U nás je les, a nikoli svět: Porovnání verzí

Aktuální verze z 1. 2. 2018, 17:32

Laskavý prachatický hejtman nabádá šumavské dřevaře, aby posílali své děti pravidelně do školy. Jednou v zimě přijde nečekaná bouře a šestadvacet dětí se nevrátí domů. Teprve po několika dnech najdou lesní dělníci jejich těla, bílá a mrazem srostlá do ledového houfu. Když mrtvé odvážejí, zastaví se jeden z dřevorubců a stírá sníh z kříže u cesty. „Aby nás viděl Pán Ježíš...,“ vysvětluje.

Povídka Bílý samum je jednou z mnoha, v nichž spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) ukazoval těžký život obyvatel Šumavy ne-li Bohu, tedy jistě svým čtenářům.

Jako první před nimi otevíral dosud neznámý svět. Když vstupoval do literatury, česká společnost Šumavu právě objevovala. Rozvoj Prahy a jiných měst se opíral o dřevo ze zdejších schwarzenberských lesů. A odlehlý kraj brzy lákal i návštěvníky. Od 60. let 19. století přijíždějí letní hosté, pošumavské scenerie se objevují v básních Heydukových a Krásnohorské, v prózách Havlasy, Vlčka, Šmilovského. Šumava přitahuje umělce osamělostí života a čistotou přírody, podobně jako o půl století dříve Máchu či Poláka Krkonoše a o půl století později Neumanna či Olbrachta Podkarpatská Rus.

Pro kulturní veřejnost se stává také dějištěm národního zápasu. Když v roce 1880 začne u Otty vycházet monumentální publikace Čechy, je první svazek věnován právě Šumavě. Jen turistické texty Vrchlického, Nerudy a jiných však odhalují problém této expanze: Šumava, odedávna součást českého království, je osídlena Němci a nikdo ji neumí přiblížit českému čtenáři.

Klostermann svého času

Nabídka, kterou Klostermannovi, autorovi úspěšných črt v německém časopise Politik, učinil v roce 1889 spisovatel Vlček, aby totiž o Šumavě psal česky do jeho Osvěty, tedy přišla právě včas. A souhlas již čtyřicetiletého spisovatele nepřekvapoval. Po otci, významném pošumavském lékaři, pocházel z rozvětveného, na Šumavě po staletí usedlého rodu. Hory důvěrně znal z dětství, z vyprávění příbuzných i z každoročních pobytů. Čtenáři ihned pochopili, že k nim mluví člověk s porozuměním pro tajemný, a přece jejich zkušenosti blízký horský svět. Jeho romány a povídky přijímali vděčně a se zájmem (sebrané spisy dosáhly 38 svazků).

Od počátku oceňovali autora tak zjevně zkušeného: život se neodehrává na bojištích lásky, ta je vždy podružná. Složitější city u něj vůbec nemají místo; vládne nuda a omrzelost. Vydržet další den práce je jediný mravní příkaz.

Lidovým čtenářům Klostermannových knih nepřekážel toporný, neobrazný jazyk, stereotypnost zápletky ani naivní morálka. Vždyť ta se shodovala s jejich zkušeností: plnit svou povinnost, snášet únavu a bolest, potom snad bude lépe. Některé motivy se opakují: muž přežil sněhovou bouři, pád pod vůz, nemoc v cizině. S úlevou usedá u kamen, a ani necítí výčitky své ženy. Doma je dobře, i když je domovem zbořeniště a lůžkem kupka teplého hnoje. Dobrodružství se odehrávají venku. Na cestách je člověk ohrožen ztrátou orientace, pádem do močálu, zraněním nebo umrznutím. Cesty určují řád života. Stačí připomenout komické obtíže, s nimiž se potýkají hrdinové prvního Klostermannova románu Ze světa lesních samot. Nový myslivecký příručí se musí hned po příjezdu vydat k ševci pro řádné boty, protože v běžných mysliveckých holinách by na Šumavě neobstál. A mladá paní revírníková, přišlá až z Budějovic, je donucena před návštěvou sousedky svléci krinolínu, protože v ní by mezi stromy neprošla.

Neprostupný prales je hlavním soupeřem Klostermannových hrdinů. A také věčné a tísnivé šero pod hustými stromy. „U nás je les, a nikoli svět,“ říká jeden z dřevařů a opravdu - les je nejen vizuální hranicí obzoru, brání volnému výhledu a nadechnutí, stejně jako nezávislému činu. Ve srovnání se svobodnými sedláky slavnějšího šumavského spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1868) jsou Klostermannovi protagonisté fatálně omezení a utištění. K vrcholům hor se ani neodvažují.

Před Stifterovými hrdiny se naopak stále otevírají volné výhledy. Pouť jejich lesem je pohodlná, dokonce půvabná. Ti, kdo zabloudili, zase najdou směr. V povídce Žula uváznou za morové epidemie vysoko v horách dvě děti, chlapec a holčička. Celé týdny jdou spolu lesem, pijí vodu z potůčků, živí se medem, ostružinami, jahodami a planými jablky. Přespávají v měkké trávě, až šťastně dorazí k lidem. Dívky se ujmou příbuzní a po letech se pro chlapce vrací jako bohatá nevěsta.

