Tabu naší země: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:41

,

Lánská obora, vojenské újezdy, některé přírodní rezervace: nepřístupná místa, která zabírají skoro dvě procenta rozlohy Češka

Většinu míst, do kterých se občan nemůže podívat, uzavřel minulý režim. Úředníci a vojáci však dodnes trvají na komunistických zákazech. Často je navíc obhajují argumenty, jejichž účelovost je patrná na první pohled.

Když se na podzim roku 1981 parta šestnáctiletých trampů z osady Velký medvěd rozhodla, že podnikne dobrodružnou výpravu do vojenského prostoru Boletice, nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, co za cedulemi se zákazem vstupu vlastně najdou. Jestliže totiž toužili po dobrodružství, realita výrazně předčila očekávání.

„Při cestě lesem jsme narazili na kostel, který jsme pochopitelně museli prozkoumat. To, co jsme viděli, nám jako klukům vyrazilo dech,“ říká dnes dvaačtyřicetiletý Luděk Pouzar z Českých Budějovic. Zdi oprýskaného a zdevastovaného kostela byly popsané rudými nápisy v azbuce. Většinou se jednalo o výsledky hokejových zápasu sovětské sborné, ale také třeba o výmluvný nápis „Oběsaj sja“. „Ještě štěstí, že jsme s sebou tenkrát měli foťák. Jinak by nám to už dneska nikdo nevěřil,“ říká Pouzar.

Mnohem větší dobrodružství ale čekalo kluky poté, co na kostelním hřbitově objevili vedle rozvrácených náhrobku i desítky povalujících se kostí. „Nejprve jsme si mysleli, že to jsou nějaké zvířecí kosti. Pak jsme ale vlezli do otevřeného otvoru v základech kostela a našli spolu s kostmi i velkou hromadu lidských lebek,“ říká Pouzar. Lebky pokrývaly podlahu podzemní místnosti minimálně do výše jednoho metrů. „Bylo jasné, že část kostí a lebek musel někdo z téhle podivné kostnice vytahat a rozházet po hřbitově,“ říká Pouzar a ukazuje fotografie v osadní kronice, které vše dokazují. Nedaleko místa nálezu, jehož původ není dodnes uspokojivě vysvětlen, sídlila sovětská posádka. Zbyl po ní popsaný kostel a desítky lidských kostí roztahaných po okolí.

Příběh zdevastovaného kostela v Boleticích, který je dnes už alespoň částečně opraven, patří v tomto vojenském prostoru k těm šťastnějším. Když se totiž komunisté po roce 1948 rozhodli, že z okolí Boletic vystěhují zbylé obyvatelé a prostor vyhradí k výcviku vojska, dopadla řada staveb mnohem hůře. Z původních vesnic Boletice, Polná, Jablonec, Vitějovice a Ondřejov nezbyl prakticky kámen na kamení. Domy posloužily k nácviku tankové střelby, stejně jako mnohé církevní památky. Kostel ve Vitějovicích byl odstřelen v padesátých letech při natáčení válečných scén k filmu Poslušně hlásím podle Haškových Osudu dobrého vojáka Švejka.

Na území dnešního vojenského prostoru Boletice přitom stala řada významných církevních i světských památek a prostor je zajímavý i z archeologického hlediska. „Název místa má pravděpodobně keltský původ. Dřívější archeologické nálezy dokládají starobylá sídliště Keltů i Slovanu,“ říká Roman Podhola, autor několika knih o historii Českokrumlovska. Vesnice ale začali od konce sedmnáctého století osídlovat především němečtí přistěhovalci. Po válce byli Němci v naprosté většině odsunutí a jejich kulturní odkaž vojáci rozstříleli. „Například kostel v Ondřejově, založený Adamem Františkem ze Schwarzenbergu, zmizel po roce 1948 úplně z povrchu zemského,“ říká Podhola. Z mnoha vzácných uměleckých předmětů v tomto kostele se uchoval pouze nepatrný zlomek, uloženy v muzeu v Českém Krumlově. Česká armáda má v současné době pět vojenských újezdu o celkové rozloze 1295 kilometrů čtverečních a dalších osmnáct malých posádkových cvičišť a střelnic o rozloze 13,5 kilometrů čtverečního, a zabírá tedy asi 1,66 procenta rozlohy státu. Potřebuje ale všechny? A jestliže ano, musejí být uzavřeny 365 dní v roce?

