůrovec žere a žere, a žene problém k rozuzlení. Podle profesora Radomíra Mrkvy z brněnské lesnické fakulty by jím měl být právě rok 1997. Nenastane-li obrat, kalamita se podle Mrkvy rozproudí a odlesněné plochy rozrostou.

Mezi lýkožroutem a dřevožroutem

Spor o kůrovcovou kalamitu na Šumavě vychází z nevyslovených představ, co jsou vlastně přírodní lesy, jež mají být v národním parku ochráněny. Zda mohou v současné znečištěné středoevropské krajině samy přežít - anebo o ně člověk musí stále pečovat. Jistotu v tomto složitém sporu nalézají jen nositelé krajního "černobílého" vidění.

První krajní názor konstatuje příroda na našem území je lidskými zásahy natolik změněná, že se už bez další lidské intervence neobejde. Mezi zastánci tohoto pohledu je významná část lesníků. Někteří z nich pochybují i o tom, že by kůrovec měl být kdekoli považován za přirozenou součást přírody, a tvrdí, že vzdát se lidských zásahů ve vyhlášených rezervacích povede k jejich zániku. Tím však od základu zpochybňují existenci přírodního lesa, jehož složení je výsledkem spontánního dlouhodobého soužití tisícovek druhů organismů. Veškerá nashromážděná organická hmota se v přírodě stává potravou pro nejrůznější konzumenty, mezi nimi i pro 30, možná i 40 druhů kůrovců. I nejobávanější škůdce našich lesů - lýkožrout smrkový - je všudypřítomnou přirozenou součástí všech lesů se zastoupením smrků starších než 80 let - napadá churavějící stromy a podílí se na trvalém přírodním koloběhu, v němž je umírání stromů stejně významné jako zrod nových. V chráněných přírodních ekosystémech má tedy lýkožrout zcela jiné postavení než v lesích hospodářsky využívaných. Pojmy "škoda", "škůdce", "kalamita" zde pozbývají smyslu. Lýkožrout smrkový je integrální součástí ekosystému, v němž způsobuje zánik zvlášť nemocných stromů a uvádí tím do chodu dynamiku přírodního lesa. Druhý krajní názor, uplatňovaný ve sporech o Šumavu, uvádí, že kalamitní působení kůrovce v národním parku nemá být nijak omezováno. Jeho přívrženci soudí, že člověk nemá v národním parku právo rozdělovat přírodní procesy na "dobré" a "špatné" podle lidských měřítek. Kůrovec je nejen přirozenou součástí chráněného ekosystému, ale je ho tam právě tolik, kolik má potravy. K tomuto názoru inklinují ti milovníci přírody, pro které je každý lidský zásah do přírody snížením její hodnoty. Odtud je jen krůček k tvrzení, že na obnovu přirozených ekosystémů neznáme recept. Praxe tzv. přírodě blízkého lesního hospodářství však tuto akademickou výhradu vyvrací. Zastánci "nezasahování" se odvolávají na praxi národního parku Bavorský les - na druhé straně šumavské hranice dokázali vyloučit téměř 70 km 2 lesa z jakýchkoliv lidských zásahů. Na této ploše v uplynulém desetiletí odumřelo žírem lýkožrouta smrkového podle bavorských pramenů asi 19 km 2 bývalých hospodářských iochranných lesů, které byly cílevědomě ponechány dalšímu spontánnímu vývoji. Je to ve střední Evropě dosud nevída ný, ale podle mého soudu záslužný experiment bavorských lesníků-ochranářů, z jehož kritického zhodnocení bude možno v budoucnosti mnoho vytěžit nejen pro Šumavu. To však nijak neulehčuje rozhodování správy národního parku o opatřeních ochrany lesa na naší straně Šumavy.