Stifter, asi nejproslulejší představitel literárního biedermeieru, promění i divoký les v útulný, domácký svět. Cesta jeho dětí je úplně jiná než cesta dětí v Klostermannově povídce. Ale mýlili bychom se, kdybychom ji měli za pohádku. Extrémní krajina vytváří prostor pro extrémní interpretace skutečnosti. Stifterovy prózy vyslovují naději, kterou Klostermannovi hrdinové nikdy nepocítili. A za pomoci naděje dospívají jeho hrdinové k sebevědomým, skutečně lidským soudům - jako mladík v jeho Sentzovském polibku: „Svoboda jako moc rozvíjet v sobě nejvyšší lidskost, neustupující jakémukoli násilí, je největší vnější statek člověka. Správný člověk je osvobozen od všech neřestí srdce a vytvoří si prostor pro tuto svobodu, nebo už nežije. Jinak svobodný být nemůže. To druhé je svoboda zvířete, které se řídí svými pudy.“

Klostermannovy postavy, klečovitě nízké a deformované, k samostatnému úsudku o světě nedorůstají. Prohrávají v boji s přírodou, která je ve své síle a krutosti právě tak neskutečná jako idylická příroda Stifterova. Bývá-li jejich tvůrce přiřazován k realistickým autorům, je to snad oprávněné potud, že poučeně popsal práci, zvyky a primitivní mentalitu obyvatel vyhraněného regionu.

Šumavská dramata, loňský výbor z Klostermannových povídek, který sestavil Ondřej Fibich, už titulem odkazují k poučenějšímu čtení Klostermannova díla. Ne že by tu v lidských osudech bylo něco nerealistického. Například udřená pětapadesátiletá žena z povídky Baba, která sama pečuje o šest vnoučat - to je přece běžná skutečnost. I její smrt, když cestou z trhu padne únavou, vlastně čekáme. Mnozí Klostermannovi hrdinové přežívají právě takto: vzdáleni měřítkům a hodnotám civilizace, zbaveni i poslední výzvy lidství, totiž vzdoru a odporu vůči vlastní existenci. Tma v jejich chatách je stejně špinavá a páchne podobně jako tma v chatách tuláků a zlatokopů z dobově populárních povídek Hartových, Gorkého nebo Londonových. Dokonce i motivy jsou obdobné: nezkrocená příroda, střelba na hranicích, boj o život s pašeráky a zloději dobytka. Ale i zlodějům, tulákům a bláznům se od Klostermanna dostává soucitu, který jim společnost odepřela. Je souputníkem novoromantické literatury, která zobrazuje jedince vyděleného ze společnosti, jenž však už nestojí v opozici vůči světu sebevědomě jako v romantice, nýbrž je jím pro svou odlišnost vylučován. Jeho protagonisté se novoromantické stylizaci vymykají vlastně jen trpnou pasivitou a smířlivostí, s níž přijímají nehrdinskou bídu svých osudů. Právě to ale činí z jejich tvůrce spisovatele skutečně českého.

Klostermann našeho času

Lidé v extrémních podmínkách nemají zájem eskalovat sociální a nacionální spory. A Klostermann sám, po rodičích Němec (nepočítámeli matčiny francouzské předky), neměl potřebu v českých románech národní otázku vyhrocovat. Jeho vlastní situace byla paradoxní. Ač vychován německou chůvou a německými školami, vyrůstal v českém prostředí pošumavských městeček a doma mluvil česky. S českým kulturním světem se přesto sblížil až za studií v německé Vídni, kde jako člen národního spolku získal přezdívku Chrudoš od Otavy. Jeho první črty v německém Politiku jsou plné sžíravého výsměchu vůči Němcům v Čechách, vůči spolkům, kde se střílí chlebovými kuličkami na sochu Palackého, vůči průmyslníkům, kteří Čechy využívají, ač je považují za „troglodyty“. A také vůči německé sestřence, která říká: „Ty a Čech! Jsi přece docela slušný člověk!“ Ač profesor němčiny na německé reálce, zastával v politice vždy pročeská stanoviska. Ještě jako starý muž píše své německé ženě, že „celý národ by měl tvořit jeden šik proti Vídni a Němcům“. Nezapomínejme na tuto složitost osudu, až budeme na Klostermannově pomníku v Srní číst Heydukova oslavná slova o spisovateli, který je „apoštolem smíření mezi Čechy a Němci“. Pomník v Srní je však jen jednou z mnoha připomínek Klostermanna na Šumavě. Můžete se projít po Klostermannově stezce, navštívit Klostermannovu chatu i Klostermannovu rozhlednu. Jeho socha stojí v Javorníku, pamětní desky najdete v rakouském Haagu, německém St. Oswaldu i v Kašperských Horách. Klostermannových expozic je hned několik, aktivní je internetový server i občanské sdružení.

