Zahřmělo z Bavorského lesa: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:42

Nahlédněte za hraniční čáru, tam je bezzásahová zóna německého protějšku šumavského národního parku chráněna ústavou. Zachraňme Šumavu – před politiky, hloupostí a kšeftaři! A zas ta Šumava..., povzdychnete si. Jako by se čas zastavil v jakési postmoderní relativizaci všech hodnot, a především samotné pravdy. Každý v tomto sporu má svou pravdu, odborníci se nedokážou dohodnout a nikdo nechce hledat a přijmout kompromis. Ale je tomu skutečně tak? Národní park Šumava má rozlohu téměř sedmdesát tisíc hektarů. Lesy na dvou a půl setinách (!) této plochy během uplynulých dvaceti let uschly, mimo jiné vlivem kůrovce. A tím začal nekonečný spor, který se s nástupem letošního jara opět vyhrotil. Ještě než roztál sníh, vtrhl na Šumavu Miloš Zeman ve vrtulníku. Aniž by vkročil do lesa, prohlásil, že vojáci o les pečovali lépe, navrhl park zrušit a řekl, že podá na ředitele trestní oznámení. Pokud jde o žalobu podanou na ministerstvo životního prostředí, soud se jí zatím nezabýval. V této souvislosti je ovšem zajímavé rozhodnutí Bavorského ústavního soudního dvora, který před pár dny zamítl žalobu odpůrců NP Bavorský les sdružených v Občanském hnutí za ochranu Bavorského lesa, domáhající se zrušení novely nařízení o Národním parku Bavorský les z roku 2007. Žalovaná legislativa nařizovala, aby tzv. přírodní zóny –tedy oblasti ponechané přírodě, ve kterých budou lidské zásahy vyloučeny –byly postupně rozšířeny na 75 % území národního parku. Bavorský ústavní soudní dvůr rozhodl, že rozšíření bezzásahového území je v souladu s Bavorskou ústavou. Připomněl také rozhodnutí Bavorského správního soudního dvora z roku 1999, v němž byla zamítnuta jiná žaloba týkající se kůrovce v národním parku. Ve svém rozsudku mimo jiné uvedl: Obava žalobce, že přirozené lesy ve vysokých polohách budou nenávratně ztraceny v důsledku toho, že se nekonají opatření k boji se škůdci, není ničím podložená. Velká zalesněná krajina středohor na území Bavorského lesa a Šumavy vznikala a zůstala zachována po více než staletí bez lidských zásahů. Bavorský správní soudní dvůr konstatoval v již zmíněném rozhodnutí, že na plochách se stojícím nebo ležícím mrtvým dřevem –také z polomu z roku 1983 –nastupuje podrost z mladých stromů. Lze tudíž vycházet ze správnosti odhadu tvůrce nařízení, že si příroda pomůže sama. Rozhodnutí Bavorského ústavního soudního dvora, že ústavu nelze použít jako klacek proti rozšířování bezzásahové zóny v Národním parku Šumavský les, odstranilo pochyby o postoji bavorských sousedů k právům a schopnostem divoké přírody. Je ovšem otázka, zda jasné slovo, které zahřmělo z takových výšin, pronikne i přes pařezy na české straně. Zeman svým trestným přeletem Šumavy podpořil vyhraněnou část politiků (především z ODS, KSČM a z okolí Václava Klause), kteří stále mluví o katastrofě, i když uschlé porosty zahubené kůrovcem najdeme pouze na dvou a půl procentech národního parku. Co je ještě důležitější, také u nás už bylo osm set z původně uschlých dvou tisíc hektarů mezitím převedeno do kategorie zelený les, protože monitoring ukázal dostatečné množství vzrostlé obnovy. Stačí však zakrýt oči dlaněmi, jak vám vysvětlí každé dvouleté dítě, a nic není. Rozmnožení kůrovce na Šumavě se dá nazvat kalamitou. „Byl jsem na Plešném jezeře, na Pramenech Vltavy, na Trojmezné, a to co se tam děje, považuji za tragédii,“ opakuje senátor za ODS Tomáš Jirsa, který patří k nejznámějším kritikům národního parku. Stále více politiků v Česku však začíná přistupovat k národnímu parku tak, jak je to v západní Evropě obvyklé. „Každému bych doporučil, aby se tam jel podívat na vlastní oči a nesoudil na základě fotografií nebo poplašných zpráv,“ říká poslanec ČSSD Vítězslav Jandák. V minulosti kvůli národnímu parku nenechal na ministru Bursíkovi nit suchou, ale poté, co na Šumavu konečně přijel, veřejně se řediteli parku Františku Krejčímu omluvil. Ve stejné době, kdy nad Šumavou přeletěl Zeman, vyvrcholila akce „Zachraňme Šumavu“ –výstava a petice kritizující Správu parku. Iniciovali ji bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník a Svaz obcí NP Šumava, jemuž předsedá František Nykles, placený asistent senátora Tomáše Jirsy. Zajímavé je, že zachraňovat šumavskou přírodu s transparenty s nimi nešel ani jeden biolog, žádný vědec, který provádí v parku výzkum, nikdo z ekologů či jiných zelených. Naopak na vystoupení Miloše Zemana reagovalo padesát renomovaných vědců z různých univerzit a vědeckých ústavů, kteří podepsali stanovisko na podporu bezzásahové zóny. Odborné argumenty zveřejnili již mnohokrát –lze je prostudovat třeba na stránkách Botanického ústavu Akademie věd ČR. Opačný názor vyjadřují téměř výhradně hospodářsky zaměření lesníci –např. Ing. Petr Zahradník, ředitel Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa a myslivost.

