Na Šumavě vrcholí válka o kůrovce: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 03:20

„Rychle, policejní zásah, jedeme,“ říká Jaromír Bláha, vůdčí postava aktivistů, ještě než jsme se stačili pořádně představit. S kolegy už od 27. července brání v práci dřevorubcům, kteří v nejpřísněji chráněných zónách Národního parku (NP) Šumava kácejí smrky napadené kůrovcem. Jak vyplynulo ze čtvrteční tiskové konference ve Vimperku, pokud těžba dřeva v dotyčné oblasti Trojmezná přestane, skončí i blokáda. Ředitel NP Ivan Žlábek se má k ultimátu vyjádřit v pondělí.

Před pár minutami jsem v Nové Peci nad Lipnem vystoupil z rychlíku z Prahy, došel k vojenskému stanu, který na zdejším tábořišti postavili aktivisté Hnutí Duha jako zázemí při blokádě pralesa, a teď rovnou vyhlídka na policejní akci…

Nasedám s celkem čtyřmi aktivisty do obstarožní škodovky a už se úzkou asfaltkou ženeme do nitra NP pod Plešné jezero. Že porušujeme zákaz vjezdu vyhlášený kvůli ochraně přírody? „Jedeme tam poprvé. Dnes totiž policie začala proti nám zasahovat, vůbec nevíme, co se děje. Musíme tam být rychle,“ říká Bláha a proplétá se vozem mezi houfy cykloturistů.

Zaparkujeme pár set metrů pod jezerem, hned vedle terénního vozu vedení NP.

Marná práce strážců

Delegace právě odjíždí a k naší škodovce stačí jen tiše utrousit: „Nemáte povolení? Tak to vyřiďte támhle se strážci.“ Dvojice mladých mužů ve slušivých khaki uniformách strážců parku Bláhu slušně upozorňuje, že zákaz vjezdu platí skutečně pro každého, kdo nemá patřičné oprávnění. Pokutově bloky však zůstávají v kapse. „Když to nevadí nadřízeným...“ říká jeden ze strážců.

„Dřív jsme tu honili každého haranta, který si zkrátil cestu. Teď tu v nejvíce chráněných zónách parku běhají aktivisté Duhy, dřevorubci i policie. Navíc se mluví o sjezdovce na Smrčině… Když někoho napomeneme, že se tu nesmějí ani trhat borůvky, dneska už se nám jenom vysměje,“ říká rezignovaně mladý muž, jemuž už od pohledu věřím to hlavní: Šumavu má rád.

Jenže není sám: rovněž v zájmu záchrany jedné z nejméně porušených lokalit parku vrčí v prvních, donedávna tzv. bezzásahových zónách NP pily dřevorubců. A ve jménu přírody jim v tom před třemi týdny naopak přijely postupně bránit desítky více či méně nazelenalých mladých lidí z celé ČR i ze Slovenska. Mají jednoznačný argument: vyhledáváním dřevorubců naděláme v lesích méně škody než oni se svými pilami.

10:0 pro dřevorubce

„Cítíte to?“ ptá se posmutněle Bláha, když ve vzduchu zachytíme vůni právě pořezaného dřeva: Po chvíli se od houfu aktivistů u jezera, kteří na požádání rozdávají letáky a především před zničením hlídají obří transparent Zastavte kácení Trojmezenského pralesa, dozvídá přesnější a o to drtivější údaje.

Dřevorubci stačili pokácet dalších asi deset stromů a policisté, kteří byli dnes, v pátek 6. Srpna, poprvé přizváni ke zjišťování totožnosti aktivistů, odvezli účastníka blokády Martina Kláska, který se odmítl legitimovat.

Desítka aktivistů nyní u bytelného dřevěného stolu diskutuje, jak dál postupovat. Kdosi poznamenává, že policisté mají šanci zasahovat jen tam, kde je přístupová cesta pro jejich auta. Po dočasné ztrátě Kláska také padá návrh na změnu strategie: příště se obětuje jeden člověk, který oproti dosavadní praxi ukáže občanku. Ostatní se složí na případnou pokutu, především však nebudou oslabeny už tak řídké šiky blokádníků.