To vše vzniklo většinou v posledním desetiletí a letos, ve „výročním roce oslav spisovatele“, tyto aktivity gradují. Plánovány jsou osvětové programy a soutěže pro školy, výstavy, konference, filmový dokument, autobusové výlety i pochody - na 80 akcí! Chystají se sborníky, životopisná próza, nová vydání knih. Připravuje se emise poštovní známky i známka turistická. Strakonický pivovar uvaří várku polotmavého 13° ležáku Klostermann 2008. Už před Vánoci jsme se dočkali vydání Klostermannova šumavského betlému („K Ježíškovi se sbíhají rázovití Šumaváci z Klostermannových románů v čele se samotným spisovatelem...“).

Je to pěkné, ale není to příliš? Taková hýřivost budí z dálky pochybnosti: je opravdu jen výsledkem lásky těch, kdo nelitují peněz, aby připomněli milovaného autora? Nebo se tu z Klostermanna stává veřejné zboží, turistický produkt? Právě ze spisovatele, který se nevrle vyjadřoval o „žánru protivných pražských lufťáků“? Nezapomínejme, že sláva zabíjí - dokonce i mrtvé.

Podle nakladatelské anotace byl první svazek spisovatelových úmorných Vzpomínek na Šumavu úspěšným titulem. Proč se potom nečtou živější paměti Staškovy nebo Holečkovy? Vedle nich či vedle takového Raise nebo Šlejhara, vedle spisovatelů, kteří svými slovy skutečně tvoří svět a strhují nás k jeho prožívání, vyniknou Klostermannovy meze. Je jen vypravěčem, který kultivovaně předkládá lidovému čtenáři příběhy z jeho vlastního světa. Nic víc, i když ani to není málo. A že obstál, to dokládá čtenářský ohlas, který přetrval století. Máme-li si minulosti vážit a respektovat ji, musíme ji stále vztahovat k dnešku. A musíme se také správně ptát: K čemu dnes Klostermann slouží? O čem svědčí náš dnešní zájem o něj? Co vypovídá o naší síle a slabostech?

Ještě tento měsíc oslavíme výročí spisovatelů nepoměrně významnějších: 100 let od smrti Svatopluka Čecha, 110 let od narození Bieblova. Těm se nedostane známky, sotva poznámky v denním tisku. Snad je to dobře: už Neruda psal o „české pomníkománii“, o tom, že „vypadá ta nebohá země česká samými pomníky jako ježek a český národ pořád nemá nic“.

Kamenné pomníky jsou pomíjivé, ty věčné si staví spisovatel sám. Obraz šestadvaceti umrzlých dětí, okázalé, a přece bolestně působivé sousoší z povídky Bílý samum, v paměti Klostermannových čtenářů přetrvá.

Karel Klostermann je 160 let po svém narození jedním z nejvydávanějších a nejčtenějších českých autorů 19. století. Má své občanské sdružení, pomníky, letos se konají desítky akcí zaštítěných jeho jménem, vaří se pivo Klostermann 2008. Co tento „objevitel Šumavy“ znamenal ve své době a k čemu nám slouží dnes?

Šumavská dramata. Hrůzné i krásné příběhy starých časů Karel Klostermann Vydalo nakladatelství Hrad, Strakonice 2007. 196 stran. Vzpomínky na Šumavu. Kniha pamětí Karel Klostermann Vydalo nakladatelství Hrad, Strakonice 2006. 460 stran. Žula; Smolaři Adalbert Stifter Přeložil Hanuš Karlach. Vydalo nakladatelství Vitalis, Praha 2004. 125 stran

První svazek úmorných Vzpomínek na Šumavu je úspěšným titulem. Proč se potom nečtou živější paměti Staškovy nebo Holečkovy? Vedle nich či vedle Raise nebo Šlejhara, kteří svými slovy tvoří svět a strhují nás k jeho prožívání, vyniknou Klostermannovy meze.

Václav Vaněk literární historik; Autor (* 1963) je literární historik, vyučuje na FF UK v Praze. Pro Českou knižnici připravil komentovanou edici Klostermannova románu Ze světa lesních samot (NLN 1999).

Šumavská dramata, loňský výbor z Klostermannových povídek, který sestavil Ondřej Fibich, už titulem odkazují k poučenějšímu čtení Klostermannova díla. Ne že by tu v lidských osudech bylo něco nerealistického. Například udřená pětapadesátiletá žena z povídky Baba, která sama pečuje o šest vnoučat - to je přece běžná skutečnost. I její přežívají právě takto: vzdáleni měřítkům a hodnotám civilizace, zbaveni i poslední výzvy lidství, totiž vzdoru a odporu vůči vlastní existenci. Tma v jejich chatách je stejně špinavá a páchne podobně jako tma v chatách tuláků a zlatokopů z dobově populárních povídek.