Kůrovec rozdělil lesáky a ekology: Porovnání verzí

Verze z 10. 4. 2017, 03:12

Celý historický vývoj Šumavy je v jistém smyslu důležitou předehrou pro vznik dnešního problému s kůrovcem.

Narušení přirozené rovnováhy Šumavských lesů vyvrcholilo v roce 1984, kdy přišla obrovská větrná kalamita. S moderní technikou to většina lesních správ ve svých oblastech zvládla. Problémem se ale stalo „prázdné“ hraniční pásmo, zejména oblasti Modrava a Prášily, které se rozkládaly „za drátem“. Komunistický režim byl natolik nedůvěřivý, že už tam nějakou dobu nepouštěl nejen nespolehlivé lesní dělníky, z nichž, pravda, opravdu značná část dříve za hranice utíkala, ale ani pohraniční stráž, neboť i její příslušníci občas zběhávali na druhou stranu. A tak v této oblasti vzniklo ideální prostředí pro kůrovce, který se mohl nějaký čas naprosto neomezeně rozmnožovat vysokým tempem. Po nějaké době bylo lesníkům přeci jenom povoleno v oblasti zasahovat, i když s mnoha omezeními.

Problémem byla absence cest v prázdném území. Cesty proto byly budovány narychlo a bez důkladného plánování, jejich dnešní volné používání po zpřístupnění prostoru však není vždy pro přírodu příznivé, vzhledem k tomu, že nad něčím takovým se v době jejich stavby neuvažovalo. Přesto kůrovec dostal dostatek času na ideální množení mezi vyvrácenými stromy v nepřístupných oblastech, kde prvotním zájmem byla ochrana státních hranic a až daleko zatím starost o les.

Po listopadu 1989 se rozpoutala diskuse o nejlepších metodách likvidace zákeřného brouka. Pravda je taková, že vlastně až čas ukáže, jak dobré je které řešení. Ani odborníci se nemohou shodnout, existuje řada různých názorů a uvažovaných řešení. Do diskuse se zapojila i veřejnost, což jistě není na škodu. Ovšem každý čas vyčkávání a odkladů nahrává kůrovci, který získává další prostor pro svoje šíření.

Malý brouk ničí hektary lesa

Ve zdravém, skladebně naprosto přirozeném lese plnil lýkožrout, jak se správně kůrovec nazývá (vlastně jeho několik druhů), výbornou službu. Likvidoval totiž slabé a nemocné stromy. V dnešní době jsou ale vlivem nerovnováhy a imisí slabé všechny stromy, nedokáží se přirozeně bránit. Přesto v lese, kde ho lesníci udrží na uzdě, má kůrovec stále důležitou funkci – ukáže na slabé místo lesa.

Kůrovec, který není větší než pět milimetrů, se řídí čistě podle čichu. Cítí odumírající dřevo stromu a takový strom napadne. Dnes už je ale v některých místech tolik kůrovců, že se vrhli i na nově zasazené mladé smrčky.

Za obvyklých podmínek na poškozený strom přiletí první kůrovec. Začne strom hlodat, vytváří tzv. snubní komůrku. V tomto okamžiku mu kůra ze stromu v trávicím traktu spustí produkci feromonu, který láká další jedince. Samozřejmě má přitahovat samičky, ale i pro ostatní samečky je to signál, že je tu vhodný strom. Pozoruhodné je, že jakmile je strom plně obsazen, brouci začnou vylučovat antiferomon, který ostatní odpuzuje.

V počátečním stadiu, je-li strom dostatečně silný a zdravý, zalije brouka pryskyřicí a zabrání tak šíření pachového signálu. Obvykle je to tak, že odolá-li strom během prvních osmi hodin, má vyhráno. Nestane-li se tak, samečci dobudují své snubní komůrky. Tam pak přiletí samička a dojde k oplození. Samička pak prohlodává vlastní mateřskou chodbu, přičemž klade vajíčka na obě strany. Z vajíček budou larvy, které se budou živit lýkem a prožírat lýko dále kolmým směrem. Protože larvy pro svou výživu potřebují dostatečný prostor, samička při budování vydává vrzavý zvuk, aby ostatní samičky udržovaly dostatečnou vzdálenost. Vznikají tak charakteristické rovnoběžné čáry.

Noví brouci vyletí ze stromu zhruba za dva měsíce po náletu. Obvykle obsadí jeden strom tak osm tisíc brouků, vyletí pak asi desetkrát tolik. Tento proces se během roku opakuje v závislosti na počasí. Kůrovec k vylétnutí potřebuje minimálně 15 °C, čím studenější počasí, tím hůř pro něj. Ve slunečných dnech jsou stromy vůči kůrovci mnohem méně odolné.

Neexistuje jednoznačně správné řešení

Podstata šumavského sporu spočívá v tom, zda v postižených oblastech, a to zejména v I. zóně, zasahovat či ne. Bez jakýchkoliv zásahů kůrovec zůstává a šíří se dál lavinovým způsobem. Napadne-li dosud nepoškozený les, odolá mu zhruba osm procent stromů. V době diskusí bylo vyhlášeno bezzásahové pásmo, s myšlenkou, že to nejlepší, například Modrava, se má zachránit samo. Příroda si sama nepomohla a teď hrozí, že se přijde právě o to nejcennější. V Německu sice ve staré, původní části parku nezasahovali, v nové připojené části však hodlají zasahovat do roku 2017, pak se rozhodnou, jak dál. Faktem totiž zůstává, že zatím skutečné nemůže nikdo s jistotou říci, že to které řešení je to nejlepší, Bohužel nevydařené experimenty mohou mít vážné následky. Odpůrci kácení napadených stromů v prvním pásmu tvrdí, že nejcennější části parku se zachrání přirozenou cestou, prostřednictvím vlastního ekosystému. Podle jejich názoru je i mrtvý les lepší něž holina, holá paseka. Říkají, že mrtvý les na německé straně už má přirozený porost mladých stromků, a tak vzniká nový zdravý les.