Krajnosti zamlžují skutečnost

Militantní příznivci obou krajních názorů nabízejí nezasvěceným čtenářům jednostranná stanoviska, z nichž ani jedno nemůže postihnout rozmanitost skutečných případů. Vnímají jen argumenty, které podporují předem zaujaté stanovisko, a ignorují ty, které s jejich přesvědčením neladí. Ikdyž pocházejí od nesporné lesnické autority, uznávané na obou stranách sporu: profesor Antonín Pfeffer / = 1997/ už v sedmdesátých letech předpověděl, že s předčasně stárnoucími stejnověkými kulturními smrčinami Šumavy, které nahradily původní smíšené šumavské lesy po vichřici v roce 1870 a následné kůrovcové kalamitě, budou problémy. Na jedné straně spo ru nechtějí vnímat Pfefferovu kritiku stejnověkosti lesa, která provází každou umělou lesnickou výsadbu a způsobuje, že les je ekologicky labilní a snaha zachovat ho do vysokého věku vytváří nebezpečnou situaci, při níž hrozí přemnožení kůrovce s enormní nabídkou potravy na čerstvém polomovém dříví po vichřicích anebo sněhových kalamitách. Druzí zase velmi neradi slyšeli argument, že většinu šumavských lesů nelze označovat za přírodní, protože postrádají srovnatelnou odolnost vůči živlům. Pfeffrovo varování se začalo naplňovat už kalamitami v osmdesátých letech.

Alespoň mapy nelžou

V současném stavu odpovídá přísným odborným kritériím pro přírodní, převážně nestejnověký a smíšený přírodní les jen 88 km 2 Národního parku Šumava. Tato první zóna národního parku je roztříštěna do 135 dílčích areálů, roztroušených v celkovém území 690 km 2 parku a tak rozdrobených, že některé fragmenty nejsou schopny samostatné existence. Na těchto plochách se nebude hubit kůrovec, ale ani zalesňovat. Každý zájemce si to může v terénu zkontrolovat - areály jsou vyznačeny v turistických mapách. Těžba napadených smrků se soustřeďuje na obvod oblasti přemnožení kůrovce kalamita se musí jako požár hasit na okrajích, aby se bránilo jejímu šíření. Před hranicí dočasného hřbitova "bezzásahové zóny" na Modravě se denně lopotí na 270 dřevařů, dvě helikoptéry, několik lanovek, desítky mechanizačních prostředků a koní. Lesníci rozmisťují otrávené lapáky iferomonové lapače a vyhledávají napadené stromy - za každý neodkorněný strom může za teplého a suchého počasí padnout žravým larvám kůrovce do dvou měsíců pět dalších stromů. Alergie vedení správy národního parku na jakoukoli kritiku ji však zbavuje možnosti přesvědčit veřejnost o jednoznačné správnosti svých, třeba inezbytných kroků.