Odborníci jsou v obou táborech

„Hoši a dívky, kteří si myslí, že zachraňují Trojmezenský prales, ho ve skutečnosti likvidují. Kdyby bylo po mém, nechal bych je vyhnat policií,“ říká mi lesní inženýr Jaroslav Koželuh. O zmíněný zásah však vedení parku policii zatím nepožádalo.

„V této chvíli se kůrovec nejvíce rozmnožuje a oni znemožňují likvidaci stromů, které jsou napadené natolik, že je musíme asanovat.“ Svůj postoj zdůvodňuje nejen „staletou zkušeností“ lesáků, ale také erudicí odborníků, kteří schválili těžbu napadených smrků.

Podle statistiky z minulého pondělí bylo v prvních zónách pokáceno 3785 kubíků napadeného dřeva. Zbývalo ještě 3100. V samotné oblasti Trojmezná se tak jednalo o 900 až tisíc smrků, které byly označeny, dosud ale nebyly pokáceny.

„Musím říci, že ta blokáda byla skvěle načasovaná,“ řekl v této souvislosti mluvčí NP Zdeněk Kantořík. „Vypadá to, že teď už to nezvládneme. Odpovědnost přitom podle zákona neponese Hnutí Duha, ale my. Duha by se k tomu, že se brouk bude patrně dále množit z neasanovaných stromů, mohla přihlásit alespoň morálně,“ dodal Kantořík.

Jenže řadu expertů mají za zády i mladí lidé, kteří teď před mýma očima horko těžko odrážejí Koželuhovy argumenty. Ty jejich, podpořené např. středeční osobní návštěvou ředitele Botanického ústavu Akademie věd ČR Františka Krahulce, lze shrnout do jedné teze: Lýkožrout sice nyní zničí stovky smrků. Pod jejich suchými kmeny však mezitím vyrostou mnohem odolnější jedinci – přesně tak, jak se tomu děje v přírodě, pokud do ní uměle nezasahují lidé. Výskyt kůrovce si pak zreguluje příroda sama. „Motorovou pilou se přírodní procesy nenastolují, ale končí,“ tvrdí aktivista Zbyněk Záhorský ze severomoravského spolku Beskydčan.

Druhá zóna nevadí

První zóny NP byly vytvořeny právě proto, aby se zde příroda vyvíjela svou cestou a to nelze podle odpůrců těžby porušovat ani v případě kůrovcových kalamit.

Co mají na mysli, ukázal v pondělí divákům televizní jednadvacítky přírodovědec Mojmír Vlašín. Na fotografiích předvedl klasickou paseku s trávou a pařezy coby výsledek ochrany lesa s pomocí motorové pily. Vedle toho pak snímek desítek suchých kmenů, mezi nimiž se už za sluncem draly malé stromečky.

Odpůrci těžby se přitom už smířili s tím, že první varianta je bez omezení prováděna ve druhé zóně parku s méně přísným režimem ochrany přírody. V ní také dřevařům v práci nikdo nebrání – do pondělí tam bylo pokáceno na 90 procent ze 42 tisíc napadených kubíků dřeva. Spor se vede jen o 55 vytipovaných lokalit v „jedničce“, která představuje s přibližně 8800 hektary asi 13 procent rozlohy NP.

„Jenže jestliže necháme krajinu, kde byly lesy po dvě staletí hospodářsky využívané, napospas přírodě, dojde k narovnání obnovního cyklu řádově ve staletích. Když se ale o ten les budeme starat, půjde jen o desítky let,“ vysvětluje Koželuh. „To je jediný rozdíl mezi námi a odborníky, kteří vás podporují,“ říká aktivistům diplomaticky.

