Ottovy Čechy, 1882, Šumava: Porovnání verzí

Aktuální verze z 17. 7. 2017, 03:49

Nakladatelství

Vstupujeme v pravěký svět přírodních divův i ve skvostnici drahých českých pamětí, na pomezní ty stráže národnosti naší uprostřed krajinného ráje, v nějž hluboko se vrhnul živel cizí přes hranice staroslavného tohoto království. Tam nás vedou z nitra českých krajův ony pahorky, hřbety, vrchy, které, na konci jednom vroubíce jihozápadní obzor budějovické roviny, odtud se severozápad, po části rovnoběžně s jihozápadními českými hranicemi, dále pokračují k Srbsku u Strakonic, k hoře Svatoboru u Sušice, přes Pracheň, Klenové, Doubravu u Polaně a Černou skálu u Loučími až k oné památné bráně v prahorách, kudy nejednou západní svět se valil na ty malé Čechy a vítězně byl odražen, k novokdyňskému průsmyku mezi Jezerní Horou a Čerchovem, v nějž s výše pohlížejí hrady Ryzmberk, Herštein i Bajrek a jenž proslaven jest domažlickým bojištěm. Na této čáře všude se potkáváme s předhořím Šumavy, tohoto horstva znamenitého ne tak svou výškou jako rouchem svým.

Za mírným oním předhořím, zdobícím úrodné, široké krajiny, výš a výše vystupují vlnité hřbety šumavské; čím dále k jihozápadu, tím hustěji se kupí vrchol k vrcholu, tím bujnějším lesem černají se temena, tím báječnější jaro pokrývá luka dolin zelení tou zářivou, zlatými svity hrající a věčně zrosenou, jaké neuzříš mimo Šumavu. Čím dále tím řidčeji spatříme městečka, tím menšími se vísky stávají, tím častěji se zabělají samotné chaloupky vysoko nad lesy až u nebes, až po těch stupních výšin dospějeme na obrovské hřbety, kde příroda na trůně prahorstva panuje původní svou samovládou, odpuzujíc člověka pustými, bezednými blaty, bráníc mu vstup v houšti a bludiště svých pralesů, stavíc mu krok skalními útesy a hledíc naň hlubokým okem horských jezer. Takovou má Šumava tvář, takový háv, jehož divokou nádherou předčí nade všecka horstva evropská.

Šumava česká jest na jižním konci s rakouským Greinerwaldem, po celé ostatní své délce s horami Bavorského Lesa srostlá takořka v jediné ohromné těleso. Kamenný ten Leviathan, jehožto hlava svorová, se zubatou korunou Jezerní Hory, hledí k průsmyku kdyňskému, prostírá rulové své údy, ztužené žulovými klouby, protkané křemennými žilami a chovající ložiska pravápna v kostech svých, pozvolna protáhlé daleko v české kraje, kdež končetiny své levé na bavorském podnoží příkře k boku skrčiv, převalil a podepřel tam svůj srázný hřbet, z něhož vystupují vrcholy Javor, Roklan, Luzný, největší ti velikáni Šumavy, všichni tři již na půdě bavorské; dále žulové mezníky Trojstoličníku, Hohensteinu, Vysoké Smrčiny a Plökelsteinské stěny jezerní, až pohořím svatého Tomáše, na kterém ční lepý Vítkův Kámen, dlouhé tělo jeho níží končí.

Na hřbetě tom šumavský obr nese kamenné pyramidy, skalná ostří i zploštělé šířky, pokryté pralesy a bažinnými pustinami, a ode hřbetu toho roztékají se vody v protivné dvě končiny: k jihu spějí prameny přítoků dunajských, jichž nejvíce na české půdě chová Královský Hvozd, severozápadní ten konec pohraničné Šumavy, i vysočina od něho do Čech se sklánějící, k severu proudí potoky a říčky, které živí nám naši Vltavu rodíce se buď na pomezním horstvu neb na Šumavě střední k němu přilehlé, hlavně na Pláních, které od Královského Hvozdu jihovýchodním pořadem vykazují divoké vysočiny Máderskou a Kvildskou, pod nimiž na sever vyrůstají bělokamenné a rulové skupiny kašperskohorská i boubínská; dále naproti pásmu dolní Šumavy od Trojstoličníku k Vysoké Smrčině žulové hory Zelnavské a severně touž čarou Blanský les, až konečně naproti skupině hor svatotomášských půvabná, městečky, chlumy a vískami posetá hornatina krumlovská končí na východ celé Pošumaví.