Qui bono?

Pokud budeme zkoumat motivy v pozadí neustálého politizování dění kolem NPŠ, dojdeme k zajímavým souvislostem. Proč se odborníkem na kůrovce stal právě Miloš Zeman? V tisku přiznal, že k cestě na Šumavu ho motivoval Zdeněk Zbytek, před převratem velitel tankové divize ve Slaném a nyní velkopodnikatel s úzkými vztahy na postsovětský prostor. Zbytek také začátkem května spolu se senátorem Tomášem Jirsou a několika starosty předával petici „Zachraňme Šumavu“ předsedovi poslanecké sněmovny Miloslavu Vlčkovi, který ji pak podepsal. A ve stejný den byl Zbytek uveden i jako organizátor a sponzor na tiskové konferenci Miloše Zemana ke stejnému tématu. Pak na tiskovku dorazil senátor Jirsa s kolegy z občanského sdružení, které Jirsa založil a usídlil ve svém domě v Hluboké nad Vltavou. „Byla to náhoda, že se ty akce takto sešly. Když jsme to ale zjistili, tak jsme se s panem Zbytkem domluvili na spolupráci,“ potvrdil Jirsa v rozhovoru pro týdeník Ekonom. Zbytek vlastní hotely na Šumavě, a ani on, ani Jirsa nezastírají, že nejpodstatnější jsou pro ně „rozvojové projekty“. Jirsa už mnohokrát zdůraznil, že hlavním cílem je prosazení lanovky, která by českou stranu propojila s rakouským Hochfichtem. Háček je v tom, že by vedla přes první zónu národního parku (a k tomu ještě území Natury 2000).

Senátorské intermezzo a šedá eminence ODS

Největší centrum odporu proti Správě NPŠ je jednoznačně na Hluboké, kde senátor Jirsa starostuje. Ale za šedou eminenci je považován místostarosta, vlivný člen ODS, lobbista a velkopodnikatel Pavel Dlouhý.