Následují dohady, nakolik je Šumava přirozeným ekosystémem, který si s broukem poradí sám. Aktivisté se navíc snaží lesáka uzemnit faktem, že ministr životního prostředí Miloš Kužvart sice v dubnu těžbu napadených smrků v 1. zóně skutečně povolil, učinil tak ale v rozporu s názorem svého odborného grémia.

Mezi stoupenci těžby jsem nenašel nikoho, kdo by zpochybňoval užitečnost NP. „Vůbec nic proti tomu nemám. Jenže ten režim neměl být tak tvrdý. První zóna byla vyhlášena tam, kde na to les vůbec není připraven,“ řekl mi jeden z nich.

Znalosti občas chybí, zato nadšení je dost

„Ahoj mami, tady Renata, jsem na Šumavě, v Nový Peci. Tady máme hlavní stan. Je to tady nádherný, přivezu ti folky,“ hlásí tak dvacetiletá dívka do mobilního telefonu, zatímco se kochá pohledem na Jezerní stěnu. Působí jako studentka, která chce prázdniny namísto zabíjením času v barech rekreačních středisek strávit „něčím užitečnějším“.

„Vůbec to není černobílý problém. Tak jako lesáci nejsou zločinci, kteří chtějí zničit přírodu kvůli těžbě, tak my nechceme všechno za každou cenu zachraňovat a negovat,“ říká student Honza, když k jezeru vyfuní na horském kole od Nové Pece

Spolu se Záhorským a Bláhou patří k těm aktivistům, kteří mají ponětí o odborných aspektech problému a umějí o nich pohovořit i se zastánci těžby a novináři.

Jak se mohu během dvoudenního pobytu s účastníky blokády přesvědčit, zdaleka to neplatí o každém z nich. „Je to těžké,“ připouští Honza, „přijíždějí sem i lidé, kteří upřímně chtějí pomoci přírodě a znají i argumentaci odborníků. Sami ji pak ale neumějí použít, prostě s tím nemají zkušenost,“ vysvětluje.

Bez ohledu na to, kdo má v odborné rovině pravdu, slabiny ve vědomostech a neobratné vyjadřováni samozřejmě více poškozují demonstranty. Když například počátkem měsíce Daniel Vondrouš z pražské kanceláře Hnutí Duha chtěl říci, že se na blokádě nepodílí jen jeho organizace, ale i jiné spolky, mluvčí NP Zdeněk Kantořík to vyložil tak, že se Duha distancuje od organizace celé akce. Tuto tezi pak převzala většina sdělovacích prostředků i dřevorubci v pralese. Z hlediska vedeni NP a policie jde přitom o zásadní otázku: zapříčiní případnou kůrovcovou kalamitu jedno z nejvlivnějších ekologických hnutí, nebo „jednotliví neukáznění turisté“?

Spása novinářů v okurkové sezóně

Zásah policistů z minulého pátku neskončil žádným dramatem, ale jen předvedením zmíněného aktivisty. Redaktorka českobudějovické televizní společnosti Gimi však přesto lituje, že akci nestihla natočit pro Novu. „Takhle bez policajtů to asi vezme jenom Prima,“ říká k záznamu rozhovoru s Bláhou a záběrům pokácených stromů.

Od auta na nedalekém parkovišti přišla k jezeru v sandálech na vysokých podpatcích a těžko očekávat, že by se vypravila dál, než vedou asfaltové cesty. Duha se ale na podobné zástupce novinářské obce připravila: do televizního zpravodajství například v prvních dnech blokády pronikl aktivista, který se – jen pro kamery – přivázal ke stromu. Klasická symbióza. Jak později odtušil jeden z demonstrantů, tento pokus vyjit vstříc podivným potřebám novinářů v okurkové sezóně byl „pěkná blbost“ „Teď nikoho nezajímá, oč tu jde, a všichni si myslí, že se jen přivazujeme ke stromům.“

Místní prý stojí za dřevorubci

Tak tomu je přinejmenším u většiny obyvatel okolních pošumavských vesnic. „Je pravda, že se stýkám s lesními dělníky a lidmi, kteří k tomu mají blízko. Musím ale říci, že jsem mezi nimi nepotkal nikoho, kdo by Duhu podporoval,“ říká Koželuh z lesní správy. Jak ale připouští, může to být i tím, že tito lidé jsou na těžbě dřeva často existenčně závislí. „Samozřejmě, představte si, že dělníkovi bráníte, aby si vydělával, to víte, že to ponese nelibě,“ dodává prošedivělý lesák.

