Šumavě chybí koncepce ochrany přírody: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:37

Dovolím si reagovat na článek předsedy vědecké sekce Rady Národního parku Šumava doc. Jakuba Hrušky zveřejněný v MFDnes3.05.2010. Je smutné, když pan předseda píše o lživých invektivách odpůrců NP Šumava a negativní kampani proti NP Šumava. Ví totiž velice dobře, že problémy na Šumavě nespočívaly nikdy ve zpochybňování existence národního parku, ale ve způsobu, kterým ho řídí jeho správa ve smyslu pokynů a nařízení ministerstva ŽP. Koncepci péče o lesní ekosystémy, podle které se v současné době na části území národního parku pěstuje kůrovec tím, že se proti němu nezasahuje, a za jakousi pomyslnou hranicí se zase o sto procent překračují rekordní plánované kůrovcové těžby, nezdůvodní žádné argumenty, že národní park není hospodářským lesem a žematka příroda si pomůže sama, protože to ví sama nejlépe. Přidá-li se k tomu ještě posedlost, která chce uprostřed civilizovaného území vytvořit jakousi divočinu o rozloze sedmi tisíc hektarů, ve které se budou rušit vybudované cesty a do které běžní turisté nebudou mít přístup, potom se jedná o problém, který se netýká jen šumavského regionu.

Prosazováním názorů těch vědců, kteří se dnes těší přízni správy parku, se nejucelenější plocha zelených lesů ve střední Evropě, kvůli které byl založen v roce 1991 Národní park Šumava, postupně mění v suchý les a v mnohahektarové vytěžené holiny. Je zcela nepochybné, že kolonizace Šumavy, zejména činnost sklářů, hamerníků, uhlířů, zlatokopů i lesníků, poznamenala původní složení lesů, a snaha po rychlé nápravě vedla k vytvoření smrkových monokultur, které jsou nejméně odolné proti přírodním živlům a dřevokaznému hmyzu. Jeden ze zakladatelů NP Šumava, Ing. František Urban, k této problematice v roce 2003 řekl: „Rozhodli jsme se, že v oblasti Šumavy prostě zřídíme území, kde se bude lesnicky hospodařit takovým způsobem, aby chyby, které se staly v lesnickém hospodaření v 19. století a v první polovině 20. století, tzn. přeměna na smrkové monokultury, byly eliminovány a Šumava se vrátila lesnickými metodami do stavu, v jakém by se co nejvíce blížila přirozeným lesům. Nemluvilo se vůbec o tom, že by se na Šumavě měla dělat divočina a že by se něco mělo dělat bez zásahu.“ Jinými slovy, co člověk zkazil, měl i napravit.

Pan předseda v článku připomíná, že umožnění samovolných přírodních procesů v bezzásahových územích je jedno ze základních poslání NP. Skromně však zapomíná, že posláním NP je podle zřizovacího nařízení Vlády ČR také uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zachování typického vzhledu krajiny a využití území parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí.

Také připomíná, že selhává vedení parku, když základní dokumenty tj. plán péče a zonaci již připravuje rok a ani jeden z dokumentů není hotov. Je dobré připomenout, že již v březnu 2007 přislíbil po svém ustanovení do funkce ředitel Krejčí zařadit mezi prvořadé úkoly opravu zonace a jejího režimu, zpracování nového plánu péče a jeho projednání s obcemi již v roce 2008.

Je dobře, že pan předseda přiznal, že na Šumavě chybí dlouhodobá koncepce ochrany přírody, což mj. obnáší i jím zmiňované definování rozsahu jednotlivých zón ochrany přírody. Není to žádná novinka, protože na chybějící dlouhodobou koncepci a to nejen ochrany přírody, ale mj. i rozvoje regionu a turistického využití Šumavy upozorňovali experti Světového svazu ochrany přírody již v roce 2002.

Nelze se divit, že po katastrofálních kůrovcových těžbách, a jak sám uvádí „poněkud nezvládnutým kůrovcem“, si pan předseda svojí opatrnou kritikou nechává otevřená vrátka, ale neměl by zapomenout, že po celé téměř čtyřleté období svého předsedování vědecké sekci Rady NPŠ, byl svými vědeckými názory oporou vedení Správy NP Šumava.

Kůrovcovou kalamitu odhadl pan předseda velice přesně, když v červenci 2007 v rozhovoru pro MFDnesřekl, že kůrovcová kalamita přijde, a ne jedna, protože žrádlo pro kůrovce je připravené a lýkožrout dělá jen to, na co je připraven a co mu umožníme.