Historie psaná ve dřevě: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 06:38

Šumava byla dlouho velice řídce obydleným územím. Procházelo tu jen několik obchodních stezek. Na několika místech se dobývalo zlato. Sklárny se na Šumavě stavěly už ve středověku. Rozvoj sklářského průmyslu přišel až později, v 18. století, a s ním i podstatné zásahy člověka do rovnováhy zdejších lesů. Nejlevnější postup při výrobě skla bylo postavit sklárnu co nejblíže zdroje paliva, tedy dřeva. Když se les v blízkém okolí vykácel, sklárna se stěhovala k dalšímu, netknutému lesu. Další velkou ranou pro lesy byla stavba plavebních kanálů. Takový Schwarzenberský plavební kanál stavitele Rosenauera je sice geniální technický unikát, vznikl ale za účelem plavení pokáceného dřeva.

Po zásazích do struktury lesa zůstávaly velké holé plochy. Člověk proto začal území uměle zalesňovat. Jenže tehdy s nejlepším úmyslem a bez odborných znalostí, které naší předkové prostě nemohli mít, došlo k dalším chybám. Protože rostly nejrychleji a byly nejlépe zpracovatelné, začaly se holé plochy osazovat pouze smrky.

Při procházce šumavským lesem se může zdát, že ty mohutné, krásné smrky jsou tam od nepaměti. Ale ještě před třemi sty lety vypadala Šumava podstatně jinak. V té době byla původní divočinou, kde sice nejčastější dřevinou byl smrk, z celkového počtu stromů jich byla sotva polovina. Zbytek tvořily buky, jedle, javor nebo jeřáb. Taková přirozená skladba lesa zajišťovala dokonalou ochranu lesa především před větrnými polomy i potřebné zachování živin v půdě. Smrky, které nyní tvoří většinu porostu, mají povrchové kořeny, které nesahají hluboko do půdy. Na rozdíl od původních porostů nemají tedy příliš velkou schopnost zadržovat životadárnou vodu i ochraňovat okolí před povodněmi. Tím, že se živiny nezachytí ve spodinách, dochází i k degradaci půdy.

Smrk se svými povrchovými kořeny také stěží odolává prudkému větru. V původním lese mu ochranu zajišťovaly nižší dřeviny, tedy nižší patra lesa – buky, javory a jeřáby, které mají hluboké kořeny. Čistě smrkový porost ale nevydrží silné poryvy. Vítr proletí okrajovými smrky, které jsou přirozeně odolnější, protože mají větve od země. Smrky uvnitř, které mají korunu hodně vysoko, padají jako dominové kostky.

První velká kalamita přišla v roce 1790. Lidé se domnívali, že je to kvůli porušeným kořenům, ale už tehdy byl narušený celý les. Skutečná katastrofa se udála v roce 1870, kdy přišla obrovská smršť. Vítr vyvrátil několik miliónů kubíků dřeva. Obyvatelé se tuto kalamitu snažili všemocně zpracovávat, ale s tehdejšími prostředky jim to trvalo dvacet let. Po této události se zalesňovalo ještě mnohem mohutněji. Silná kalamita však způsobila i nedostatek semen od místních odolných smrků, a tak se vysazovaly i semenáčky z odlišných oblastí, které do šumavské oblasti nepatří a jsou málo odolné proti místním vlivům. Za sto let tak došlo k naprosté proměně dřevinné skladby Šumavy.

Přesto se na rozhraní devatenáctého a dvacátého století vyskytovaly na Šumavě ještě oblasti, které bylo možno považovat za skutečnou divočinu. Jen tu a tam stála nějaká ta hájenka, vzdálená kilometry od ostatních lidských obydlí. Většina z nich už neexistuje, kde se nacházely, je známo zejména díky literární činnosti Karla Klostermanna. V jednom z jeho vyprávění lze najít i zmínku o hájenkách Březník a Roklanská. Jejich obyvatelé, přestože bydleli pouze 8 kilometrů od sebe, se navštěvovali pouze jednou za rok.

Doba po komunistickém převratu v roce 1948 poznamenala místní krajinu ve špatném, ale i dobrém slova smyslu. Znepřístupnění rozlehlé oblasti kolem hranic, používání ostnatých drátů, svého času dokonce s elektrickým proudem, na kterém se zabíjeli nejen občané, ale i spousta lesní zvěře, která neměla šanci porozumět velkým mocenským zájmům, patří bezpochyby k temným stránkám dějin regionu. Nicméně přísná ostraha a znepřístupnění rozsáhlého území měly jeden nezamýšlený klad. Velká část Šumavy zůstala po čtyřicet let téměř netknutá. Zaniklo ovšem mnoho původních vesnic a chalup. Území, až na přítomnost vojsk, zůstalo prostě prázdné.

Nejcennější část Šumavy byla v roce 1991 prohlášena za národní park. Ten je rozdělen na tři zóny. První je nejpřísněji chráněná a vstup je povolen pouze po značených cestách. Druhou se označují všechny ostatní přírodní oblasti. Do třetí zóny jsou zahrnuty obydlené oblasti uvnitř šumavského parku. Kolem samotného Národního parku Šumava je ještě pás chráněné krajinné oblasti. Ta je rozdělena do čtyř zón, přičemž první je přírodní rezervací, v níž také platí zákaz vstupu mimo vyznačené cesty. Těch je ale dost a dnes můžete proto projít celým územím, jak se říká „křížem krážem“.