Kolem Plešného jezera vede několik turistických stezek, a jak se zdá, stovky lidi, kteří z nich pěšmo obdivují krásy přírody nebo se po nich prohánějí na horských kolech, jsou ohledně blokády rozděleni do rovnocenných táborů.

„Tak my to podepíšeme,“ říká asi 35letá žena, která výklad lidí z Duhy překládá německy hovořící rodince. Teprve vzápětí se dozvídá, že u stolku je možné pouze dostat materiály s argumentací proti těžbě. Není jediná, během dvou dnů jsem zájemců o podepsání petice „za záchranu pralesa“ zaznamenal několik.

Potichu ale nezůstávají ani odpůrci zelených nadšenců. U toho, když po nich kolemjdoucí házeli šišky, jsem nebyl. Teď se jim ale svůj názor rozhodla spontánně říci jedna turistka středních let. „Ještě vám tam chybí zachraňte kůrovce,“ vykřikuje s odkazem na vyvěšený transparent.

„Mně se tyhle aktivity zelených nelíbí, připadají mi laické,“ říká mi po chvíli. Když upozorňuji, že za zelenými stojí i někteří vědci z Akademie věd, paní Lohniská – jak se představila – tvrdí, že ani to by ji nepřimělo ke změně názoru. „Když vidím ty mrtvé stromy…“

Lapače v pralese

S 3lletým Janem Konvalinkou, který si nechá říkat John, vyrážíme na dvouhodinovou cestu na hlavní šumavský hřeben, kde v lese hlídá dalších asi deset aktivistů. Dobíhají nás dvě děvčata s půlkou bochníku chleba. „Vezměte to klukům nahoru,“ říkají starostlivě. Kromě toho benešovský podnikatel John, který se přiznal, že v životě neviděl kůrovce, nese mobily. Ty zajišťují spolu s vysílačkami veškerou komunikaci blokádníků – jsou-li baterie a pokrytí.

Jdeme v zakázané zóně po tzv. Tetřeví stezce mezi Trojmezím a Třístoličníkem v oblasti, kde se dotýkají Rakousko. Německo a Česká republika.

Kolem nás je řada lapačů na kůrovce. Do těch se na feromonové návnady chytají nejprve samečci, a ti zase později přilákají samičky kůrovce. Z nálezu pak lze vyhodnotit aktuální četnost populace lýkožrouta i jeho druhové složení: jak mi řekl Koželuh, na Šumavu už přes Moravu dorazil i mimořádné odolný skandinávský brouk.

Plastová zařízení jsou ale to jediné, co v tuto chvíli narušuje idylku pralesa. Jinak jsme obklopeni smrky – zelenými i těmi, které v uplynulých letech odumřely pod náporem kůrovce. Žloutnout ale začínají už ve chvíli, kdy larvy lýkožrouta začnou po obvodu kmene vytvářet vodorovné chodbičky. To se však netýká jedlí a buků kolem nás. Ty spolu s kapradím a desítkami ztrouchnivělých kmenů obrostlých sytě zeleným mechem dotvářejí dokonalou scenérii divoké přírody.

Na noc do Německa

Jednou z největších starostí strážců parku je, kde aktivisté – kteří jinak neodhodí jediný papírek – po celodenním hlídkování tráví noci. Řada z účastníků blokády se sice mylně domnívá, že z hlediska zákona je rozdíl mezi bivakováním v první a ve druhé zóně – přísně zakázáno je obojí V NP Šumava dnes ale přesto nespí: aspoň ne v tom českém. Skupinka studentů biologie, ekologie, francouzštiny se za soumraku stahuje do Německa. Ne daleko, jen pár set metrů, aby v sobotu mohli od východu slunce zase hlídkovat na české straně.

