Kdo se bojí kůrovce?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:43

Dobrodružství poznávání

Spory o ochranu lesního porostu v Národním parku Šumava jsou veřejnosti dlouhodobě známé. Vedou se od založení parku v roce 1991. Intenzita, s jakou probíhají,je přímo úměrná odhadovanému množství výskytu populace lýkožrouta smrkového v daném roce a vyčísleným ztrátám. Nejinak je tomu i letos. Této problematice se věnoval i přírodovědecký magazín Českého rozhlasu Leonardo Natura.

Podle odhadů bude v letošním roce ohroženo přibližně 130 000 m 3 stromů,výsledné ztráty však budou záviset na klimatických podmínkách. Teplé počasí totiž přispívá k většímu množení kůrovce. Z celkové rozlohy 690 km2 parku se však jedná pouze o dvě procenta celého území,nelze tedy hovořit o kalamitě či apokalypse,jak často slýcháme z médií či z úst některých politiků.

Nech lýkožrouta žít

Lýkožrout smrkový (Ips typographus),známý také pod názvem kůrovec,je hnědočerný,zlatavě ochlupený lesklý brouk o velikosti 4,2–5,5 mm. Vyskytuje se v celé Evropě a severní Asii a tvoří přirozenou součást

lesního ekosystému. V přírodě plní podobnou regulativní funkci jako rys nebo vlk mezi zvířaty –selektivně odstraňuje slabé stromy. „Škodnou“ se stává teprve v případě narušení přírodní rovnováhy,a k tomu dochází převážně vlivem člověka. Zejména v padesátých letech minulého století se u nás zásadně změnil přístup k lesnímu fondu. Les začal být vnímán jako pouhá zásobárna dříví,se kterou lze zacházet podobným způsobem jako s jinými přírodními zdroji. Přirozeně smíšené horské lesy byly postupně nahrazeny smrkovými monokulturami, které jsou méně odolné. Ale zatímco obnovitelnost různých plodin lze počítat řádově na měsíce,v případě obnovy lesa se jedná o dlouhodobý proces čítající několik desítek let. K problematickým změnám v Národním parku Šumava bohužel došlo ještě v devadesátých letech,kdy byla bezzásahová zóna parku zmenšena a rozdrobena do několika desítek ostrůvků,které jsou pro ochranu nefunkční.

Kácet,či nekácet?

Zatímco zastánci konzervativního přístupu navrhují napadené stromy vytěžit,správa Národního parku Šumava spolu s odborníky a ekology upřednostňuje ponechat napadené oblasti v první zóně samovolnému vývoji. Samotné vykácení a odvoz napadených stromů,které lze stále výhodně zpeněžit,a výsadba takzvaných smrkových plantáží vede pouze k tomu,že se budou se stejným problémem potýkat další generace. Skutečně odolný les může vzniknout pouze přirozeným vývojem,kdy rozpadající se dřevní hmota poskytuje zázemí pro růst nových stromů. Tento proces je ovšem časově náročný a jeho výsledky nejsou pro laiky dlouhou dobu viditelné. Na německé straně parku,v Bavorském lese,se tento postup osvědčil. Přes protesty veřejnosti a politické vlivy se podařilo prokázat,že přirozená regenerace zdánlivě mrtvého lesa v plnohodnotný lesní porost není výmyslem vědců. Podmínkou úspěchu je ovšem poskytnout přírodě dostatečný čas. A to vyžaduje nejenom odvahu,ale i široký společenský konsensus.