Čí je národní park?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 2. 4. 2017, 15:10

Dopisy

Je vždycky dobré, když autor může zjistit, jak jeho text působí. Senátor Jirsa (Šumavané nejsou prosťáčci, Respekt č. 40/2005) a hejtman Zahradník (Vláda by se měla přihlásit k odpovědnosti za Šumavu, Respekt č. 41/2005) nás obviňují z pohrdání šumavskými obyvateli, přičemž z nás podle jejich soudu „intelektuální povýšenost… čouhá jako sláma z bot“ (což je sémanticky pozoruhodné, protože z bot obvykle čouhává buranství, které jeho nositel stydlivě skrývá, spíše než povýšenost, již dotyčný obvykle staví na odiv). Protože my hlasy voličů mezi šumavskými starosty nesbíráme, nemusíme se podobným obviněním rituálně bránit. Jako hrdí Jihočeši ovšem pokládáme debatu, v níž se lokální politici ODS – strany výrazně městské a vysokoškolácké – takto emocionálně vžívají do role ochránců bodrých venkovanů před frivolními intelektuály z měst, za poněkud absurdní. A protože souhlasíme, aby se odborná stránka celé věci nechala na odbornících, pokusili jsme se k ní přispět konstruktivně: vážením výhod moderního národního parku proti výhodám tradičně hrubozrnného rozvoje. Opravdu nehodláme s paranáboženským zanícením chránit přírodu „pro její vnitřní hodnotu“ a zdůrazňujeme, že „…

na chráněné přírodě se dá a má vydělávat stejně jako na chráněných památkách“. Skromně se tedy domníváme, že se naše názory od tradičních Zelených v lecčems liší, a jeden z nás je dokonce pro takovouto debatu legitimizován svou dávnou nominací na Ropáka; ze páni politikové tento rozdíl nepostřehli, svědčí o jejich vysoce rozvinuté alergii na určité slogany („první zóna“, „Natura 2000“).

S voláním hejtmana Zahradníka po principiálním stanovisku vlády se ztotožňujeme, neboť NP Šumava opravdu není záležitost lokální. Narážíme tu totiž na konkrétní případ mnohem obecnějšího problému: kde rozhodovat o fenoménech typu památek či přírodních pamětihodností. Smíme omezovat život domorodců, a ne-li, smějí oni ničit to, co řízením osudu zrovna obývají? Ten spor je vážný, protože oba pohledy jsou zcela legitimní.

Smějí cisterciáci zbourat vyšebrodský klášter o své vůli, když je jejich? Mají o osudu goril v pralese Virunga rozhodovat pouze domorodci, kteří je odjakživa zabíjeli a jedli? Jsme si pochopitelně vědomi, že paralela Virunga – Šumava trochu pokulhává: virungští domorodci tam totiž opravdu žijí odnepaměti, kdežto Šumavané si většinou ještě pamatují, kdy, odkud a proč sem přišli oni sami či jejich otcové. Když se totiž mluví o tom, že Šumavu je třeba chránit coby „kulturní krajinu“, může to v nezasvěceném čtenáři budit dojem jakéhosi Lednicko-valtického areálu či Soběslavských blat. Ne ze by se na Šumavě podobná místa nevyskytovala, ale ti lidé, kteří tam kdysi cosi stavěli a přetvářeli, jsou dávno pryč.

Právě příspěvek senátora Jirsy je klíčem k pochopení těchto sporů. Praví, že lanovka z české strany do již vybudovaného rakouského lyžařského areálu, široká cca 5 metrů, by měla být přijatelná pro Šumavu „o šířce 180 kilometrů“. Jenže tady nejde o „Šumavu“, nýbrž o unikátní lesy na české straně Smrčiny, jejíž rakouská strana je už zničená zmíněným lyžařským areálem, což právě cenu české strany zvyšuje. Praha je sice veliká, takže na zbourání nějakého baráku nesejde, ale Staroměstská radnice by to být nemusela. Pan senátor tak hezky ilustruje základní tezi našeho článku: nepochopení hodnoty takovýchto území domorodým obyvatelstvem.

To, co pan hejtman vydává za „zbožné přání ekologů“, je podpořeno exaktními a publikovanými výzkumy (např. týmu prof. Pracha). Protože býváme dotazováni, zda jsme si jisti, že v bezzásahové první zóně NP Šumava opravdu vznikne to, co bychom tam chtěli mít, odpovídáme kladně: na Šumavě určitě spontánně vyroste to, co tam chceme, poněvadž tam chceme to, co tam spontánně vznikne. Budeme zcela uspokojeni ve svých skromných nárocích, když bude v prvních zónách národních parků docela obyčejná příroda.

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc. a Mgr. Martin Konvička, PhD.; Biologická fakulta Jihočeské univerzity