Ponechat část parku přírodě je samozřejmostí: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:37

Lucie Peláková má bezpochyby pravdu, když tvrdí, že moderní civilizace nás čím dál víc zahlcuje špínou i přemírou informací (MFDnes, 15. března 2010, článek Volání divočiny). Asi proto se v přemíře informací ztratila. Jinak by totiž těžko mohla tvrdit, že pozměňovací návrh k zákonu o Národním parku Šumava, který v roce 2002 předložil poslanec Libor Ambrozek, počítal s tím, že správa šumavského národního parku vloží pozemky a lesy do obecně prospěšné společnosti.

Opak je pravdu – tento návrh vložení jakéhokoli státního majetku výslovně vylučoval, obecně prospěšná společnost by od správy národního parku nedostala ani židli. Cílem bylo oddělení kontroly v národním parku od hospodaření. Rozhodování o tom, kde a jaké stromy pokácet, by prostě v národním parku dělal někdo jiný než ten, kdo bude prodávat dřevo. Zakázky správy parku by zajišťovala zákonem zřízená obecně prospěšná společnost, pod společnou kontrolou státu a obcí. Dostala by na starost právě třeba kácení i sázení stromů. Zisk by byl investován do ochrany přírody a komunálních projektů na Šumavě. Obdobné uspořádání využívá řada zahraničních národních parků, kde se také autoři návrhu inspirovali.

A ještě jedna poznámka – ponechat části národních parků divoké přírodě je evropských zemích samozřejmostí. Dělají to v Německu, Rakousku, Polsku, Švýcarsku a Francii i jinde. Neměli bychom se Šumavou experimentovat a pokoušet se tu o originální, českou verzi národního parku.