Žofínský prales, člověk a čas: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:42

O tváři Šumavy se vedou urputně debaty. Dějiny žofínského pralesa ukazují, že spor o to, zda je, či není správné nechávat hnít dřevo v lese, není nový.

žofínský prales v Novohradských horách je nejstarší rezervaci střední Evropy, možná na světě. Jeho ochranu vyhlásil majitel panství Nové Hrady hrabě Jiří František August Buquoy nařízením ze dne 28. 8. 1838.

Služební příkaz (český překlad) zní takto: Mému inspektorů Františku železnému Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem prales vzbuzující obdiv a účtu svým stavem.

Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastnosti budou známý brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitků pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesnického těžení a přikazují Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli ve skutek, aby v této částí žádné dříví se nekácelo, stelivo se nehrabalo a drobné dříví se vybíralo, zkrátka aby vše ponecháno bylo v dnešním stavu.

Na Nových Hradech 28. srpna 1838

Jiří hrabě Buquoy

Hrabě Jiří František August de Langueval Buquoy je pozoruhodná postava českých dějin. Buquoyska panství získal jako mladý dědictvím po strýci. Po pražských studiích se zabýval filozofii, matematikou, ekonomii, chemii (vynalezl sklo hyalit nepropouštějící světlo). Pro vyhlášení rezervace se zřejmě rozhodl pod vlivem svého romantického cítění a vidění přírody. Plocha, která měla být nařízením hraběte vyloučena z lesního hospodaření, měla 300 jiter, tedy 172,6 hektarů, byly na ní jedlové a smrkové porosty s příměsí buku, javorů a jilmu ve stáří 150–300, zřejmě i 400 roku. Vzdal se tím velkého finančního výnosu, který by byl plynul z těžby dřeva. Že si to jako majitel novohradského panství mohl snadno dovolit? Jako matematik a teoreticky i prakticky ekonom disponoval schopnosti celou situaci odpovědné posoudit.

Prales však byl po necelém desetiletí existence významné ohrožen a redukován. Na novohradské panství byl roku 1843 přijat lesník William Rowland a byl ustanoven inženýrem taxátorem. Konec libůstky

Rowlandovým úkolem bylo vyměřit, zmapovat a podle tehdy módní saské metody zařídit (tedy převést do systému lesnického plánování) lesy novohradského panství o výměře 17 100 ha. Taxátor Rowland roku 1847 narazil při terénním zaměřování porostu na příkazem chráněny prales a postavil se negativně k vyloučení tak velké plochy z hospodaření. Vznikly spor sám o řadu let později popsal ve svém životopisu (český překlad): „Když jsem… nechal porazit některé tyto obrovské stromy, které se dostaly do těchto linii, potřásali lesní dělníci nedůvěřivě hlavou. Po práci nemaje nic lepšího co činit, podali lesníkovi zprávu o mém nesmyslném konání. Také jeho překvapilo, jak rychle se k němu tato zpráva o mých děsivých zásazích, kterých jsem se dopustil, donesla… Mezitím převzal panství Nové Hrady mladý hrabě a dle mě pokládal za postačující rezervovat a zachovat nedotčena jen 3 jitra namísto 300 jiter pralesa.“

Podle inženýrových výpočtu by celková ztráta z ponechání pralesa v původní rozloze představovala asi 30 000 zlatých. Jako argument vyslovil též prognózu, že prales stejně padne během padesáti let za oběť větrným a sněhovým polomům v důsledku stáří porostů. Vyhlášení jeho ochrany zjevně pokládal za prapodivnou osobní libůstku pošetilého starého pana, která do moderního lesnického hospodaření vlastně nepatří. Váha ekonomických argumentů a analýz se ukázala v 19. století podobně silná jako dnes. Nový majitel, syn Jiřího Františka Jiří totiž na Rowlandův návrh souhlasil se zmenšením plochy pralesa stokrát, tedy na 1,7 hektarů. I poté byly navíc po mnoho let v rezervaci zpracovávány souše a vývraty. Absolutní zákaz těžby v rezervaci byl vydán až roku 1882. Proto rezervace nemá de facto charakter skutečného pralesa, ale spíše ukazuje zbytky pralesa, který zde býval.

Prales dnes

Současný rozměr žofínského pralesa je 99,8 hektarů, tedy o něco víc než polovina zakladatelem zvažované rozlohy. Kromě původních stromových porostů se zde uchránilo bohaté bylinné patro. Po 2. světové válce tu přemnožená jelení zvěř působila velké škody, ale intenzívní odstřel po roce 1960 umožnil obnovu bukových náletu. Zkáza pralesa v důsledku stáří stromů, kterou Rowland předpovídal, se nekonala. Ukázalo se, že nejvýznamnější ohrožení za jeho téměř stosedmdesátiletou existenci nastalo ze strany důsledně ekonomický uvažujícího lesníka, člověka vzdělaného a zdánlivě plně kompetentního.

Teprve další vývoj dál za pravdu zakladateli pralesa Janu Františku Buquoyovi. Škody nestále Rowlandem navrženou redukci sice byly postupně napravovány co do rozlohy, škody způsobené těžbou v pralese jsou však z pohledu délky lidského života nenapravitelné. Bylo by nepoctivé hledat paralely mezi Rowlandovým destruktivním konáním a uvažováním současných lesníků. Mě původní vzdělání je lesnické a stavovská cest mi to nedovoluje. Vlastně jsem chtěl pouze upozornit na to, že osudy rezervaci mohou být složitější, než by se mohlo při jejich letmé návštěvě zdát.

Zkáza pralesa kvůli stáří stromů se nekonala

Jan Andreska, Autor působí na Katedře biologie a ekologické výchovy PF UK. Článek v plném znění vychází v listopadovém čísle časopisu Živá