Šumava: Kritická situace: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Národním park Šumava čeká politické řešení, zatím nikdo neví jaké

Plusy a mínusy

Na přelomu roku se sluší rekapitulovat, kam letos dění na Šumavě dospělo. Po letech snahy o konsensus mezi parkem a obcemi nejsou zjištění právě lichotivá. Politický boj kolem Šumavy graduje, politici požadují zmenšení nebo dokonce zrušení národního parku, stromy usychají na velkých plochách a správa parku nám předkládá těšínská jablíčka, že za tři až pět let bude zase zeleno. Nebude. Ekologové ze správy parku média zásobují krásnými ochranářskými příběhy, ale v lese vše běží ve starých dřevorubeckých kolejích. Dokonce současné těžby jsou nesrovnatelně drastičtější, než kdy v minulosti byly. Srovnatelná plocha holin vykácená za léta 1995 – 2002 nyní vznikla za jeden jediný rok a to ještě nikdo netuší, co nás čeká příští rok. Pokud bezzásahový experiment bude na Šumavě nakonec prosazen, je třeba lidem jasně říct, za jakou to bude cenu (suchý les, stále větší holiny, nájezdy těžké techniky, změna vodního režimu i krajinného rázu).

Na druhé straně jsou tu pozitiva: Správa NP a CHKOŠ po téměř dvacetileté kritice politiků a obcí otevřela na zkušební dobu dvou let historický hraniční přechod Modrý sloup u Modravy – oklikou přes úbočí hory Špičník a trvale otevřela další dva důležité přechody vedoucí do jádrového území Národního parku Bavorský les. A také připravila několik zajímavých programů – zoologický program s pozorováním zvěře ve volné přírodě, pokračovala v programu S průvodci za šumavskou divočinou, dokončila úspěšný program nouzových nocovišť a připravila dílčí, mnohdy velmi atraktivní programy pro veřejnost (např. na IS Kvilda). Ředitel správy NP a CHKOŠ František Krejčí konečně v listopadu 2008 schválil ekologickou variantu lanovky vedoucí z české strany do rakouského lyžařského areálu Hochficht. „Měla by být využitelná během celého roku v rámci poznávání a vzdělávání v ochraně přírody,“ řekl. Ke zlepšení kvality života v obcích mají vést dva zásadní dokumenty – zatím zcela vágní Masterplán Šumava a naopak konkrétní Společná vize Šumava 2020. První dokument vznikl patrně proto, aby to vypadalo, že správa parku nemyslí na nic jiného než na rozvoj regionu a aby návazné organizace se sídlem v Praze měly dlouhodobě zajištěnou práci na rozvoji tezí tohoto projekt, z něhož nakonec třeba nic nebude. Druhý dokument je opakem - má být přijat již v příštím roce a má být náhražkou za novou zonaci: správa parku a obce se tu zavazují rozšířit bezzásahovost na 30 % plochy parku do roku 2020 s možností zvětšení bezzásahových ploch nad 30 %, zavazují se na úpravě Memoranda o spolupráci NP Šumava a NP Bavorský les a na tom, že rozpory mezi obcemi a parkem nebudou medializovány. Vize 2020 je politickým zdokonalením tzv. Velké dohody z roku 2008, na kterou šumavské obce nepřistoupily. Podpisem Vize 2020 by byla pololegální, plíživá zonace zlegalizována výměnou za dotace z různých fondů a další finanční příspěvky.

Vyostření situace

Situace kolem Národního parku Šumava se navzdory Masterplánu i Vizi 2020 vyostřuje. Po jarním rojení kůrovců především v bezzásahových zónách parku nastala masivní kůrovcová kalamita. Činitelé Správy parku i Ministerstva životního prostředí ji podcenili. Na jedné straně říkali, že očekávali zvýšenou gradaci kůrovce, na druhé tvrdili, že díky integrované ochraně lesa a houbovým postřikům je kůrovec v celém národním parku pod kontrolou. Kůrovec pod kontrolou zjevně nebyl. Dneska je z Národního parku Šumava opět fabrika na dříví, přestože ekologičtí ministři i ředitelé tvrdili, že po smutné dřevařské éře devadesátých let se znovu fabrikou na dříví nestane. Opět se dělají holoseče a kácejí se kostry porostů, které měly zůstat podle poznatků vědeckých kapacit netknuté. Holiny, které vznikly v devadesátých letech, byly ohromné, ale nedosahovaly rozměrů současných. Je zajímavé, že o těch současných ekologové příliš nemluví, i když mnohokrát přesáhly rozsah těch minulých. Je to těžko vysvětlitelný paradox. Přitom se odborníci shodli na tom, že holiny vedou ke změnám mikroklimatu a mají celkově negativní dopad na lesy, které pokrývají přes 80 % plochy NP Šumava. Došlo přesně k tomu, co předpovídal ekolog a spoluzakladatel NP Šumava Ivan Dejmal v době, když byl ministrem životního prostředí. Dejmal varoval před zranitelností šumavských ekosystémů, odmítl jejich šokovou léčbu, dal přednost jemné pomoci člověka a zdůraznil, že bez přijetí myšlenky ochrany přírody nejširší veřejností nepůjde na Šumavě prosadit nic pozitivního.