Na veřejnosti není příliš znám a ve stranické hierarchii nemá významnou funkci, ovšem zasvěcení hovoří o „knížeti Pavlovi“. Proč se tak urputným bojovníkem proti „bezzásahovosti“ stal také bývalý senátor Josef Kalbáč, lze jen spekulovat. O jeho propojení s podnikatelskou sférou (např. s Pavlem Dlouhým) sice investigativní novináři mnohé naznačovali, ale vcelku nic neprokázali. Kalbáč se na podzim usmíval z billboardů i v zapadlých vesničkách, až kandidát ODS Miroslav Beneš (patřící do jiného křídla ODS než hlubocká klika) vypadal jako chudý příbuzný. Pro média Kalbáč odmítal zdroje své kampaně komentovat. Nakonec mu Senát nevyšel, ale měl zásluhy, a tak se stal aspoň placeným hradním poradcem. Na Šumavě se zatím neobjevuje. Novým senátorem na Strakonicku, Prachaticku a Písecku byl zvolen kandidát ČSSD Miroslav Krejča. Začal tím, že připojil podpis k dalšímu článku proti správě národního parku, k čemuž jej vyzval kolega Jirsa. O nového parťáka ovšem záhy přišel. Když se Krejča seznámil s argumenty dalších zúčastněných stran, s monitoringem území NPŠ a se stanovisky vědců, přehodnotil svůj postoj a od té doby se k tématu vyjadřuje poměrně jednoznačně –Šumava potřebuje otevření co největšího území (včetně oblastí „suchého“ lesa) pro veřejnost a lepší prezentaci výsledků práce správy: „Musí dojít k optimálnímu zpřístupnění i prvních zón, ale také k organickému propojení NP Šumava a NP Bavorský les. Na obou stranách hranice musí platit obdobná pravidla hry a stejné podmínky pro návštěvníky... Kdo nic neskrývá a netají, nemůže mít důvod bránit ostatním v konfrontaci přímo na místě.“ Krejča se zastává rozšíření a scelení první zóny. Poměrně fundovaně zachází s vědeckými argumenty a stejně jako Jandák dokazuje, že rozumný politik dokáže přehodnotit své názory: „Ponechme na jasně vymezených plochách přírodu, ať se činí, a s úctou těmto procesům přihlížejme.“ Hlavní podmínka řešení je podle Krejči jednoznačná: „Naučit se komunikovat, poslouchat druhé a pochybovat o své neomylnosti.“

Obce a kraje společně?