Vojenský management

V době rozdělení státu na počátku roku 1993 měla česká armáda 115 tisíc vojáků v činné službě, zatímco dnes je to zhruba 24 tisíc. Zatímco počet vojáků se za třináct let snížil na pětinu, vojenské újezdy zůstaly v původním počtu a velikosti – zrušeno bylo pouze několik desítek malých posádkových cvičišť o celkové rozloze asi 60 kilometrů čtverečních. Armáda tento nepoměr vysvětluje tím, že dnešní profesionální vojáci musí trénovat mnohem intenzivněji než zakládací a že do újezdu se přesunul všechen výcvik ze zrušených posádkových cvičišť. I kdyby tomu tak bylo, faktem zůstává, že armáda využívá k výcviku pouze částí vojenských újezdu a zbytek obhospodařují Vojenské lesy. Zatímco ve vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách je k výcviku určena přes polovina plochy (170 km čtverečních z 331), v Brdech je to pouhých 12 procent (32 km čtverečních z 260). Ovšem o tom, že by se Brdy mimo cvičení otevřely veřejnosti, jak tomu bylo za první republiky, nechce armáda ani slyšet.

„Nemůžu posuzovat, co bylo před válkou“ říká šéf vojenských újezdu, brigádní generál Ivo Zbořil. „Na prvním místě je bezpečnost. Kdyby byl teď vstup do vojenského újezdu třeba v sobotu a v neděli bez omezení, kdo si myslíte, že by pak v pondělí řekl: Hoši, můžete střílet, nikdo tu není.“ Takový argument vypadá logicky, ve skutečnosti však armáda nemá prostředky na ostrahu újezdu, takže třeba v Brdech můžeme o víkendech – zákaz nezákaz – potkat desítky cyklistů i pěších. Kolem nejvyšší hory Brd Toku (865 m), která je obklopena dopadovou plochou dělostřelecké střelnice, lze v lese najít ohniště a další neklamné stopy tábořících trampů. S argumentaci armády nesouhlasí ani předseda Klubu českých turistů a bývalý premiér Jan Stráský: „Chtěli bychom, aby vojenské prostory byly co nejpřístupnější. Ve vojenských prostorech se cvičení zdaleka nepořádají často, ve většině případů by nic nebránilo tomu, aby tam byl volný pohyb,“ říká.

Ve svém úsilí o zachování současného stavu má armáda mocné spojence: ochránce přírody a ekologické aktivisty. Zatímco běžný návštěvník vojenského prostoru bude nejspíš šokován mírou devastace kulturní krajiny, přírodovědci neskrývají nadšení z prostředí, které z hlediska zachovalosti ekosystémů, stanovišť i populaci jednotlivých druhu nemá často srovnání s okolím. „Vojenské prostory vznikly před velkými změnami v české krajině, takže se tam uchoval stav, který se jinde změnil – nedošlo tam třeba k velkoplošným melioracím či masivnímu přehnojování,“ vysvětluje Jan Šíma z ministerstva životního prostředí. Navíc je způsob zásahu v újezdech, pro nějž se vžil název vojenský management, pro řadu druhu přímo blahodárný: „Dalo by se uvažovat o tom, že je to simulace určitých procesu, které probíhaly v neolitu nebo ještě dříve, kdy vývoj ekosystémů ještě nebyl ovlivňován hospodařením člověka, ale ovlivňovaly jej různé přírodní katastrofy.“

Přestože přírodovědci někdy lituji toho, že se už v újezdech nekonají rozsáhlá cvičení s použitím velkého množství těžké techniky jako v dobách Varšavské smlouvy, proti zpřístupnění vojenských prostoru tzv. měkké turistice nemají vážnějších námitek: „Není problém, aby se ve vojenských prostorech – s výjimkou třeba hnízdišť vzácných, k rušení citlivých ptáků – pohybovali cyklisté, pěší turisté nebo běžkaři,“ říká Jan Šíma.