Kde věda neví

Jaký bude další vývoj kůrovcové kalamity, nevíme. Ve hře je mnoho protichůdných vlivů a je čestné přiznat, že další vývoj ve stresovaných ekosystémech nikdo nedokáže předpovědět. Víme však, že na mnoha místech Šumavy vznikne buď mrtvý les, anebo holina. A že těžit se nebude v první zóně. Víme, že pro asanaci kůrovce je zbytečná těžba souší, ze kterých už brouk vylétl. A že zcela nevhodné je v národním parku těžit zdravé stromy. Na těchto bodech se lesnická, ochranářská i přírodovědecká veřejnost většinou shodnou, ale mediální spor o šumavské lesy pokračuje. V únoru se objevil návrh svárlivého vědce ustanovit nezávislou komisi pro posuzování činnosti Správy národního parku Šumava "bez ovlivnění ze strany ministerstva životního prostředí a tzv. odborné lesnické veřejnosti" - návrh s potenciálními důsledky pro osud šumavských lesů doslova vražednými. Vážnější problém než asanace kůrovce totiž na šumavské lesníky teprve čeká: čím a jak odumřelé kulturní lesy nahradit, aby se jim po desítkách či stovkách let podařilo navrátit druhovou skladbu šumavských lesů k přírodní "hercynské směsi" s vysokým podílem buku a jedle. Potíž je to pro oba krajní názory sporu o Šumavu stejná: tyto dřeviny nelze na holinách úspěšně kultivovat, protože vyžadují zástin (argument proti těžbě) a ponechat krajinu, kde už dávno chybějí zlikvidované plodné jedle a buky spontánnímu vývoji nepovede k obnovení přirozené skladby lesa ani po staletích (argument proti "nezasahování"). Má-li likvidace přemnoženého kůrovce ve druhé zóně opravdu pozitivně ovlivňovat to nejcennější, co v národním parku máme - jeho první zónu - je to jistě pádným důvodem pro včasnou asanaci každého napadeného stromu (nehledě na možné šíření kůrovce do hospodářských lesů mimo národní park). Omílané téma, zda proti kůrovci v národním parku zasahovat či nikoliv, už ztrácí na přitažlivosti a těžiště polemik se přesouvá na nevratné změny, které na povrchu lesní půdy zanechává lesnická mechanizace. Lesní provoz dělá při těžbě a dopravě dřeva zbytečné škody, takže ideál "neviditelného lesního hospodářství" ve druhé zóně má k uskutečnění dál než kdykoli předtím. Polemiky o způsobu zacházení s lesy národních parků nebudou mít v dohledné době vítěze ani poražené. Snadno můžeme být poraženými všichni. Snažíme se napomoci tomu, aby se v národních parcích ustálil přirozený les. Avšak máme jistotu, že si očekávané klimatické změny nevyžádají zcela jinou druhovou skladbu, než předpokládá současná věda? Ověření hrozby skleníkového efektu je jednou z nezastupitelných úloh chráněných území přírody. První zóně Národního parku Šumava byla přiznána funkce "laboratoře v přírodě", která významem přesahuje sféru lesního hospodářství i ochrany přírody. Ve svých důsledcích se dotýká životodárných funkcí přírody a má tedy význam všelidský. Asanace "škůdců" v chráněných územích s takovým posláním by znamenala nejen rozesmutnit některé milovníky přírody, ale zbavit tato území jejich významu pro vědecké poznávání životodárných přírodních procesů. První zóny národního parku by se neměla dotknout lidská ruka.