Škrtání nul – tak dnešní průšvih vznikl

Pro pořádek zopakujme chronologii faktů: Celý akutní problém s Národním parkem Šumava se zauzlil po roce 2006, kdy tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek spolu se svým stranickým šéfem Miroslavem Kalouskem zastavili nově připravovanou ekologickou zonaci. Zonace byla z mnoha pohledů nezbytně nutná a tým odborníků ji připravoval zhruba dva roky po pádu „dřevařského“ ředitele NP Šumava Ivana Žlábka, tedy od začátku roku 2004. Součástí nové zonace bylo scelení nesmyslně rozkouskované I. zóny (135 ostrůvků) a rozšíření bezzásasahového území. To se mělo v horizontu 10, 30 a 50 let zvětšit na 30 % plochy parku. Na tom se shodli lesníci, biologové i zoologové.

Na fanatické ekology ze správy parku a lobbisty z Hnutí Duha to však bylo příliš pomalu. A tak tito ortodoxní ekologové, věřící v pustinu a v to, že předcivilizační stádium tvorstva je lepší než civilizace, jednoduše v roce 2005 u této vědecky připravené zonace škrtli nuly. Z postupné bezzásahovosti byla najednou bezzásahovost skoková, jinými slovy šoková terapie šumavských lesů. Po několika jednáních s obcemi bylo jasné, že tato zonace klasickým legislativním procesem na základě zákona o ochraně přírody a krajiny neprojde. A, jak bylo řečeno, nakonec ji ministr Ambrozek skrečoval. Tehdy již nemocný Ivan Dejmal po krátké návštěvě Šumavy v roce 2007 hovořil o „špatném pocitu ze Šumavy“, o další silné hrozbě recidiv kůrovcové kalamity a následném zmenšování rozlohy vzrostlých porostů. „Polomy, podobně jako odtěžené kůrovcové holiny, budou znamenat i změnu krajinného rázu, který návštěvníci na Šumavě očekávají,“ řekl tehdy Dejmal. Na jeho slova nyní dochází.

Bursíkova silová politika

Přesto šoková terapie šumavských lesů v platnost nakonec vešla, i když jiným způsobem. Dostalo se jí politického schválení po nástupu Martina Bursíka do funkce ministra. Vhodným spouštěcím mechanismem se stal orkán Kyrill. Bursík ji po několika návštěvách skalních ekologů ze správy parku posvětil v roce 2007 rozhodnutím MŽP o diferencovaném managementu. Šlo vlastně o plíživou zonaci, která šla mimo kraje i obce, nebyla ani projednána ani schválena. Šlo se prostě natvrdo. Obce, hejtmany a šumavské senátory tenhle postup přivedl do varu. A tak tehdejší premiér Topolánek slíbil při jednání s hejtmany v roce 2007, že problém Šumavy definitivně vyřeší. Nevyřešil, protože mu místopředseda vlády Martin Bursík pohrozil pádem vlády. Nyní má problém Šumavy na stole další premiér – Jan Fischer. Šumavská kauza dostala vysloveně politický rozměr. Do boje o Šumavu vstoupil Miloš Zeman, bojují hejtmani i senátoři. Senátor Petr Pithart nazval kůrovce prudce se zahřívajícím reaktorem. Politici napříč politickým spektrem mluví o zmenšení parku o dvě třetiny, někteří doporučují přijmout zákon o NP Šumava, další nevědí, jakou cestu přesně zvolit. Je jisté, že do debaty o Šumavě by měla být začleněna veřejnost, nejspíš pomocí solidního průzkumu veřejného mínění.