Před nedávnem ministr životního prostředí Kužvart rozhodl, že v I. zóně se zasahovat smí. Napadený strom, který nemá šanci, se porazí. Oloupe se kůra, čímž se zneškodní přítomný kůrovec, a samotný kmen stromu se ponechá ležet na zemi. Zůstane tak jako součást přírodního lesa a zdroj živin pro nový porost. To, že si občas někdo cizí nějaký kmen prostě odtáhne, je už věc jiná, vykácená místa jsou pak osazována novými stromky, a co je důležité, nejen smrky, ale i jeřáby, buky, javory a jedlemi. Nový les se tak má alespoň trochu přiblížit původní skladbě. Alespoň částečně se má obnovovat původní rovnováha. Zajímavostí je, že všechny vysazené stromky kromě smrčků se nechávají růst v ochranném obalu. Pro zvěř je totiž to, co nezná, co je pro ně nové, lákavá lahůdka.

Podle všeho je kůrovcem „testována“ naprostá většina stromů. Přesto se najdou takové, které odolají. I v mrtvém lese lze najít až osm procent stromů, které kůrovce přemohou. Zářným příkladem je boubínský prales. Ač se kůrovec vyskytoval všude kolem, zůstal netknutý. Podle všeho díky tomu, že to jsou původní stromy, zejména smrky. Tedy ty, které jsou tam doma a nebyly přineseny odjinud. Proto se dnes na novou výsadbu berou semena právě z nich. Vysazují se v napadených lesích i na už pokácených pasekách. Jejich výsadba se snaží napodobovat přirozený proces, tedy nikoliv vysazovat malé stromky do řad, jak se to dělo před lety. Daleko větší šanci přežít mají nově vysazené stromky například kolem pařezů a ve větším množství. Nejenže je tam lepší půda, ale stromky jsou i více chráněny před vnějšími vlivy.

Napadání stromů kůrovcem se uzavírá v jakýsi kruh. I když kůrovec zničí jenom ty slabší stromy, změní se tím ale prostředí. Na dotyčné místo dopadá více slunce a je přístupnější větru. To způsobí šok ostatním nepřipraveným stromům, ty začínají vysychat a stávají se tak další vhodnou obětí kůrovce. Občas přichází semenný rok, což znamená obrovskou zátěž pro les. Stromy dávají celou svou sílu do šišek a les se tak oslabí. Například rok 1995 byl semenným rokem, a to se projevilo v roce následujícím daleko větším nárůstem kůrovce. Bohužel, stromy může oslabit i šok, když se po zimě oteplí, stromy se „probudí“, ale pak se ještě načas vrátí zima. Stromy jsou pak velice oslabeny.

Šumava tím, že je horskou oblastí, zápasí i s dalším problémem. Vlivem klimatických podmínek je zde podstatně kratší vegetační období. Nejméně do května leží sníh. Pak teprve stromek může začít růst. Jenomže musí ještě nechat rychle nově přirostlou část zdřevnatět, jinak by zmrzla. A sníh přichází už v září. Kratší vegetační období tak způsobuje, že všechno roste daleko pomaleji než v nižších polohách.

Podle lesníků řešení spočívá v tom, že se pečlivě vyhledávají napadené stromy. A v důsledném používání a rozmisťování lapáků a lapačů. Lapač je ona známá plastiková krabice, do které se kůrovec láká pomocí feromonů. Těch, co produkuje sameček, když objeví a začne žrát nový strom. Lapák je pokácený strom, na který se chytá kůrovec. Musí se však včas odvézt. Rázné chemické zásahy nepřipadají v úvahu. Za minulého režimu se používal například přípravek obsahující naftu. Zničilo to sice kůrovce, ale i všechno kolem. Navíc, když přijdou deště, dostane se všechno do půdy a napáchá tak obrovské škody.

Nebezpečí odumírání stromů spočívá i v tom, že postupující mrtvý les zadržuje stále méně a méně vody, což může v budoucnu znamenat i nebezpečí záplav v sušické oblasti. Na druhou stranu je pro Šumavu ideální, když celé léto proprší. Turisté sice velkou radost nemají, ale stromy jsou díky vláze silnější, a tedy odolnější. Zároveň se tolik nedaří kůrovci, který k zdárnému působení a rozmnožování potřebuje co nejvíce tepla a sucha.

Otázka tedy zní: Snažit se rozumně a s citem pomáhat aby se to co nejvíce přiblížilo původnímu, přirozenému stavu s pomocí člověka, nebo věřit síle přírody, že i přes veškeré poškození imisemi a předchozími nevhodnými zásahy si pomůže sama? A co se stane s nesmírným počtem kůrovců, kam ti najednou zmizí? (Není nutné pochybovat o nutnosti dialogu a diskuse, důležité je věcně argumentovat, kterážto vlastnost mnoha horkým hlavám schází.) Lesníci tvrdí, že kalamitu mohou zvládnout do tří let. Ponechat lesy vlastnímu osudu znamená čekat i desítky let, jak celá věc dopadne. To, co probíhá na naší i na německé straně, je vlastně docela zajímavý pokus. Nezbývá než doufat, že lesy z něj vyjdou se šrámy, které lze přežít.