České díry v zelených plících Evropy

Typický moderní rozpor mezi bezprostřední zkušeností a jejím pojmoslovným zakrýváním (doktrínou, ideologií, obrazem) rozevřel se dnes málokde tak fatálně jako na Šumavě. Čtete učená vyhlášení tamního národního parku o "aktivní ochraně lesa" a "nahodilé těžbě" - a vidíte na vlastní oči hrozivě vzrůstající holiny v nejvyšších polohách (1000 - 1350 m n. m.). Na stovkách hektarů jsou holiny pokryty agresivním bylinným patrem; v něm tu a tam zahlédnete na úplně suché půdě ztracené, dusící se mrzáčky nově vysázených, vesměs již zrzavých, přemrzlých a okousaných smrčků (Polecký vrch, Studená hora, Stolová hora, Stráž, Černá hora - zpupně odtěžená až k hraniční ceduli, Malá Mokrůvka - čerstvě vyholená a rozrytá, jako by po ní přešlo stádo slonů). Vidíte na obrazovce (Nova, Na vlastní oči, 1996) dojemný obrázek starostlivého otce hospodáře, ředitele NP ing. Ivana Žlábka, který v zelené operetní kamizolce ostentativně hýčká v náručí novou sazeničku jako miminko a přesvědčuje nás, že právě úspěšně zakládá na věčné časy nové, lepší, radostnější lesní příští. Pan redaktor Klíma "pouze" v tu chvíli vědomě vyrábí z problému kýč (není ostatně sám: totéž pravidelně dělá na ČT 1 Iveta Toušlová), ale horší je to s panem ředitelem. Ten totiž, jestliže není schizofrenik, sám nejlépe ví, že mystifikuje veřejnost: vždyť je to tentýž ředitel, který v interním Rozhodnutí Správy NPŠ přesně před rokem konstatoval "vysoký nezdar" při nové výsadbě ve zdejších extrémních podmínkách. ("Soustavným odtěžováním porostních stěn a rozšiřováním kůrovcových skupin uvnitř porostů jsou vytvářeny podmínky pro vznik rozsáhlých holin, v těchto polohách jen velice obtížně zalesnitelných.") V brožuře pro návštěvníky o převzácných rašeliništích horského typu, jež se tu vyvíjejí od poslední doby ledové v "jedinečná společenstva chráněných a ohrožených druhů rostlin iživočichů", čtete: "Tyto ekosystémy jsou velmi citlivé na jakékoliv zásahy (ničení rostlinného krytu, sešlap, vysoušení). Modravské slatě , největší komplex vrchovišť na Šumavě, jsou zapsány ve světovém seznamu chráněných mokřadů (Ramsarská konvence)." Vypravíte se po špičkách do těch posvátných míst a vidíte na vlastní oči v plné práci řvoucí traktory, tahače, bagry a bělorusy, evidujete v místech "citlivých na sešlap" kilometrové erozní rýhy a koleje s podezřelými duhovými skvrnami, surově přervanými kořeny, pikslami s olejem, s chemikálií, s barvou. Půdní kryt, jenž se tu přirozeně vyvíjel celá tisíciletí, je rozryt až na skálu. Rýhy jsou teď jen narychlo, před hrozící inspekcí, zaplácnuty nepůvodní hlínou, a to zpravidla pouze u ústí cest a u překladišť - popisuji stav z oblasti Modravských slatí a Malé Mokrůvky z letošního června, tedy po řadě chlácholivých vyjádření pracovníků NP v médiích i po televizním chlácholu ministra Jiřího Skalického v jihočeském Večerníku (ten se tu bezděčně ocitá v trapné roli naivní carevny, klamané knížetem Potěmkinem). Vodu, tu nejvzácnější krev zdejších slatí i hor, která odtud od loňska odtekla, už zpět do ekosystému nikdo nevrátí. Vysoušení slatí, metrové rýhy inevyhnutelná eroze půdy jsou změny nevratné - a znamenají porušení zákona č. 114/92, jenž v § 16 výslovně zakazuje používat v NP "technologie, prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch " a v § 18 ukládá milionové pokuty za protiprávní jednání, spočívající v "narušení krajinného rázu, poškození nebo zničení významného krajinného prvku, ohrožení zvláště chráněné části přírody při zásazích proti škůdcům" či v "neuvedení poškozené části přírody do původního stavu" . Dalšího porušení zákona (upozornilo na ně již Hnutí Duha a podalo na původce trestní oznámení) se správa NP dopouští tím, že ohrožuje chráněné živočichy, jimž zákon garantuje i ochranu jejich biotopu. Ten holosečná těžba - konkrétně opět v oblasti Modravských slatí - ničí. Tím je naplněna skutková podstata porušení téhož zákona, který v § 50, odst. 2 zákazuje "škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je rušit" a který nedovoluje "ničit, poškozovat či přemisťovat jimi užívaná sídla ". Je s podivem, že ministr, který by měl jako první evidovat nezákonnosti ve svém resortu, toto porušování zákona kryje a vyslovuje vedení NP, jež zákon soustavně porušuje, veřejnou podporu (květnový rozhlasový Host do domu , červnový TV Večerník ). Výrazem pohrdání zákonem je isamotné vyhlášení ing. Ivana Žlábka, který koncem května