Větší problém pro ekology představují plány Jihočeského kraje, který proti vojenskému újezdu na „svém“ území vystupuje nejrazantněji. Jihočechům se není co divit: Boletice představují 220 kilometrů čtverečních nádherné šumavské přírody, vklíněných mezi Češky Krumlov, Lipno a Prachatice a disponujících obrovským turistickým potenciálem. V květnu 2003 požádal hejtman Jihočeského kraje ministra obrany o zrušení celého újezdu a převod jeho majetku do vlastnictví kraje. Jihočechům se tvrdost vyplatila, protože armáda je dnes ochotna přistoupit alespoň na kompromisní zmenšení újezdu a umožnit vybudování nového lyžařského areálu na hoře Špičák nedaleko Horní Plané. Proti jsou zejména ochránci přírody, kteří se obávají, že by budování střediska a sjezdovek mohlo vyhnat z Boletic vzácné ptáky – například tetřívka a chřástala polního, kvůli nimž bylo území začleněno do soustavy chráněných přírodních lokalit Natura 2000. Boletice jsou také prvním újezdem, kde existují hmatatelné výsledky občanského tlaku: před měsícem armáda zpřístupnila v určitých dnech několik desítek kilometrů turistických stezek. Předseda Klubu českých turistů Jan Stráský říká, že „nejde o žádný převrat“, protože 65 procent těchto cest vede po hranici újezdu a byly volně přístupné již dříve. Oceňuje však gesto armády.

Ostatní kraje proti samotné existenci vojenských prostoru nikdy nevystoupily, a to přesto, že v případě Hradiště v Karlovarskem kraji a Líbavé v Olomouckem kraji jde o rozsáhlá území, jejichž velká turistická atraktivita je dána nejen krajinným bohatstvím, ale také polohou v blízkosti krajských měst. Proti rušení újezdu je podle armádního průzkumu většina jejich obyvatel (něco přes dva tisíce lidí), kteří jsou na armádě závislí, a také sousední obce, které požadují maximálně převedení nějaké malé okrajové plochy. Svou roli tu hraje zřejmě nejen síla zvyku, ale také určitá lokální xenofobie, vyjadřovaná jako obává z nájezdu „lufťáků“ a ztráty klidu.

Úředníci v eurozóně

Problém nepřístupných míst se netýká jen vojenských újezdu. De iure jsou pro turisty tabu třeba všechny národní přírodní rezervace, do nichž nevede oficiální stezka. V těchto případech však jde Většinou o velmi malá území. Velikosti a významem je v této kategorii zajímavý Žofínský prales v Novohradských horách, který je nejstarší přírodní rezervaci v Evropě – založen byl již v roce 1838 hrabětem Buquoyem. V roce 1991 bylo jeho území o rozloze asi dva kilometry čtvereční oploceno z důvodů ochrany před zvěří. Dovnitř se ale nedostanou ani lidé. Chce-li někdo, a to včetně odborníků, propustku, musí o ní požádat vládu. Tento absurdní postup má svého strůjce. Je jim sociálně demokratický poslanec Vlastimil Aubrecht, který ve snaze vyšachovat ministerstvo životního prostředí z rozhodování o kontroverzních jezech na Labi vpašoval do zákona o ochraně přírody a krajiny paragraf, že o výjimkách rozhoduje vláda (viz Orientaci 20. května 2006).

Zcela specifický případ nepřístupné oblasti představuje Lánská obora, která je součástí chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko a představuje svou rozlohou 30 kilometrů čtverečních zdaleka největší veřejnosti nepřístupnou oblast v zemí mimo vojenské újezdy. Založena byla již na počátku 18. století rodem Valdštejnu, a kdyby nebyla uzavřena, bezpochyby by se stala vyhledávaným turistickým cílem v okolí Prahy. Hustě smíšené lesy uvnitř obory jsou jen málo narušeny a skrývají i mnohé pozoruhodností: zříceninu hřadu Jivno, zbytky bývalé koněspřežny či tzv. Dohodový dub, pod nimž T. G. Masaryk projednával s jugoslávským králem Alexandrem vznik vojenského paktu, který vstoupil do dějin jako Malá dohoda.

Pohled na internetové stránky lesní správy Lány, která spadá pod Kancelář prezidenta republiky (KPR), svědčí o tom, že zatímco prezident Klaus se na brzké přijetí eura dívá skepticky, úředníci jeho kanceláře zřejmě už do eurozóny vstoupili. V sekci „lov“ najdeme na stránkách přehledný ceník za zastřeleni srnců, daňků, muflonů a další zvěře – sumy jsou uváděny v eurech, a to i na české verzi stránek. Zaplatit si třeba 2400 euro za trofejového srnce je dnes také jediný způsob, jak se může někdo legálně podívat do Lánské obory.