Na Pláních zrozena, spěje Vltava brzy po svém vzniku na jihovýchod údolím mezi pohraničným hřbetem hor a výšinami vnitřní Šumavy, kdež se vítá s řadou významných míst a měst. Od Výtoně pak k východu se obracejíc po krátké cestě zatáčí se a plyne k severu jako stříbrná čára, naznačující východní hranici Pošumaví, a rozloučivši se pohledem na les Blanský se Šumavou, uniká nám v budějovickou rovinu.

Nejbližší na západ družkou Vltavinou jest říčka Blanice. Zrozena pod Chlumem ve středu krumlovské zelené hornatiny, vine se mezi vrchy, v jichž nejkrásnější kotlině pod Libínem rozloženo starožitné město Prachatice, dále k Betlému českému – Husinci, odtud k Bavorovu a Vodňanům, kdež se rozlévá v četné hladiny, rybníky lesním jezírkům podobné. A jako Blanice podobně i všechny ostatní přítoky Vltaviny obracejí se ze Šumavy nejprve k severu. Západněji od Blanice jest obor Volyňky, která čerpá jeden svůj pramen ze slatin na Pláních a druhý z lesů boubínských, vine se mezi horami, jež jsou sružinou vládce svého Boubína, městem Vimberkem pod hradem téhož jména, a minuvší městečko Volyni vrhá se u Strakonic do Otavy.

Tato opět dále na západ má romantické jeviště běhu svého. Vznikajíc na vysočině Máderské, Kvildám podobné a řečištěm od západní jich meze oddělené, ale vyšší a divočejší než jsou Kvildy, prýští se, nazvána nejdříve potokem Máderským, a v dalším běhu, hluboký si prorývajíc žlab, řekou Vydrou i posléze Otavou. Protéká horským krajem staropamátným, který se honosí městem Kašperským a hradem Karlšperkem, připomínajícím jméno Karlovo i zlatý věk země české, jako i zašlá sláva zlatodolů v křemenných žilách okolního horstva jest památkou té zlaté doby. Mezi dávnými sledy dobývání zlata plyne Otava k městu Sušici, odtud ku proslulému hradu Rabí a k Horažďovicům, odkud severní běh mění na východní a spěje k Strakonicům.

Nejzápadnější části krásného Pošumaví, Královský Hvozd a chodské území, zvlažuje mimo přítoky dunajské, z nichž nejvýznamnější jest potok Řezenský kol Eisensteinu na jih spěchající, řeka Úhlava čili Bradlavka, která čerpá své prameny pod Můstkem, z Černého jezera a z pomezí pod hraniční horou Jezerní. Plyne rozkošnou dolinou, družíc se často k železné dráze klatovsko-eisensteinské; spatřuje v rajské krajině městečko Nýrsko a sličný zámek Bystřici, dále hrad Klenové a město Janovice, až se potkává s potokem Drnovým, jenž plyne z nedalekých, krásných Klatov, a spěje dále k Plzni do Radbuzy. Přítok její Úhlavka Chodová nám připomíná, že se blížíme kraji Chodů, Domažlicům, té stráži slovanského západu u horské brány kdyňské, kterouž druhdy tak často procházela nepřátelská vojska, nyní však mírumilovně se tam vine železná dráha jako hádě mezi hvozdy, věsíc oblačné bílé roušky dýmu na tmavozelené jejich třepení.

