Výlet po stopách králů Šumavy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Na vlastní kůži

Nově otevřený hraniční přechod Modrý sloup na Šumavě působí na turisty jako magnet. Redaktor Mf Dnes prošel místa, kam více než 60 let nemohla šlápnout noha běžného člověka, a na vlastní kůži zkusil tolik diskutovanou túru na Modrý sloup.

Modrava – Šumavské hvozdy odjakživa přitahovaly zvláštní typy lidí. Ať to byli pašeráci, pytláci nebo převaděči, každý z nich vtiskl pohraničním lesům svoji vlastní tvář. Na hraničním chodníku pod Modrým sloupem se vám všechny tyto tváře šumavské historie najednou objevují před očima. Tudy, přes klády mrtvých stromů a přes zrádná rašeliniště, se v časech železné opony blížili k hranici nepolapitelní králové Šumavy, kteří ze socialistického Československa převáděli emigranty na Západ. Po stopách králů Šumavy jsem se rozhodl vydat. Prošel jsem místa, kam více než 60 let nemohla šlápnout noha běžného občana a na vlastní kůži jsem si zkusil tolik diskutovanou túru na Modrý sloup. Od poloviny července, kdy se nový hraniční přechod do Bavorska otevřel, už tudy prošly stovky lidí. Modrý sloup zkrátka působí na turisty jako magnet. Jedná se o cestu divočinou.

Každý třetí návštěvník požaduje informace o Modrém sloupu. „Většinou je varujeme, že nejde o žádnou procházku. Jedná se o cestu divočinou,“ upozorňuje Martina Karlová z infocentra v Modravě. Na „zakázanou“ šumavskou přírodu ale narážím až na Březníku, kam vede z Modravy osmikilometrová asfaltka. Na rozcestí pod hájovnou se mi nabízí pohled jako z kýčovitého propagačního materiálu. Svěží Luzenské údolí chrání hradby hor a polední slunce ozařuje na horizontu vrchol majestátního Luzného. Začíná pršet, a tak hloučky turistů rychle spěchají pod střechu do hospodského tepla březnické hájovny. „Od té doby, co se otevřela cesta na Modrý sloup, máme v hospodě každý den plno,“ přiznává obsluha.

Z Březníku se k hranici nechodí rovně Luzenským údolím, ale oklikou přes úbočí Špičníku. Šlapu tedy ještě kilometr uhlazenou silničkou a pak začíná to, kvůli čemu jsem tady. Žlutá značka pokračuje kamsi do nitra lesa. Při vstupu do divočiny mě vítají čtyři mohutné klády, které musím chtě nechtě překročit. Spadlé stromy jsou nápadně srovnány vedle sebe v takřka pravidelných intervalech. Tady je ještě vidět, jak se mrtvý les postupně omlazuje a dole vyrůstají nové mladé stromky.

Jako šumavský kamzík

Přeskakuji další a další klády jako šumavský kamzík. Rozběhem si pomáhám do strmých kopečků, abych neuklouzl na podmáčené pěšině. Procházím pod vrcholem Špičníku. Za obzorem už začíná krajina jako z jiné planety. Podobnou scenerii nikde jinde v dostupné Šumavě nespatříte. Šedivé pahýly odumřelých stromů připomínají ničivý orkán před dvěma lety a zároveň kůrovcovou kalamitu. Z rašeliníků a přerostlého kapradí se zvedá mlžný opar. Připadám si jako na náhorní plošině, odkud je díky popadaným stromům unikátní výhled do okolní krajiny. Je vidět bezlesý kužel Luzného a celé údolí pod ním. Dole se zrcadlí dvě malá jezírka uprostřed nepřístupných rašelinišť. Žlutá turistická značka se mi najednou ztrácí z dohledu. Pokračuji dál jen instinktivně po vyšlapané pěšině. Jen stěží uhýbám turistům, kteří směřují proti mně. Z udusaného rašeliníku, který prorostl cestu, se pod tíhou stovek bot pomalu stává nebezpečné kluzké bahno. Za vysokou trávou se najednou vynoří historický hraniční kámen s červeným lvíčkem. Jsem na hraničním chodníku. Z rozbahněné stezky přecházím na dřevěný můstek, který vede přes nepříjemné mokřady okolo Hraniční slatě. Upravený chodník by byl jistě potřeba i na mnoha jiných místech. Podle zástupců Národního parku by mohl na několika nebezpečných úsecích vyrůst už na podzim. Vítězoslavně se přibližuji kModrému sloupu. Čekám tradiční obrázek z česko – bavorské hranice: krásně barevnou ceduli v národních barvách oznamující Freistadt Bayern a chudý bílý sloup s nápisem Česká republika. Výstavní bavorská a německá státní značka nechybí, ale česká nikde. Rozhlížím se a na české straně stojí jediný dřevěný oznamovatel s nápisem Národní park Šumava – vstup zakázán. Směřuje k Luzenskému údolí.

Výlet není pro každého

Ušel jsem téměř čtyři kilometry za déle než hodinu. Z hraničního přechodu sleduji březnickou hájovnu, vzdálenou Luzenským údolím jen kilometr a půl. „Když z Modrého sloupu vidím, jak je Březník blízko, a já musím Luzenské údolí složitě obcházet přes Špičník, nedává to smysl a sám to neumím turistům vysvětlit,“ tvrdí starosta Modravy Antonín Schubert. „Zakázaná cesta Luzenským údolím je sice kratší, ale tím by také turisté strávili méně času v neporušené přírodě. Cesta přes Špičník není pro každého. Je fyzicky náročná, ale taková je přirozená Šumava a my chceme, aby si ji turisté vyzkoušeli,“ říká ředitel šumavského Národního parku František Krejčí. Zatím nevylučuje, že za dva roky správa parku cestu na Modrý sloup opět uzavře. „Bude záležet na tom, jestli turisté přírodu pod Špičníkem naruší a jestli se bude nějak měnit populace ohroženého tetřeva,“ vysvětluje. I kdyby se po dvou letech před Modrým sloupem znovu spustila neprostupná „zelená opona“, novodobí králové Šumavy mají do té doby ještě dost času prozkoumat panenské srdce zdejší divočiny. Letos je stezka otevřena až do 15. listopadu.

Nové přechody

Modrý sloup otevřeno od 15. 7. do 15. 11. cesta: Modrava (Dřevařské centrum) – Březník (rozcestí pod hájovnou) 7,5 km, Březník – úpatí Studené hory 1 km, úpatí Studené hory – Modrý sloup 3,5 km, celkem z Modravy 12 km

Pod Poledníkem otevřeno od 15. 7. do 15. 11. cesta: Modrava (podél Roklanského potoka) – Javoří Pila 4,5 km, Javoří Pila – Javoří slať 2 km, Javoří slať – Jelení potok pod Poledníkem 2 km, celkem 8,5 km

Sedmiskalí otevřeno celoročně cesta: Kvilda (Hraběcí huť) – Prameny Vltavy 7 km, Prameny Vltavy – Pod Stráží 2 km, Pod Stráží – Sedmiskalí 0,5 km, celkem z Kvildy 9,5 km