Podle děkana Fakulty lesnické a dřevařské ČZU prof. Viléma Podrázského hájí obce především své rozvojové plány. RNDr. Jakub Hruška, šéf vědecké sekce Rady NPŠ je konkrétnější: „Ta neustálá politizace problému Šumavy zcela jednoznačně vyplývá ze snahy obcí a obou krajů prosazovat rozvojové projekty a stavby i v nejcennějších územích národního parku. Lanovku na Špičák, apartmánová městečka kolem obcí a tak dále.“ Proti zvětšování prvních zón parku oba dotčené kraje vystupovaly opakovaně. Například radní pro životní prostředí Ing. Smutný za Plzeňský kraj nedávno vzkázal vědcům, kteří bezzásahovost podporují: „Problém je v tom, že předkladatelé bezzásahové teorie odmítají dialog a kompromis, ku škodě životního prostředí a lesu na Šumavě. Nemají totiž žádnou hmotnou ani morální zodpovědnost za své konání, je to pro ně pouze velkorysý experiment, buď vyjde, nebo ne.“ Ale poté navrhl velmi výrazné zmenšení rozlohy NPŠ. Ponechme stranou otázku, jakou zodpovědnost za své konání mají politici. Zeptejme se, zda Smutný vidí, nebo nevidí skutečný stav. Jak asi chápe kompromis? Osmdesát procent lesů v národním parku je ošetřováno klasickými lesnickými metodami, samozřejmě, způsobem co nejohleduplnějším k přírodnímu prostředí. Park na to má dostatek pracovních sil, zásahové oblasti o rozloze 39 tisíc hektarů ošetřuje 63 lesníků. To je v přepočtu trojnásobek toho, s čím musí vystačit Vojenské lesy. Ale jsou to lesáci, nikoliv ekologové. Také ředitel parku má klasické lesnické vzdělání. Ve školkách na území parku jsou pěstovány tisíce sazenic všech druhů stromů, které do různých nadmořských výšek Šumavy patří. Cílem je postupná obnova přirozené druhové skladby. V jedinečném genetickém sadu u Srní najdeme původní horské genotypy šumavského smrku (získané např. z území ohrožených kůrovci) a tisu. Samozřejmě, neustále probíhají odborné spory o typologii některých konkrétních lesních území. Na některé úseky mají odborníci z pražské Fakulty lesnické a dřevařské ČZU jiný názor než pracovníci parku, ale o tom by měla zcela jistě probíhat odborná, nikoliv politická diskuse. Nikoliv však o samé podstatě –tedy zda ponechat, či neponechat část parku přírodním procesům. S tím ani vedení dřevařské fakulty, jak opakovaně prohlásil děkan prof. Vilém Podrázský, problém nemá. Tím spíš by do toho neměli mluvit politici na jakékoliv úrovni. Skutečností je, že ne všechny obce jsou ke Správě NPŠ vyhraněně kritické. Tři z nich (Modrava, Kvilda a Srní) dokonce podepsaly koncem minulého roku memorandum o spolupráci se správou a staly se partnerskými obcemi NPŠ. Také Prášily se do bojovných aktivit nezapojují –a vskutku chudě nebo zanedbaně tato obec nevypadá. Možná by pomohlo poctivě zodpovědět pár jednoduchých otázek: Přiteklo by do šumavských vesnic tolik peněz, kdyby tu národní park nebyl? Je obvyklé, aby starostovi vísky o desítkách obyvatel naslouchali senátoři, (ex)premiéři, akademici, poslanci i prezident? Přiláká les, po kterém se proběhla těžká technika a vyzdobila ho pařezy a holinami, více turistů? A zachrání jedna lanovka podnikatelské prostředí v Nové Peci? (Pokud ano, tak proč doslova vzkvétají Prášily i Modrava, které jsou bez lanovky?) „Šumava určitě zachránit potřebuje, ale před politiky, před lidmi, kteří tu mají nejrůznější osobní zájmy, a hlavně před hloupostí,“ tvrdí šumavský podnikatel František Hail, který tu provozuje penzion. Dodává k tomu, že podle toho, co mu vyprávějí jeho hosté, přijíždějí na Šumavu často s představou suchého, mrtvého lesa, který zavinila správa a Bursík, a pak najednou přijdou, obdivují vznikající „divočinu“ a říkají: „Vždyť ten les žije, odrůstá, tak proč se kolem toho pořád lže?“ Jeho slova potvrzuje i další významný šumavský podnikatel a fotograf Václav Sklenář: „Ten takzvaný suchý les samozřejmě žádné turisty nevyhání. Já osobně jednoznačně kopu za národní park. A pokud vidím nějaký problém, tak na straně obcí, které nekontrolují dostatečně výstavbu, především apartmánových komplexů. Uschlé stromy brzy nahradí zelený podrost, ale pokud šumavskou krajinu zničí neuvážená výstavba, bude to možná navždy.“

Kdo za to může?

Můžeme se donekonečna dohadovat, kdo a proč „kůrovcovou kalamitu“ nejvíc zavinil. Z vědeckého hlediska je asi důležité (ale pro řešení nyní nepodstatné), zda bylo možné na sklonku 80. let účinněji brzdit šíření kůrovce z bavorských bezzásahových území, zda někdo na začátku 90. let zaspal atd. Mnohem přínosnější je zajet se do „uschlých“ oblastí podívat. A dělat to pokud možno opakovaně. RNDr. Magda Jonášová z Ústavu systémové biologie a ekologie AVČR České Budějovice sleduje výzkumné plochy na Modravsku od roku 1997, kdy stromové patro z velké části uschlo: „Při vymezování konkrétních ploch jsme velice pečlivě sledovali, zda na nich nebyly prováděny žádné podsadby. Dnes, po pouhých dvanácti letech, se v těchto porostech nachází v průměru 2000 semenáčků na hektar, z nichž kolem 40 procent je vyšších než jeden metr... Tady opravdu nelze mít vůbec žádné pochybnosti o tom, že horská smrčina se skutečně dokáže obnovit bez pomoci člověka!“ Tedy žádné stovky let, žádná katastrofa. „Horské smrčiny na Šumavě a zasahování či nezasahování proti kůrovci jsou neustálým předmětem diskusí již od vzniku národního parku,“ míní RNDr. Jonášová: „Důvodů je mnoho, ale jedním je zřejmě i nedostatek informací o tom, jak vlastně člověkem neovlivněné horské smrčiny vypadají, jak funguje jejich dynamika a co se stane, pokud člověkem pozměněný les ponecháme svému osudu.“ A právě to by měl národní park všem návštěvníkům ukazovat a srozumitelně vysvětlovat.