Miko nuly zase přidal

Původní zonaci 10, 30 a 50 let oprášil až ministr Miko, ale už ji nestačil dořešit. Dnes máme na Šumavě masivní kůrovcovou kalamitu. Park tvrdí, že kůrovec likviduje jen horské smrčiny, jako to činil vždycky v historii, ale každý se může sám přesvědčit, jaká je realita. Plochy suchého lesa stoupají exponenciální řadou a obyvatelé si kladou otázku, jak bude prosychání porostů kolem měst a obcí pokračovat v příštím roce, kdy se očekává ještě silnější kalamita. Smrkové lesy přitom schnou i v mnohem nižších polohách, než ekologové předpokládali. Správa parku nám tvrdí, že les se znovu zazelená a pro příklady chodí tam, kde se donedávna masivně podsazovalo smrkem. Několik desítek let po první velké kalamitě roste zejména v hraničních oblastech jen tráva a kapradí, tu a tam nějaký ten smrček. Nechci tvrdit, že se les sám od sebe neobnoví, ale bude to trvat desítky let. Zmlazený smrkový les pak sežere znovu kůrovec. Tato přírodní cesta je v národním parku správná, ale musí mít zákonný rámec, musí být projednána a schválena. Což se nestalo.

Harvestorová pustina a drancování Šumavy

Letos v srpnu do národního parku najela lesní technika, kolem bezzásahových území se začalo drasticky těžit, vznikají další a další obrovské holiny, které nejsou se statutem národního parku vůbec slučitelné. Harvestorová pustina např. v oblasti Stožce je pro šumavskou přírodu zničující. „Holosečné paseky zničí celou řadu půdní fauny,“ říká například biolog Josef Rusek. Koncepce boje proti kůrovci v NP Šumava se v letošním roce změnila celkem třikrát. Kácení zdaleka není u konce, intenzivní těžba má pokračovat i v příštím roce. Smrky napadené kůrovcem i sterilní suché stromy začaly ze šumavského národního parku letos mizet mnohem rychleji než dřív. Z lesů odjíždělo podle evidence Jihočeského kraje v září každý den 85 nákladních souprav naložených vykáceným kůrovcovým dřevem. Drancování Šumavy se stalo opět akutní, i když tentokrát se Šumava drancuje pod fasádou bezzásahovosti a ekologického přístupu.

Hlavní příčina je v tom, že Národní park Šumava nemá odpovídající zonaci. Jedině zonace tvoří platný legislativní rámec pro péči o les v NP. Dnes se kolem ostrůvků popadaných, boží vůli ponechaných stromů kácejí holiny, což zcela změní krajinný ráz Šumavy. A právě zachování krajinného rázu by měla správa NP Šumava hlídat především. Další příčina je v tom, že park podcenil bionomii kůrovce, další tkví v neschválení několika ministerských dotací za sebou – park prostě potřeboval peníze. I sousední Národní park Bavorský les začal letos v půli roku ve svém jádrovém území kácet velké plochy rezavějících lesů, vznikají tu také holiny, z nichž se stromy odvážejí a prodávají, i když nám ekologové vždycky tvrdili, že v národním parku musí i poražené stromy zůstat v ekosystému a dřevo nemá být zpeněžováno. Ti samí vědci a ekologové, kteří dnes tento postup schvalují, vždycky říkali, že holiny, řediny a masivní těžba do národního parku nepatří, že holiny znamenají zkázu lesů. Zelený fanatismus jdoucí ruku v ruce s odlesňováním šumavských kopců kritizují aktuálně všechny politické strany kromě Strany zelených. Nakonec se od tohoto způsobu péče o šumavské lesy distancoval i předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, který byl v Topolánkově vládě zvolen právě za SZ.

Ochranář plenitelem šumavské přírody?

Opět se opakuje to, co bioložka Ivona Matějková napsala o období 2004-2007, kdy v čele parku stál „motýlkář“ Alois Pavlíčko: „Hlavní nebezpečí pro Šumavu tkví v tom, že současný ředitel Alois Pavlíčko vystupuje v médiích a před ochranářskými organizacemi jako ochránce a zastánce šumavské přírody, ve skutečnosti však naplno toleruje její vydírání dřevařskými firmami a mysliveckou lobby. Zatímco média zásobuje ochranářskými příběhy prodchnutými mírnou sentimentalitou, v terénu vše běží ve starých dřevorubeckých kolejích. To svědčí o jeho absolutním manažerském selhání. Je proto nejvyšší čas odvolat Aloise Pavlíčka z funkce ředitele a nahradit jej zkušeným ochranářem s manažerskými schopnostmi, který nebude o ochraně přírody na Šumavě jen mluvit, ale také ji bude aktivně a systematicky realizovat.“ Ke cti bývalého ředitele Pavlíčka je však třeba říct, že byl jedním z mála ekologů, který v době svého ředitelování na správě NP a CHKOŠ usiloval o konsensuální, nikoli silové řešení. Slova o manažerském selhání jsou však na místě. Zatím ani Topolánek, ani Zeman, Bursík ani Ambrozek nebo Miko, ani biologové, ani lesníci nedokázali palčivý problém Šumavy vyřešit.