Úředníci KPR a lesní správy Lány vysvětlují uzavření obory směsi lži a účelových tvrzení. Vedoucí tiskového odboru Petr Hájek v e-mailem zaslaném stanovisku píše: „Obora není přístupná veřejnosti již od roku 1921, kdy byla zakoupena csl. státem jako místo pro odpočinek a rekreaci prezidenta republiky a jeho hostů. Obora také není otevřena z bezpečnostních důvodů, souvisejících s ochranou prezidenta republiky. V neposlední řadě nemůže být obora veřejnosti zcela zpřístupněna z důvodů ochrany zvěře, která je v oboře chována.“ Za první republiky však byla obora volně přístupná. Uzavřít se ji zpočátku neodvážili ani komunisté. K přelomu došlo teprve v květnu 1957, kdy lesní správa Lány vchody do obory zahradila novými železnými branami. To vyvolalo především v Lanech protesty, protože skrz oboru vede prastará a hojně využívána veřejná cesta z Lan přes Požáry na Křivoklát. O jednostranném aktu lesní správy se 2. srpna 1957 v deset hodin dopoledne konala schůze na národním výboru v novém Strašecí, již se zúčastnili pracovníci KPR a lesní správy, členové národního výboru a zástupci Lan. Lánský kronikář František Pošta cituje z přijatého usnesení, které do kroniky opsal jeho dědeček: „Vráťa u cesty číslo katastru 861/1 budou lesní správou uzavřena a otvírána pouze pro povozy. Neuzavřená zůstanou postranní dvířka, která umožňují přístup na cestu. Zaměstnanci lesní správy jsou oprávnění požadovat po občanech, kteří procházejí přes tuto cestu, vysvětlení jejich průchodu, v případě nesrovnalosti občanský průkaz.“ To zcela jednoznačně ukazuje, že průchod Lánskou oborou byl v té době ještě možný. Podle Františka Pošty došlo k definitivnímu uzavření obory teprve po nástupu Antonína Novotného do funkce prezidenta v listopadu 1957.

Dvacka za pohled přes plot

Svévolný akt Antonína Novotného zůstal v platnosti i po roce 1989. Argumenty, kterými ho dnes obhajuje Petr Hájek, nejsou příliš věrohodné. „Bezpečnostní důvody“ mají rádi všichni byrokraté v argumentační nouzi, protože v jejich očích vylučují další diskusi. V tomto případě však jsou ještě absurdnější než v případě ministra, který ve své limuzíně nedodržuje pravidla silničního provozu. Kolem zámku v Lanech je rozsáhlý a veřejnosti přístupný park. Obora začíná teprve za ním ve vzdálenosti minimálně 500 metrů od sídla hlavy státu. Odkud bude asi tak někdo na prezidenta útočit? Z blízkého parku, nebo z hustě ho a vzdáleného lesa? Nebo snad chodí prezident do obory pravidelně trénovat na dálkové pochody? A nejsou náhodou lovci, kteří loni v oboře vystříleli zvěř za 7,5 miliónů korun, větším bezpečnostním rizikem než turisté vyzbrojeni Většinou jen kapesními noži a sukovicemi?

Argument o ochraně zvěře vypadá věrohodněji, ale jen do okamžiku, než předložíte problém nějakému lesníkovi. Největší český lesní podnik, Lesy České republiky, spravuje čtyři desítky obor o celkové výměře zhruba 28 kilometrů čtverečních, tedy o něco méně, než má Lánská obora. Žádná z nich není trvale uzavřena veřejnosti. „Že zákona není možné oboru trvale uzavřít,“ říká Josef Vlášek z lesů ČR. Obory správcované Lesy ČR jsou tedy veřejnosti nepřístupné vždy jen v určitých obdobích roku, kdy zvěř vyžaduje zvláštní ochranu.

