Ekologie: Kůrovec v zelené oponě: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Buď okamžitě vznikne pracovní komise, která bude závazně řešit co s kůrovcem na Šumavě, nebo vyhlásí hejtmani na jihu a na západě Čech „stav nebezpečí“ jako při živelní katastrofě. To byl zhruba obsah poselství, které v neděli v Českých Budějovicích – symbolicky pět minut před dvanáctou – ohlásil na dramaticky zrežírované tiskovce hejtman Zimola.

A co by takový „stav nebezpečí“ kvůli kůrovci v reálu znamenal? Do šumavských hvozdů by vjela těžká technika a začalo by se kácet. I v oblastech, kde se teď nesmí zasahovat vůbec, protože jsou součástí Národního parku a má se v nich přírodě poskytnout možnost, aby se s kůrovcem vypořádala sama. Tak, jako se to děje na druhé straně hranice, v Bavorském lese.

Oba sociálně demokratičtí hejtmani, Zimola i Emmerová, se opírají o nezávislou expertní zprávu, která ovšem vznikla z jejich popudu. Její závěry jsou vskutku zdrcující: šíření kůrovce prý způsobily nejen polomy v důsledku vichřic, ale hlavně kvůli rozšiřování bezzásahového území od r. 2006. Důsledky jsou údajně fatální. Současná opatření proti kůrovci nestačí, lapače podél cest nejsou nic jiného než propaganda. Experti tvrdí, že intenzitou výskytu kůrovce nemá Šumava obdoby a mluví o „pandemii“. Což ovšem jak vedení parku, tak ministr životního prostředí Miko, považují za značně přehnané. A naznačují, že volební boj už evidentně začal.

Nepochybně: Jenže v tomto případě jde zřejmě o víc než jen o sklon politiků obsluhovat před volbami víc než kdy jindy různé lobby. Jsme svědky zápasu daleko fundamentálnějšího: mezi zapálenými stoupenci „divoké přírody“ a těmi, kteří se pragmaticky domnívají, že uprostřed Evropy si už stejně na „divokou přírodu“ spíš hrajeme, než abychom ji mohli ještě zachránit. Problém je v tom, že oba tábory hájí svá stanoviska naprosto nesmiřitelně. Tábor pragmatiků se tak snadno vystavuje podezření, že mu ve skutečnosti nejde o nic jiného než o bezohlednou těžbu dřeva. A ochránci přírody zase často vypadají, jako by přírodu chtěli chránit především před těmi, pro které ji údajně chrání především: totiž před lidmi.

Příznačné je, že vedení národního parku má v tomto směru komunikační problémy evidentně na obou stranách hranice: moji sousedé na naší bavorské chalupě například neřeknou bavorskému „nacionálparku“ jinak než „nacipark“. To proto, že se cítí válcováni tou spoustou nařízení a regulí, které jim předpisují, co smějí a co ne, aniž by jim jednou někdo vysvětlil, k čemu to má být dobré. Běžné vysvětlení, že Národní park je turistický magnet, totiž nestačí, protože se v praxi ukazuje, jak je duté. Místo aby se po připojení ČR do Schengenu otevřely například mezi oběma národními parky na Šumavě a v Bavorském lese další turistické přechody, spadla tam naopak, místo někdejší železné opony, opona „zelená“. Mezi oběma údajně „srůstajícími“ parky je hranice obehnaná nově instalovanými tabulkami, které zakazují vstup, protože jde o „Zvláště chráněné části přírody.“ O otevření i takových historických spojnic jako je cesta přes Modrý sloup, která vedla z Bavor do Čech od 14. století, museli lidé bojovat léta. Dočkali se – po zkušebním a velmi omezeném intermezzu v roce 2006 – teprve letos, tedy skoro za dvacet let. Chodí se tam ovšem nikoli tradiční a přirozenou cestou přes Luzenské údolí, nýbrž oklikou přes úpatí Špičníku. Je to jeden ze tří přechodů, které Národní park letos otevřel. Původně jich ovšem mělo být o dva víc. Kromě toho, jak se zmínila senátorka Jiřina Rippelová loni ve svém otevřeném dopise, je údolí Špičníku místo, které bývalý ředitel parku Alois Pavlíčko před třemi lety vyhlásil „svatým místem populace tetřeva“. Takže se lidé ptají, jak mají takovou ochranu přírody brát vážně. Dodejme, že pro národní parky je tahle atmosféra možná horší než – mimochodem značně nepravděpodobná – perspektiva, že by šumavské lesy opravdu začala ničit těžká technika.