Bavorsko: Zažil jsem smrt i zrození lesa: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Neuschönau, Bavorsko – Symbióza mrtvých a nově zrozených stromů v bavorském národním parku ukazuje, že se les napadený kůrovcem s kalamitou vyrovná i sám.

Spory o hospodaření v šumavském národním parku se v minulých týdnech opět vyostřily. Zastánci kácení a aktivního zásahu proti kůrovci v chráněných lesích ostře napadají správu národního parku, která nechává v samém jádru lesů volnou ruku přírodě, aby se s náporem škůdce vyrovnala sama. Vzduchem často létají slova o katastrofě a nenapravitelných škodách. Přestože se za vedení šumavských lesů nedávno postavili čeští i světoví vědci a lesní odborníci, rozhodl jsem se o správnosti nezasahování přesvědčit na vlastní oči. Nevydal jsem se však do české části, ale zamířil jsem do bavorského národního parku Bayerischer Wald, v jehož jádrové části takzvaný bezzásahový režim praktikují už od roku 1983.

Před deseti lety tamější stromy zasáhl podobný nálet kůrovce jako ty na české straně o pár let později. Proto by tam mohlo být vidět lépe, zda se s tím dokáže les poprat sám. Krátce po jedné odpoledne jsme se v malé skupince lidí vydali do samého srdce bavorského parku, do oblasti Luzného. Prováděl nás ředitel národního parku Bayerischer Wald Karl Friedrich Sinner. Ze zataženého nebe už od rána padaly provazce vody, podle místních bylo tedy nejlepší počasí na poznávání šumavských krás. Před námi byla zhruba kilometr a půl dlouhá cesta po stezce středem přísně chráněných lesů. Na kraji vypadal les podobně, jako každý druhý u nás. Sem tam nějaký vyvrácený strom nebo trčící uschlý pahýl, který ještě lesníci nestihli pokácet. Čím dál víc jsme ale postupovali po jediné úzké cestě směrem k česko – německým hranicím, tím víc typický charakter lesa, jak ho zná většina z nás, mizel.

Mládí nahrazuje stáří

Ve výšce dvanáct set metrů nad mořem byly všude kolem tisíce a tisíce uschlých kmenů kdysi silných smrků. Teď tu jen tak vystaveny vlivům přírody trouchnivěly. Zvláštní pocit, jako na hřbitově. Pohřebiště stromů. To bylo první, co mě napadlo. Když jsem se ale s pohledem, který není zcela běžný, srovnal, uvědomil jsem si, že to není zcela přesné. Stejně tak bych mohl říct, že jsem se ocitl v jeslích. Všude mezi mrtvými stromy si svůj prostor na slunci hledalo stejné množství malých, desetiletých stromků. Přestože šedých kmenů smrků, jejichž životní cyklus se naplnil, bylo všude kolem spousta, převládala zelená barva. Barva života, nového začátku. V dokonalé symbióze tu totiž vzniká nový les. Mládí nahrazuje stáří. Místo zkušeností si však nové stromky berou ze starých živiny a využívají stín a závětří, které jim uschlé kmeny poskytují. Bez nich by to v téhle drsné krajině měly mnohem těžší. Deset let po kůrovcové kalamitě si tedy příroda našla cestičku a způsob, jak se dál vyvíjet a prosperovat. Po návštěvě bavorského národního parku chápu i obavy kritiků bezzásahového režimu v lesích. Na obraz mrtvého lesa totiž nejsme zvyklí. Ale i to k životu ekosystému neodmyslitelně patří. Nejen zrod a růst, ale také smrt a zánik. Koloběh života, který se opakuje od samého počátku. Les se nezměnil, to my. Chceme mít všechno hned. Zapomínáme při tom, že na některé věci se nesmí spěchat. Sice to ještě chvíli potrvá, ale Šumava bude zase zelená. I bez lidského zásahu.