Pod uschlými pahýly zelená záplava

Problém je v tom, že největší kritici principu bezzásahovosti se prostě do terénu podívat nepřijdou. Jinak by museli přiznat, že podobně jako kolem Březníku vypadá situace v další medializované oblasti, kolem Plešného jezera. Vzpomínám si na komickou scénku s nejmenovaným šumavským (!) hajným, který byl velkým kritikem bezzásahovosti, a když se v rámci natáčení dokumentu dostal jako doprovod kameramana do jádra bezzásadové oblasti, ohromeně se rozhlížel po záplavě buků a jedliček a směrem k novinářům jen hlesl: „No, to máte štěstí, že tady vám to odrůstá!“ Deset až třicet procent vzrostlých jedinců smrku většinou i při velkém náporu kůrovcům odolá a přežije. Podle botaniků z AVČR Průhonice (prof. Krahulec a doc. Kirschner) je přitom pravděpodobné, že v sobě mají „cosi“, co je geneticky předurčuje k založení odolnějšího lesa. „Právě o tyto jedince bychom přitom při klasickém lesnickém zasahování přišli,“ upozorňuje prof. František Krahulec. K podobné úvaze dospěli v lesníci, kteří našli v prvních zónách parku řadu kvetoucích a plodících smrků, přestože šlo o území, které bylo v minulosti postiženo gradací lýkožrouta smrkového. Jedná se o jedince, kteří neohromí tloušťkou kmene, ale vzhledem k extrémním podmínkám mohou svým věkem spadat daleko před rozsáhlé kalamity 19. století, před rok 1870. A že tedy již zřejmě přežili přinejmenším druhou vlnu hromadného odumření lesa. Shrnuto: Zatímco na 20 procentech parku byl les včetně polomů ponechán přirozenému vývoji, na 80 procentech území se proti kůrovci dál intenzivně zasahuje. Park těží napadené stromy, nasadil lapače hmyzu i speciální houbu, která kůrovce likviduje. Letos pomáhá i počasí. „Zima byla extrémně dlouhá, polomy zapadaly sněhem. Poté přišlo deštivé jaro, ve vlhku kůrovce napadají houby a plísně, takže hyne,“ vysvětlil nedávno ředitel Krejčí. Brouci, kteří vyletěli později, už možná nestihnou druhé rojení. Populace kůrovce se vyvíjí obvykle pět let. Vrcholu po Kyrillu by měla na Šumavě dosáhnout v příštím roce. Přirozená obnova vládne v národním parku na tisících hektarů. A nejen v horské smrčině, ale i v nižších partiích. Zejména v železnorudské části je po zastavení úmyslných holosečí zcela běžná přirozená obnova jedle, buku a smrku. V těsné blízkosti turistické lyžařské a cyklistické stezky u lokality Gerlova huť může každý turista vidět to, co Zeman z letadla určitě nespatřil. „Již dvacet procent lesů v parku je takzvaně etážových, to znamená že je v nich dostatek mladších věkových stadií, a druhově rozrůzněných,“ vysvětluje ředitel František Krejčí. A hovoří o plánu na postupnou desetiletou obnovu velké části zbývajících „zásahových“ ploch lesa, aby i tam vznikl smíšený les, přirozeně odolný proti náletům kůrovců. Stejně tak obranná opatření proti kůrovci (černé krabičky „s feromonovými lapači, ležící kmeny lapáky“, otrávené trojnožky) jsou běžně používaná na celém území národního parku. „Prochodil jsem v parku skoro třicet kilometrů a absolvoval rekognoskační lety, a mohu odpovědně říct, že integrovanou ochranu lesa, která je prováděná lesníky v národním parku, jim může zbytek republiky závidět,“ říká bývalý ředitel odboru ochrany lesa České inspekce životního prostředí Ing. Vladimír Dolejský (dnes pracuje v sekci NP na ministerstvu ŽP). K tzv. zločinu na přírodě, který páchá podle Zemana, ředitel Krejčí vysvětluje, že tyto názory jsou poplatné 50. letům minulého století. „Proces prosychání horských lesů je a byl běžnou součástí jejich vývoje. Tento proces zde běží bez ohledu na aktuální ministry a ředitele 18 let. Před příchodem člověka do horních poloh Šumavy zde běžel nerušeně zhruba 7000 let po odtání posledních ledovců.“

Setkání minulosti a budoucnosti?