zdůvodňuje uzávěrku Modravských slatí pro turisty péčí o "bezpečnost návštěvníků, ohrožených těžkou mechanizací" (!). Jinými slovy: ing. Žlábek uzavírá oblast proto, že hodlá znovu porušovat zákon a ohlašuje to veřejně v TV . (Kromě zmíněné "stočtrnáctky" zakazuje používat těžké těžební mechanismy v NP i Nařízení vlády ČR č. 163/91, kterým se zřizuje NP Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany (§ 9, odst. 4). Za těchto okolností i já hodlám porušovat nezákonná nařízení ing. Žlábka a vyhlašuji předem kampaň občanské neposlušnosti: využiji jako novinář právo na informování veřejnosti i ve dnech, kdy se v parku těží, neboť mám důvodné podezření, že se nadále těží s těžkými dopady na životní prostředí mj. izdravé dřevo; chci se též na místě přesvědčit, zda těžba přímo pod cedulí nejpřísněji chráněné 1. zóny NP (zóna č. 62), jíž jsem zjistil v červnu, byla vandalismem náhodným nebo "systémovým". Chci věřit tomu prvému, ale po zkušenostech s metodami ing. Žlábka se obávám toho druhého. Pro stabilitu šumavského ekosystému má osudový význam spojení vody a lesa. Není zde prvého bez druhého (a naopak). Současná podoba lesů (vesměs smrkových monokultur, které s nepoučitelností sobě vlastní vysazují technokraté na Šumavě znovu, aniž vědí, jaká tu bude v jednotlivých "vegetačních stupních" teplota za 50, 100, 150 let - čímž mimochodem opakují hlavní chybu předků) je výsledkem nejméně dvěstěletého úsilí lidí, dychtících po kvalitním šumavském dřevě (např. modravský rezonanční smrk). Dnešní stav šumavských smrčin není v důsledku této bohulibé lidské činnosti vábný. Jenže i mrtvý strom, pro technoprojektanty typu ing. Žlábka s ekologickým iestetickým "hluchem" bezcenný, je nezastupitelnou součástí ekosystému a ne náhodou jej má NP Šumava ve svém logu vedle stromu zdravého: mrtvý tu poskytuje životadárný stín, vlhko i rozpadlou organickou hmotu živým, neodklízené vývraty zabraňují zabuřenění iokusu zvěře. Tím umožňuje smrt jedněch život (přirozené zmlazení) druhých. Dva a půl milionu čerstvě evidovaných mladičkých náletů pod uschlým lesem v příhraničních oblastech NP Bavorský les znamená, jak jsem napsal již jinde, i dva a půl milionů nezpochybnitelných důkazů správnosti bavorské cesty důvěry v přirozené přírodní procesy. Důsledky necitlivého hospodaření s nejcennější surovinou na Zemi, s vodou, jsou už teď na Šumavě katastrofální. Svádět vše na imise (jež celostátně klesají a na Šumavě je jejich koncentrace nejmenší) je od ing. Žlábka pokrytecké a odporuje to vědeckým poznatkům: "Je to jen půl pravdy. Rostlina zdravá se může ubránit vlivu toxických plynů uzavřením průduchů v listech... Suchem se ale snižuje tlak vody v rostlině, vadnou buňky uzavírající průduchy v listech, takže zůstávají pootevřené. Tudy vniká toxický plyn bez zábran dovnitř jehlice a spálí chlorofyl. Jehlice smrku zfialoví po barvivech, která zůstala uvnitř nepoškozená, postupně odpadávají a strom hyne." (ing. Karel Kaňák). Vědci prokázali zhoubný vliv poklesu spodních vod na obranyschopnost smrku, stromu s mělkým kořenovým systémem (Stolina 1996, Führer 1993). Soustavným odvodňováním slatí, erozí a rozšiřováním holin byl pravděpodobně nastartován proces zániku jedinečného, penězi nevyčíslitelného fenoménu šumavské symbiózy lesa a vody. Účelovým zmenšováním ochranných zón (1. zóna z původních 15 000 na 9000 ha) "byla legalizována těžba porostů napadených kůrovcem. Záminkou je ochrana lesa, i když smyslem NPŠ je ochrana přírody jako celku. Přezónování vedlo k fragmentaci souvislých částí (Modravské slatě). Fragmentace biotopu je obecně považována za velmi vážné ohrožení bio diverzity: vede k ústupu druhů vyžadujících souvislé lesní plochy (Soulé 1991, Harris & SilvaLopez 1992, Meffe & Carroll 1994)... Je dokladem, že management NPŠ nezná základní principy ochrany přírody " (Vyjádření Entomologického ústavu AV ČR ke spravování NPŠ, 29. 9. 1996). Tyto řádky tedy nejsou výkřikem laika, jenž jukl do operační místnosti, spatřil krev a křičí o pomoc (takto vlídně se vyjádřil o mé osobě Igor Míchal ve STUŽ). Jsou upozorněním, že v bezprostředním sousedství operují kvalitnější týmy, ve světě uznávané a vyznamenávané, týmy s měřitelnými výsledky. Týmy, jež disponují terapiemi účinnějšími a jemnějšími, než je středověká rána palicí do hlavy (asanace podle vzoru Škrhola). Učiní někdo alespoň do přešetření případu nezávislými zahraničními odborníky a domácími trestními orgány - tomuto řádění přítrž?