Kůrovec na Šumavě a národní park: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:40

Diskuse o problematice Národního parku Šumava (NPS) a kůrovce stále pokračuje. Problém kůrovce v horských Smrčinách Šumavy je však zástupný, vedlejší, i když je mu věnováno nejvíce pozornosti.

Na Šumavě nejde jen o kůrovce a smrkové lesy, ale jde především o ochranu přírody jako celku i ochranu jejich jednotlivých složek, podobně jako je tomu u jiných kategorii zvláště chráněných území. Na Šumavu je třeba se dívat jako na národní park, tedy jako na nejvyšší formu chráněného území. V něm měl zůstat majitelem půdy a lesů stát, ne soukromnici, ne obce. Podle toho je také třeba Šumavu posuzovat. Zákon o ochraně přírody a krajiny c. 114/1992 Sb., a nařízení vlády ČR c. 163/1991 Sb., o zřízení NPŠ stanoví podmínky a uvádí cíle ochrany přírody a krajiny na Šumavě. Jedním z nejvýznamnějších je „…ochrana či obnova samořidičích funkcí přírodních systémů…“ v souladu se zásadami IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody).

Jde o to, co chceme

Na Šumavě jde o to, zda klademe hlavní důraz na samořídící funkce přírodních systémů a zda se chceme řídit zásadami platnými v mezinárodním meřítku, zásadami IUCN. Jde tedy o to, co chceme.

Myslím, že už při zakládání parku byly udělány některé chyby a nepřesnosti, které pak vedly a vedou stále k nekonečným diskusím vlastně jen o jednom a z hlediska ochrany přírody vedlejším problému, o kůrovci. V zákoně a zejména v nařízení vlády jsou bohužel některá další ustanovení, která umožnují jejich subjektivní výklad. Např. Zlepšeni přírodního prostředí, zachovaní typického vzhledu krajiny apod., to může každý chápat a také chápe jinak. Další problém je členění národního parku do zón ochrany přírody. Mluví se o zóně a nejdůležitější I. zóně, kde člověk do přírodních procesů nezasahuje. Pro normálního člověka jde o určité souvisle větší území. Na Šumavě je to 135 malých území, která se dají nejlépe přirovnat k maloplošným chráněným územím, tedy k přírodním rezervacím nebo národním přírodním rezervacím. Ty ovšem byly v národních parcích zrušeny právě pro členění do ochranných zón, pro nejcennější I. zónu. Zatímco však rezervace byly dané a jasně označené, I. zónu mohla Správa NPŠ v podstatě dosti volně měnit, a to také dělala a dělá. Na malých územích mohou také velmi obtížně probíhat samořídící funkce.

Vlivem ekologických faktorů došlo k většímu rozmnožení několika druhů kůrovců, především lýkožrouta smrkového. S lýkožroutem smrkovým mají lesníci bohaté zkušenosti jako se škůdcem smrků v hospodářských lesích. Ničí jej především preventivně, aby zamezili jeho přemnožení. Tak chtěli postupovat i v NPS. To je však v chráněném území, zejména v národním parku, chyba. To je většinový názor biologů i ochránců přírody. V národním parku jsou si v podstatě všechny složky přírodního systému rovny, nejsou zde škůdci (mimo nepůvodních zavlečených organismů z jiných světadílů).

Šumava nemá být továrnou

Rozpory v názorech na péči o NPŠ vedly až k pozvání Mezinárodní komise IUCN. Ta dobře vystihla situaci a dala určitá vhodná doporučení jak dále postupovat, aby mohl být NPŠ klasifikován IUCN v kategorii II. Tato doporučení vycházejí ze zásad ochrany přírody, ne ze zásad ochrany lesa. Šumava se má měnit z továrny na dřevo na víceúčelové území, v němž mají místo všechny organismy včetně člověka. To umožní studovat přírodní procesy ve vývoji lesa nejen do stadia produkce pro člověka, asi ve třetině života stromů, ale i do jejich přirozeného konce.

Subjektivně na některé lidi může působit suchý les spatně. Na jiného může působit spatně naopak holina po velkoplošné těžbě. Při srovnání obou mozností je lépe dát přednost suchému lesu, který se sám přirozenou cestou obnoví. Nejde o experiment, tím méně nejde o šílený experiment.

Světový svaz ochrany přírody si v současné době přeje, aby v národních parcích bylo až 70 % území v I. zóně. Na Šumavě v dohledné době 20–30 let plocha I. zóny patrně nemůže přesáhnout 20–30 % území národního parku. V každém případě musí být takové území co největší a nejcelistvější a vytyčeno co nejdříve. Myslím však, že nelze předpokládat, že by I. zóna mohla být až 70 % z cele rozlohy parku už i pro protáhlost NPS. Současných 135 I. zón je třeba sloučit do větších jednotek, snad kolem 10, s jasnými hranicemi. Přitom bude třeba umožnit návštěvníkům národního parku vstup do území I. zón. Jádrové zóny jsou obklopeny ochrannou nárazníkovou zónou. V té je možné zasahovat proti nežádoucím organismům, tedy i proti kůrovci.

Snaha některých občanských aktivit změnit statut chráněného území z národního parku na chráněnou krajinnou oblast (CHKO) je chybná. V CHKO se může hospodařit téměř neomezeně, i když šetrně.

Jiří Zelený, Entomologický ústav, České Budějovice