Zakázaná část Šumavy byla rájem: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:41

Hraniční přechod Modrý sloup není jediným historickým místem, kam se turisté z české strany nedostanou

Plzeň – Turista, který využije nové sedačkové lanovky na vrchol Špičáku, je odměněn krásným rozhledem a čtyřmi možnostmi sestupu – po sjezdovkách, z Rozvodí krkolomnou cestou k Čertovu nebo k Černému jezeru, může také dojít po asfaltové cestě do Špičáckého sedla k bývalému hotelu Prokop. Současně se mu však naskytne i pohled na pevné závory. Jsou ve směrech, kudy vedly a stále vedou historické stezky, které zde v minulých stoletích vybudovali Šumavané. Dnes jsou uzavřeny.

Důvod, jenž uvádí správa národního parku je nasnadě – ochrana přírody. Cílem jedné z nich je ale hora Svaroh, která je z německé strany přístupná. Historický hraniční přechod Modrý sloup, z české strany uzavřeny, není jediným místem na Šumavě, které je v takto schizofrenním postavení.

V Alpách to jde…

Pro srovnání nabízíme pohled na jinou hranici – Německo-rakouskou v srdci alpských vrcholku, zhruba dvacet kilometrů od lyžařského střediska Garmisch-Partenkirchen.

Městečko Mittenwald na německé straně a oblast Leutasch na rakouské. Dělí je jen horský hřbet. A státní hranice. Nebýt kamenného hraničního sloupu, ani byste ji při jízdě po úzké vzorně udržované silnici, vinoucí se na úpatí hor, nepostřehli. Symbióza těchto dvou míst je přirozená, oboustranně prospěšná a vzhledem k turistickému ruchu, živícímu z podstatně částí tuto oblast, v podstatě nepostradatelná. Obě místa spojuje horská řeka, deroucí se divokou skalní soutěskou (rakouskou), aby se převalila přes skaliska a padala v úchvatném vodopádu, ovšem už do německých klidných vod.

Tady jsou turisté volní a přírodní scenérie jim nejsou skrytý. A přece zdejší otevřeli letos ještě něco nového a nevídaného navíc – unikátní systém visutých ocelových lávek, vinoucí se soutěskou samou. Ocelové mostky, zdálky navozující pocit pavučiny zabudované do samotných skal, vedou tam, kam se po lanech šplhali pouze horolezci. Ted mohou přírodu obdivovat děti i senioři. A hranice – ta se na zdejších lávkách nad propasti neřeší.

Šumavské stezky staré sto let

Je až k nevíře, že podobně vzdušné a volné z hlediska turistů a milovníků přírody bývaly i šumavské lesy a že podobný systém cest a stezek se kdysi vinul i na zdejší česko-německé hranici. A to nejen před vznikem první republiky, kdy byl z historického hlediska logicky, ale i poté. A dnes uzavřena místa byla přístupná ještě po druhé světové válce prakticky do počátku padesátých let, kdy s nástupem komunistů k moci bylo zřízeno rozsáhlé hraniční pásmo.

O někdejších stezkách dnes vědí pamětníci a jistě i řada bývalých členů pohraniční stráže, která je hojně využívala při hlídání neprodyšně uzavřené hranice. Turistická veřejnost do nich mohla krátce nahlédnout po pádu železné opony, než se rouška nad tajemnou, tak dlouho zapovězenou částí Šumavy opět spustila.

Právě vrchol Špičáku a Rozvodí byl přitom historicky jedním z důležitých uzlů turistických tras. Nynější uzavření oblasti k Jezerní hoře tak znepřístupňuje velkou část kdysi hojně využívanou v létě i v zimě. Sama Jezerní stěna nebývalá cílem, spíše postupovým bodem, neboť nenabízela výrazný rozhled. Přesto zde podle dobových pramenů stávala v 19. století dřevěná rozhledna. Zmiňuje se o ní Průvodce Šumavou vydány Národní jednotou pošumavskou na počátku minulého století. Stezky a cesty, které sem vedou, jsou ještě dnes patrně. Oblast ožila ještě více díky rozvoji lyžovaní v době první republiky. V roce 1922 na Svarohu postavil Plzeňský Ski klub první horskou chatu, srub sloužící k nouzovému přenocování. Druhá chata, o níž se zasloužil Arna Juránek, nazývaná po něm Juránková, byla otevřena na podzim 1932, za války ji využívala německá armáda. Po osvobození byla postavena znovu na původních základech hned v roce 1945 a představovala důležitý záchytný bod na trase, navíc se odtud vycházelo například na Kokrháče (směrem k Ostrému), kde bývalý skokanské můstky. Dnes po ní zůstaly jen rozvaliny.

Právě Arna Juránek, který v oblasti Jezerní hory a Svarohu zveleboval i vyhledával cesty, se zasloužil i o zvelebení staré stezky, vedoucí přímo po Jezerní stěně nad Černým jezerem s jedinečnou vyhlídkou na jezerní hladinu. Nese po něm i jméno – Arnova stezka. Využívali ji pěší i lyžaři.

Neopomeň cestu vykonati

Další z historického hlediska patrně nejvýznamnější je legendární Můstková cesta, spojující Rozvodí s Čertovým jezerem. Pozvolné sestupuje po úbočí Jezerní hory nad samotným jezerem přes divoké kamenné průrvy. Historické kamenné chodníky, zpevnění svahu a mosty, nechal vybudovat stejně jako řadu dalších cest knížecí hohenzollernský lesmistr Julius Komárek v letech 1880 až 1882.

„Cesta vede až do Železné Rudy a skýtá krásný pohled do hlubiny Jezera čertova a údolí Železnorudského. Cesta tvoří s jezery nejkrásnější partii Královského hvozdů a jest v létě velice četné navštěvována. Nikdo neopomeň cestu onu vykonati… Po cestě mnoho mostu (celkem třináct) a odpočívadel,“ tak charakterizuje celou trasu již zmíněný Průvodce Šumavou. Mosty zde byly i po pádu železné opony. Svědčí, kteří uzavřenou Můstkovou cestu viděli nyní, hodnotí její stav jako tristní. Fotografie dokumentují žalostnou skutečnost – mosty jsou zbourané a na jejich místech zůstaly neodklizené trosky.

Mimořádně zážitky přitom nabízí i částečně nepřístupná cesta po druhém úbočí Jezerní hory a Svarohu přes kamenná moře, rovněž zpevněná kamennými chodníčky. V historických průvodcích se uvádí jako jedna z variant sestupu ze Svarohu.

Klasická hřebenovka z Jezerní hory na Ostrý přes Kokrháče k německé Horské chatě, usazené mezi skalisky na vrcholku hory, je vzhledem k uzavření cesty na Svaroh z naší strany také nepřístupná.

Přitom tyto a další rozsáhlé úseky byly dříve využívanou součástí promyšleného systému turistických cest nejen na české části Šumavy, ale počítaly právě s úzkou návazností na Německo. O snahách prosadit zpřístupnění alespoň některých tras, například Můstkové cesty, hovořilo už před několika lety vedení Železné Rudy. Závory na Rozvodí však zůstávají.