Kolem osmé ráno není kvůli bzukotu much téměř slyšet vzdálené pily. „To bylo možná v první zóně,“ odhaduje David. „Když tam jsem, tak dělají ve dvojce, jakmile jdu hlídat jinam, okamžitě vyrazí do jedničky a něco pokácejí,“ stěžuje si na taktiku dřevorubců. Každý z nich prý stačí za směnu porazit a zpracovat i čtyři stromy.

Jenže dřevorubci se dnes činí hlavně čtyři kilometry pod námi, znovu u jezera. Motory, jejichž řev mě bezpečně vede na vznikající paseku, teď nepohánějí pily, ale nástavce k odkorňování. Těmi se z ležícího kmene oškrabává kůra a seká se spolu s larvami na drobné štěpinky. Jediný způsob, jak kůrovec zabít Klády, nad nimiž by zaplesalo srdce nejednoho dřevohospodáře, mají navždy zůstat spolu s větvemi na místě.

Násilí? Jako v hokeji

Parta dřevorubců vedená Zdeňkem Rapantem má právě pauzu. „Jediné, co mi vadí, že ti, co tu běhají s vysílačkami, riskují zdraví těchhle dětí,“ říká Rapant a ukazuje na dívku připoutanou řetězem k dosud stojícímu smrku s lesáckou značkou pro kácení. Od dotyčné se později dozvídám, že se jmenuje Míla a není „žádné dítě“ – je jí jednadvacet. Rapant však trvá na svém: aktivisté zcela ignorují možnost, že mohou přijít k úrazu. Zatímco přitom sami páchají nanejvýš přestupek proti zákonu o ochraně přírody nebo lesnímu zákonu, dřevorubci riskují více: pád jimi podříznutého stromu na někoho z účastníků blokád může být i trestným činem

Ublížení na zdraví – s následkem smrti.

Aktivisté, kteří samozřejmě dřevařům brání v práci právě svou přítomností, hovoří o tom, že jsou dřevorubci odtahováni a už údajně došlo i k potyčkám. „To ne, brání Rapant své lidi, „jen zakřičíme, aby šli pryč, když řežeme strom.“ Připouští ale, že k půtkám nemusí být vždy daleko. „Když chlap dělá náročnou fyzickou práci, tak stačí málo, aby vybuchl nebo mu ujela ruka. Jako v hokeji,“ říká šlachovitý muž rozvážně.

Občerstvení pro Mílu

„Oni si myslí, že všechno děláme jen pro peníze. Když ale někdo ze správy parku řekne: přestaňte kácet, tak zase odejdeme. Když nařídí: pokácejte všechno, tak to také uděláme. Teď je prostě kůrovcová kalamita, a my jsme byli najatí, abychom tu na ní pracovali, “ doplňuje Rapant.

Samotní aktivisté jsou si zřejmě vědomi, že dřevorubci jen dělají své řemeslo, a tak je ani osobně nenapadají. Dochází i na projevy sympatií. Jeden z dělníků přinesl Míle, která se stále smaží připoutaná ke stromu pod poledním sluncem, láhev s vodou.

Prodírám se strmým svahem zpátky k cestě. Na mýtince mi přes cestu přejela snad metr dlouhá užovka. U jezera sbírá větrem rozfoukané tiskoviny o těžbě osamocená Kateřina Novotná.

„Je to hrozné, teď jsem zase slyšela spadnout tři stromy,“ zní mi v uších její slova, když se kolem Schwarzenberského kanálu vracím do údolí.

Chybějící ozvěnu motorových pil mi za chvíli nahradí rachot stovek automobilů prázdninových obdivovatelů šumavské přírody.