Rozumní a vzdělaní lidé by se měli domluvit: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:37

Docent České zemědělské univerzity v Praze Miroslav Svoboda řekl Právu:

• Je současná situace na Šumavě skutečně dramatická, jak tvrdí někteří odborníci?

Na Šumavě, ale i v ostatních regionech došlo v minulém roce ve smrkových lesích ke zvýšení populace lýkožrouta smrkového. Podobná situace však panuje v celé střední Evropě. Důvodem jsou orkány, které postihly náš region v posledních několika letech. Na Šumavě je situace specifická tím, že v minulých letech byly ponechány některé části lesa samovolnému vývoji. Tím došlo ke zvýšení populace kůrovce a následnému zvýšenému napadení lesa v okolí jádrových zón parku ponechaných samovolnému vývoji.

• Znamená to, že se nic neobvyklého neděje?

Po odborné a vědecké stránce je dnes problém téměř vyřešený. Kůrovec a vichřice patří k životu přirozeného smrkového lesa a funguje to tak posledních několik tisíc let. Pokud chceme mít na Šumavě národní park a jádrové území bezzásahové zóny, musíme na několik let akceptovat pohled na odumřelé smrky, pod kterými se ale obnovuje nový les. Zároveň je třeba si uvědomit, že v okolí jádrových území budou vznikat holiny.

• Domníváte se, že současný postup národního parku vůči kůrovci je efektivní?

K serióznímu hodnocení nemám dostatečné podklady. Na druhou stranu v loňském roce bylo prokázáno, že v některých případech efektivita zásahů proti kůrovci v parku nebyla vysoká. Mluvil o tom i prof. Mrkva v rozhovoru, který otiskl deník Právo. Na některých lokalitách park prováděl spíše kosmetické zásahy. Jejich efektivita byla diskutabilní. Pokud vím, park také delší dobu nebere v potaz doporučení vědecké sekce rady parku týkající se právě efektivity zásahů proti kůrovci.

• Jaké je podle vašeho názoru optimální řešení šumavského problému s kůrovcem, už řadu let proti sobě stojí dva nesmiřitelní tábory – odpůrci a zastánci kácení?

Myslím, že z hlediska ochrany přírody je rozhodně lepší nechat lesy v jádrových zónách národního parku samovolnému vývoji. Odumření dospělých stromů je přirozenou součástí dynamiky lesa. Tím, že odumřou dospělé stromy, dojde k uvolnění místa a obnově nové generace lesa. Podobně fungují další lesní ekosystémy po celém světě. Problém je ale v tom, že lýkožrout nezná hranice. Za posledních 200 let na Šumavě lesníci výrazně snížili podíl původních smíšených lesů (lesy s bukem, smrkem a jedlí) a na jejich místě jsou dnes lesy s vysokým podílem smrku. Proto když dojde k rozpadu lesa v jádrové zóně, lýkožrout začne hledat potravu i v lesích mimo jádrové zóny. Z tohoto důvodu je tak důležitý význam ochranných zón kolem zón jádrových. V ochranných zónách je nutno zasahovat proti kůrovci a zároveň podpořit návrat původních listnatých dřevin. Vznikne tak do budoucna les, který bude přirozeně odolnější proti kůrovci a bude chránit hospodářské smrkové lesy mimo území parku.

• Co tomu brání?

Rozumní vzdělaní lidé by měli být vždy schopni se domluvit. Podle mého názoru se již před lety problém přesunul do roviny politické. Může se jednat o předvolební kampaň, i když není srozumitelné, jaká cílová skupina se tím oslovuje. Jádrem problému tedy nejsou odborné spory, ale především politické a ekonomické zájmy. Národní park brání v možnosti turistického rozvoje regionu. Mám tím teď na mysli výstavbu rozsáhlých turistických komplexů různého typu, které mají velký dopad na ochranu přírody a do národního parku nepatří. Podle mého názoru by měl kompromis vypadat asi takto: na části území by měly být vyhlášeny jádrové bezzásahové zóny takové velikosti, které umožní jejich dlouhodobou existenci, ale neohrozí lesy v okolí národního parku. A kolem těchto jádrových zón, které by měly být umístěny v nejcennějších lokalitách parku, by pak mělo vzniknout ochranné pásmo, kde se bude proti kůrovci zasahovat. Otázka velikosti jádrových zón by samozřejmě měla být předmětem diskuse a konsensu.