Zatímco do vojenských újezdu je možno získat celkem jednoduše propustku, Lánská obora je občanům uzavřena hermeticky. Za bývalého prezidenta – nebo lépe řečeno za bývalého ředitele lesní správy Lány – bylo vyřízení propustky pro novináře formalitou. Dnes už ji nelze dostat, zejména pokud se netajíte názorem, že obora by měla být občanům přístupná. Ředitel lesní správy Lány Jiří Janda na žádost o vstup do obory reaguje otázkou, zda bude moci článek autorizovat a kdo mu zaručí, že v něm bude to, co v něm chce mít. „Z vašich otázek je znát, že vás článek bude populistický a bulvární,“ říká. Po dvacetiminutové telefonické diskusi se nicméně uvoluje, že o propustku požádá tiskový odbor KPR. Po několika dnech vítězoslavně oznamuje: „Budete muset ten článek napsat o něčem jiným. Tiskový odbor si nemyslí, že by měly být nějaké výjimky, takže spolu nemáme o čem mluvit.“

„V květnu 2006 byla část obory, na popud současného prezidentského párů, poprvé ve své existenci zpřístupněna veřejnosti,“ píše ve svém e-mailu Petr Hájek. Kdo by se zaradoval, že alespoň do malého kousků obory může, bude na místě nejprve zklamán a následně nejspíš rozčilen. Slova prezidentova tiskového mluvčího nemají s realitou nic společného. Lesní správa Lány letos vyznačila stezku, která vede volně přístupným lesem k plotu Lánské obory. Když sem turista po asi dvou kilometrech dorazí, nestačí se divit: u plotu najde zbrusu novou tribunu, jezírko velikosti zahradního bazénku a pokladnu. Kdo zaplatí dvacet korun (děti polovic), může vyjít na tribunu a přes plot sledovat stádo srnek, které se za příhodných okolností pasou v ohradě několik set metrů daleko. Přestože zde ještě není nutno platit eury, že je tribuna kupodivu Většinou prázdnotou.

Před zavřenými vraty Lánské obory to tak sice nevypadá, ale žijeme v demokratické společnosti. Instituce, které si platíme z daní, jsou tu proto, aby sloužily veřejnému zájmu. A ve veřejném zájmu jistě není, aby kancelář hlavy státu hermeticky uzavřela 30 kilometrů čtverečních lesa a hájila to výmysly a účelovými argumenty. Stejně je s veřejným zájmem jen těžko slučitelné, aby miniaturní armáda vyloučila veřejnost z obrovských prostoru pod záminkou, že se jinak sníží její bojeschopnost. Těžko si také představit, že veřejný zájem velí neprodyšnému uzavření přírodních rezervaci. „Všechna příroda je chráněna pro člověka, a ten by ji měl možnost navštívit,“ říká předseda Klubu českých turistů Jan Stráský.

Odpůrci uzavření Lánské obory se zatím nedokázali sešikovat ani tak, jako bojovníci za zpřístupnění vojenských prostoru. V roce 2001 probíhala jednání o tom, že by obora mohla přejít do správy Středočeského kraje, nakonec ale zůstal zachován status quo. dnešní pozici Středočeského kraje vysvětluje diplomatický jeho mluvčí Martin Kupka: „Přivítáme každé otevření směrem k veřejnosti, ale respektujeme, že jde o výsostnou záležitost Kanceláře prezidenta republiky.“ Za práva turistů na volný pohyb přírodou se v tomto případě nechce příliš brát ani Klub českých turistů. „Zatím jsme nezjistili, že by nám to koř moc vadilo,“ říká Jan Stráský. Sousedství tabuizovaného prostoru nevadí ani zástupcům obce Lány: „Tahle generace je na to zvyklá,“ říká starosta Lan Jan Loskot.

„Chtěli bychom, aby vojenské prostory byly co nejpřístupnější. Ve vojenských prostorech se cvičení zdaleka nepořádají často, ve většině případů by nic nebránilo tomu, aby tam byl volný pohyb.“

Jan Stráský předseda Klubu českých turistů

„Není problém, aby se ve vojenských prostorech – s výjimkou třeba hnízdišť vzácných, k rušení citlivých ptáků – pohybovali cyklisté, pěší turisté nebo běžkaři“

Jan Šíma ministerstvo životního prostředí

„Za první republiky byla Lánská obora volně přístupná. Uzavřít se ji zpočátku neodvážili ani komunisté. K přelomu došlo teprve v květnu 1957, kdy lesní správa Lány vchody do obory zahradila novými branami.“

„Kdo zaplatí dvacet korun (děti polovic), může vyjít na tribunu a přes plot sledovat stádo lánských srnek, které se za příhodných okolností pasou v ohradě několik set metrů daleko“