Že šumavské lesy po staletí vysazoval člověk, takže je nelze ponechat samovolnému vývoji? Pokud jde o minulost: nikdo dnes doopravdy neví, kolik a jakých smrků bylo za schwarzenberských lesníků vysázeno a kolik jich odrostlo samo. Ani to, kolik tisíc sazenic se jen „protáhlo“ zfalšovanými výkazy práce za ředitelování Ivana Žlábka... Ale nechme stíny minulosti spát. Kolem Plešného jezera nedávno probíhal zajímavý výzkum týmu prof. Hany Šantrůčkové, vedoucí katedry biologie ekosystémů Jihočeské univerzity, který prokázal, že kůrovcová kalamita byla způsobena mnohem hlubšími důvody, než se dosud předpokládalo. Smrky v nejvyšších partiích Šumavy byly, tak jako v celé republice, velmi oslabeny znečistěným vzduchem a kyselými dešti druhé poloviny 20. století. Výzkumy šumavských jezer prokázaly, že kvalita jezerní vody reaguje na pokles imisní zátěže s několikaletým zpožděním a biologické zotavení šumavských horských ekosystémů bude ještě mnohem pomalejší. Kombinace analýz chemického složení letokruhů a poměru stabilních izotopů uhlíku u smrků, které vyrůstaly zhruba od r.1850 v oblasti Plešného jezera,Trojmezné a Čertova jezera, jasně vypověděly, že smrkům postupně ubývalo živin a zvyšovala se toxicita hliníku. Od 60. let minulého století se proto velice rychle začal zhoršovat i jejich fyziologický stav. K tomu je nutno přičíst současné klimatické změny (zvyšující se průměrná teplota, snižující se dostupnost vody a stále častější letní přísušky).

Čtení v letokruzích

Kyselá půda, nedostatek živin a vysoký obsah toxického rozpustného hliníku smrky dlouhodobě stresoval, jak ukazují výzkumy letokruhů, až byl následný rozpad porostů vlivem kůrovce pravděpodobně neodvratný. „Podle našich výsledků té kůrovcové kalamitě zabránit nešlo. Možná šlo některé procesy zpomalit, ale smrky byly stresovány do té míry, že jejich zánik byl zřejmě neodvratný,“ tvrdí Hana Šantrůčková: Naopak současná přirozená obnova má velkou šanci na dobrou budoucnost, protože celkový stav životního prostředí se velmi zlepšil. „Ovšem jen za předpokladu, že zabráníme lidským zásahům do tak složitého ekosystému, jakým horská smrčina je.“ Prof. Šantrůčková vysvětluje na potkání studentům, ale i starostům na workshopech, proč je zásadně důležité neřešit nastalou situaci motorovou pilou. „Pokud dojde k vykácení a odvozu dřeva (jak se dříve v parku dělo i v nejvyšších polohách), dojde k porušení svrchních půdních horizontů, eliminuje se činnost půdních organismů a tím se zpomalí přeměna živin, zvýší se riziko půdní eroze, sníží se retence vody i živin v půdě, a v neposlední řadě se odveze podstatná část potřebných živin. Při jakékoliv činnosti musíme chránit především povrchovou vrstvu půdy, organické horizonty, které jsou nejvýkonnější továrnou na živiny pro stromy. Tuto továrnu žádnými umělými hnojivy nenahradíme,“ vysvětluje prof. Šantrůčková. Připomeňme, že celá diskuse se týká horských smrčin, kam patří přirozeně pouze smrk s příměsí jeřábu. Tyto vzácné ekosystémy jsou na české straně Šumavy rozloženy na zhruba 17 tisících hektarů, na bavorské straně na šesti tisících hektarů. Na ostatním území v ČR jsou již většinou vykáceny a zbývají fragmentované ostrůvky o desítkách, maximálně stovkách hektarů. Potvrzuje se, že v horské smrčině je lepší nechat rozvoj lesa přírodě, která to umí v daném čase a na špatně přístupných lokalitách lépe. V níže položených lokalitách má naopak smysl podporovat různorodost porostu a proces obnovy umělou výsadbou dřevin jedle a buku, což ovšem národní park provádí –je otázkou, zda v dostatečné míře a všude, kde by bylo třeba.