Na překrásném tom světa pruhu, jenž rozkládá se v Pošumaví i na vysoké Šumavě, tak hustě jako horské výběžky s údolími, jež ústí v širý kraj, prostupují se klikaté meze obou národností české země. V nebohatých, pohorských dědinách stýkají se tu oni hraničáři slovanství a němectví v sousedství bezezlobném, jako by neměli tušení, jakými vlnami vzdoru a zášti srážejí se přes jejich hlavy dva protivné světy. Čím osamělejšími blíže hranic stávají se poslední ostrůvky české v lesích výšin, tím méně významnou se stává orba, sadařství mizí docela; lid pracuje tu na skále i ve skále, což věstí ony temné, prašné rány v tichu lesů; dobývá žulových balvanů, vápence i tuhy; malé jsou zbytky někdejšího železářství, též nepatrná stopa dolování na stříbro se zachovala v okolí Nýrska. Len, jehož modré ostrůvky poeticky jako blankytná jezera na výšinách vítají oko v moři zeleni, a pak ta stáda, jejichž jasné zvonky všude ve hvozdech vysočin nahrazují zpěvavé ptactvo dolin, jsou důležitými živiteli zdejšího horala, vedouce jej k průmyslům těm, jimž poskytují surovin. Též modravé ty sloupy dýmu, vznášející se nad bory, označují místa, kde sta obyvatelů se shromažďují k velkým krbům své výživy: jsou to slavné šumavské sklárny, jichž počet převeliký vykouzlila tu hojnosť křemene i paliva. Avšak nejvíce dětí svých živí ty horské lesy samy: porážení a plavení dříví, pilařství a výroba zvláštních druhů dřevěného zboží zaměstnává tisíce pilných zmozolených ruk.

To však není ještě největším bohatstvím Šumavy; chováť ona skvostnější zdroje požehnání v sobě, které vylévá na celou naši vlasť: z hlubokých, neplodných bažin svých, z bezedných studánek svých bystřin a svých jezer, z mračen zavěšujících se na zamyšlené její hvozdy, i ze sněhů, v nichž po své dlouhé zimy dřímá zaváta, vysýlá chudá Šumava k nám náš blahobyt, úrodu našich krajin, ozdobu našich rovin vodstvem svým. Vltava jest mohutnou páskou, která na věky víže Šumavu k samému srdci vlasti naší, přinášejíc nám její zdroje, zrozené pod vonnými klenbami smrčin, borův a bukovin tisíciletých.

Tak i proud dějin, jenž k nám ze Šumavy plyne, přímo nám bije v nejsvětější srdce hlubinu; vždyť pod Šumavou narodil se Hus, tam myslil Chelčický, tam Žižka porážel železné pány, tam vítězil Samem náš starověk, Břetislavem náš středověk, Prokopem světlá doba naše reformatorská, Jiříkem politocká moc a sláva česká; tam vedle předhistorických tradic o kolonisaci římské mluví k nám česká pověst pohanská i pozdější pověst křesťanská, tam stojí památníky na rozkvět starobylé vzdělanosti, velebné to chrámy a buď dosud trvající aneb zpustlé rozsáhlé kláštery, tamť plno stop nádhery a síly Vítkovců, tam trosky hradův i dosud obývaní hradové upomínají na dávnou hrdinnost Švihovských, Kaplířů, Švamberků, sídla Hodějovských na mysl spanilou i mecenášství bývalé šlechty české, zlatá stezka na někdejší obchod i zámožnost měst, kolem nichž lesy hučí pohorskými bouřemi, jako by vzpomínaly na ony bouře, jež tudy hřmívaly vichřicí husitskou a přívalem cizím, až poslední veliký jeho náraz splavil minulost českou v dvoustoletý hrob.

I sledy nejhlubšího pokoření národa zachovaly se zde v mrtvé netečnosti života veřejného, ve městech někdy statečných a českých… ale i červánky skvělého a zázračného znovuzrození tu vzešly zářícími jmény celé řady křísitelů, básníkův i apoštolů náuky, duševních to bohatýrů našich!

Obraťme tedy již zrak i srdce k Šumavě, vracejme jí tolik, co nám ona daruje; spějme jí vstříc jasnými prameny nejdražších národu našemu posvěcených myšlének, tak jak ona všecky ty své čisté zdroje vodstva, ty děti srdce svého vypouští k nám ze svého náručí!