Historie šumavských lesů se opakuje: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Sledovaná lokalita: Modravské pláně – jižní okraj

Modravské pláně jsou nejvýše položeným souvislým náhorním platem Šumavy nad 1000 m n.m. Území s drsným klimatem patří k nejchladnějším a nejvlhčím v Česku. Sněhová pokrývka zde dosahuje výšky až 3 m a trvá až 200 dní. Jaro je tu velmi krátké a i přes léto zde bývají časté mlhy a zejména od podzimu do jara jsou časté vichřice. Lesy rostoucí v těchto drsných podmínkách mají charakter tajgy a jak ukazují historická i současná šetření, mají i podobný osud. Jsou tvořeny kyselými horskými smrčinami s pestrou mozaikou podmáčených a rašelinných smrčin a rašelinišť – slatí. Současnému týmu pracovníků Správy NP a CHKO Šumava se ve spolupráci s kolegy ze Správy NP Bavorský les podařilo zmapovat celý průběh fáze rozpadu horských smrčin na výše popisovaném území o velikosti cca 1 300 ha. Využito bylo leteckých snímků z let 1993–2008, a to jak infračervených, tak v přirozených barvách (zdrojová data ortofoto Georeál, s.r.o. a Geodis s.r.o.).

Fáze rozpadu – jedna ze 4 fází přirozeného vývoje horské smrčiny

Jak vyplývá z šetření, kromě stavu lesních porostů (oslabených imisemi, suchem, narušených těžbou v minulých obdobích, apod.) sehrál velkou roli anomální průběh počasí v zimě roku 1993, kdy se v průběhu ledna na několik týdnů nečekaně oteplilo a na mnohých místech odtála sněhová pokrývka. V roce 1994 následoval rychlý nástup šíření kůrovce, kdy postupně v dalších letech docházelo k propojování menších sousedních kůrovcových ploch do frontálního postupu. K největšímu ročnímu nárůstu ploch se smrky uschlými v důsledku žíru malého broučka došlo v roce 1997. V roce 1998 již došlo ke snížení ročního nárůstu a následně šíření ustalo se stejnou razancí jak začalo. Odhad průměrné hodnoty vzdálenosti šíření v období „frontálního útoku“ lýkožrouta smrkového činí 40 až 60 metrů za rok, ale jedná se o přibližný údaj. Tento popis fáze rozpadu je strategicky důležitý pro další plánování péče o horské smrčiny v souvislosti s možnou budoucí obdobnou situací v oblasti Modravy. Existuje řada podmínek, které musí být splněny, aby nastala fáze rozpadu horských smrčin v důsledku šíření lýkožrouta smrkového. „Dosavadní výzkumy ukazují, že pokud jsou podmínky pro frontální šíření splněny, nastane fáze rozpadu bez ohledu na to, jestli člověk aktivně proti kůrovci zasahuje nebo ne“, říká ředitel Správy NP a CHKO Šumava František Krejčí.

Fáze obnovy lesa

V přirozených horských smrčinách je fáze rozpadu doprovázena stádiem obnovy, kdy při prosvětlení a proteplení porostů nastupuje masivní přirozené zmlazení. „Velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje podmínky pro obnovu horských smrčin, je přítomnost dostatečného množství tlejícího dřeva v přirozené formě rozpadu,“ dodává Aleš Kučera ze Správy NP a CHKO Šumava. Již v roce 1998 proběhlo šetření obnovy lesa zajištěné pracovníky plzeňského Lesprojektu. Výzkum byl v roce 2008 na tomtéž území zopakován pracovníky Správy NP a CHKO Šumava. Na stejných plochách bylo spočteno v průměru 2500 smrčků na jeden hektar. K podobnému závěru dospěl i rozsáhlý projekt Biomonitoringu lesa na území ponechaném samovolnému vývoji, který provedl kolektiv pracovníků Správy NP a CHKO Šumava pod vedením ing. Čížkové. Výsledky obou měření dokázaly, že počet životaschopných jedinců je i po deseti letech působení přírodních podmínek dostatečný pro zajištění obnovy horské smrčiny a všech jejich složek i funkcí. „Není třeba mít obavy o budoucnost horských smrčin na Šumavě. Způsob postupného nestejnoměrného zarůstání sledované plochy novou generací lesa je zárukou toho, že zde nebude vznikat stejnověký les,“ říká ředitel František Krejčí a dodává: „Vývoj nového zmlazení po deseti letech odpovídá přirozené mortalitě v důsledku konkurence a působením drsného klimatu. Uvedená čísla jsou velmi uklidňující neboť už 500 stromků na 1 hektaru smrčiny by bylo zárukou pro vznik nového lesa. Tuto cca 1000 ha velkou plochu můžeme vyjmout ze seznamu ploch se soušemi.“ Úkolem správců národního parku je sledovat a umožnit přirozený vývoj lesa všude tam, kde je to možné a ne v měřítcích lidského života upravovat necitlivými zásahy 8 tis. let dlouhou evoluci smrku na Šumavě.