Prozření bývalého mluvčího?

Lze léta trvající boje o Šumavu chápat i tak, že každý má svou pravdu a těžko dělat „arbitra“? Tím bychom v podstatě rezignovali na možnost nějakého řešení. Podívejme se na typický výrok, kterými veřejnost v posledních měsících častuje zhrzený bývalý mluvčí Správy NPŠ Radovan Holub: „Nyní je zřetelně vidět, že ekologické vedení udělalo na Šumavě stejné chyby jako dřevorubci vedení Ivanem Žlábkem ve druhé polovině devadesátých let.“ (R.H., LN 11.05.2009). Tohle snad ani v největší zaslepenosti nemůže autor myslet vážně. Vždyť on sám, ještě dávno před svým nástupem na správu, hovořil o tehdejším řediteli Žlábkovi jako o muži bez názoru a skrupulí: „Správa šumavského parku chce za každou cenu pokračovat v dosavadní praxi. Přináší to peníze, moc a vliv. Může se přitom opřít o obce. Obcím je většinou vzdálený nějaký časově nedostupný ekologický ideál. Chtějí těžit dříví, odvážet je a prodávat. A pokud se nebude těžit kůrovec, bude se těžit větrná kalamita, dokud se neobjeví nová invaze brouka. Jestli by byla správa parku schopna dokonce obětovat dosavadní vysokou kategorii NPŠ (II dle IUCN) jen proto, aby mohla těžit dřevo, se teprve ukáže...“ (R.H., 24.4.2003) V té době ovšem ještě byl novinář Holub schopen vidět pravdu a skutečné argumenty, ještě se neztratil v nánosech neustálého žvanění všech proti všem. Těžko říct, zda jeho jedovaté šípy proti současnému vedení jsou výpadkem soudnosti, nebo jen rozlítostněním nad ztrátou teplého místa. Jinak by nemohl tak ostře (a v podstatě stejnými slovy, kterými se předtím opíral do Ivana Žlábka) odsuzovat vedení, které konečně zajistilo kontinuání péči o svěřená území při respektování doporučení mezinárodní mise IUCN a výsledků skutečných vědeckých výzkumů a monitoringů. „Na Šumavě se rozhodně nemění koncepce s nástupem každého nového ministra“, jak rádi opakují starostové a někteří politici. Naopak –poslední tři ministři životního prostředí zachovali postup stejný. A nynější ministr Ladislav Miko je v tomto směru ještě důslednější: „Především je třeba si uvědomit, že v Evropě je již velmi málo míst, kde příroda má vůbec potenciál, aby fungovala sama. A pakliže chceme přirozené procesy podporovat, pak to musíme dělat tam, kde je k tomu šance. A Šumava bezpochyby patří k územím, kde ta šance je. Bezzásahovost není žádný neuvážený experiment s nejistým koncem, jak se stále ještě tvrdí. Naopak, tyto přístupy jsou dnes v Evropě na mnoha místech uplatňovány, sám jsem navštívil řadu parků v Itálii, Švýcarsku, Německu, Slovinsku, Polsku, kde bezzásahovost je uplatňována v určitých částech parků, a já v tom nevidím žádný exotický výstřelek České republiky, ale jen součást celkového evropského trendu.“ Přejme Šumavě, aby se už brzy ztratila z médií a centra zájmu politiků i soudců a aby našla klid, a především zodpovědné lidi, kteří ji nedovolí zničit a zpeněžit.