Krajina ve sváru divočiny a revoluce: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Máte rádi českou krajinu a líbí se vám Říp? Považujete tu horu za ostrov původní přírody uprostřed lánů industriálního zemědělství? Pak jste vedle jak ta jedle. Zalesněná čedičová homole trčící nad fádním Polabím má skutečně svůj půvab, ale je tu problém. To, čím přitahuje, je jen obraz zhotovený na politickou zakázku před nějakými sto čtyřiceti lety. Tehdy národovci usoudili, že kopec spjatý s českou mytologií, s legendou příchodu praotce Čecha, prostě musí vypadat jako skutečná hora, hodná toho jména, a tak Říp uměle zalesnili.

Současný Říp je symbolem nepůvodnosti v české krajině. Ale zkuste vzít pily, sekery a pod vlajkou návratu k autenticitě obnovit kopec pokrytý vyprahlými stepními společenstvy, na severním svahu pak křovisky. Vyrazí na vás ochranáři, vyzbrojení zákony, vyhláškami a pokutovými bloky, bojující za „svůj“ chráněný les. Nejde-li o toho či onoho vzácného brouka, tu či onu ohroženou rostlinu, ale o krajinu jako takovou, ceníme si jí a chráníme ji podle toho, jaký příběh s ní spojujeme. Ty příběhy se mohou stýkat, potýkat nebo si i navzájem protiřečit. Stačí se podívat na vztah alternativců a milovníků původnosti k Šumavě. Často stejní lidé, kteří kritizují odsun původních obyvatel, šumavských Němců, chrání svůj vysněný ideál původní Šumavy proti současným lidem.

Lze opravdu chtít omeletu i celá vejce?

Toužit po kulturní krajině, jak ji svými aktivitami po staletí utvářelo německé osídlení, a zároveň po divočině panenských pralesů? A co z toho je dnešním pohledem vlastně původní? Jenže zatímco na Šumavě – či spíše v pražských médiích – pokračují ve své svaté válce stoupenci a odpůrci boje s kůrovcem a ochrany ideálu proti člověku, na pultech knihkupectví se objevují díla, která kultivují méně zarputilý zájem o krajinu. Působí provokativně, nastavují nové a nezvyklé úhly pohledu, přesto jsou mnohem méně dogmatická než krajinářští věrozvěsti tržního fundamentalismu či ekologismu.

Orchideje na místě kopretin

Ti, kteří vidí v éře komunismu jen vybočení z kontinua českého vývoje, asi moc nezatleskají knize kulturologa Pavla Hájka Jde pevně kupředu naše zem. Hájek totiž pokládá osud a tvář české krajiny ve čtyřiceti komunistických letech za součást evropské moderny, pochopitelně se všemi specifiky gottwaldovského, novotnovského i husákovského socialismu. Není to názor ojedinělý, připomíná slavného sociologa Zygmunta Baumana a jeho pojetí totalit – nacistické i komunistické – coby součásti evropské moderny. Ale na krajinu jako celek je aplikován zřejmě poprvé. Vývoj české krajiny po roce 1948, stále ovlivňovaný výsledky druhé světové války, nepředstavoval významnou změnu proti střední a západní Evropě, tvrdí Hájek. Většina procesů pokládaných za atribut komunistické vlády – urbanizace, vylidňování venkova, scelování pozemků, znárodňování půdy, vytváření zemědělských družstev, účelové využívání historicky cenných staveb či militarizace krajiny – bezprostředně nesouvisela s nástupem komunismu, nýbrž s evropským zprůmyslněním, s nástupem moderny obecně. Autor to věcně dokládá exkurzí před nástup komunismu: „Scelování pozemků lze vysledovat už od roku 1848 (zrušení poddanství a roboty). Svépomocná družstva rolníků začala vznikat už ve druhé polovině 19. století, kdy zároveň industrializace vydatně odčerpávala obyvatelstvo venkova do měst. Největší pozemková reforma proběhla hned po první světové válce se vznikem republiky. A odsun československých Němců, téměř tří milionů obyvatel, kteří po staletí kultivovali pohraničí, prosadil Edvard Beneš, ne Klement Gottwald. Únor 1948 s komunistickým pučem tyto trendy pouze urychlil.“ Pozoruhodné je, že Hájek, při pádu komunismu teprve dvanáctiletý, se inspiruje dílem z roku 1948! Na první pohled působí jako provokatér, vychází-li metodicky z něčeho, co vyšlo současně s vítězstvím totality. Že by to zkoušel ve stylu Charty 77? Nachytat nepřítele na porušení vlastních pravidel? Vůbec ne, kniha architekta Josefa Karla Říhy Země krásná. Kniha o přírodě, civilisaci a plánování má hodně do sebe. „Čím více se hromadí technické, vědecké a biologické objevy, čím vyšší je civilizační úroveň technických děl a průmyslové výroby, tím většímu úpadku a chaosu propadá celek, těmito novými silami vytvářený: soudobá krajina,“ napsal Říha. Hájka na Říhově knize zaujal způsob, jak popisovat krajinu bez ochranářské hořkosti a prvoplánové politické agitace, jak nestavět do nesmiřitelného protikladu její současnou a minulou podobu, jak apriorně neodsuzovat krajinný vliv průmyslové civilizace, jak nelkat nad ztracenou harmonií. A to nám zní čerstvěji než jako názor starý už šedesát let. Hájka ovšem nezajímají ideologie, zajímá ho hlavně to, jak se ten či onen zásah (ať už vymyšlený inženýrem císařským, masarykovským, nebo komunistickým) projevil v krajině. I tak mohou jeho teze působit provokativně: „Kulturní krajina jako změna a setrvačnost. Krajinný vývoj nespěje od dobrého ke špatnému. Radikální změna ve způsobu hospodaření s krajinou není anomálií...“

Z pohledu zelených radikálů a alarmistů, podle jejichž výstrah směřujeme pouze ke špatnému, je tak Hájek v lepším případě disidentem typu Björna Lomborga, v horším případě přímo zrádcem. Z pohledu tržních radikálů, uznávajících ochranu prostředí pouze jako správcovství parků a rezervací, je zase jakýmsi nezajímavým zeleným intelektuálem, který nepřipisuje všechno zlo levici. Klasickým případem je krajina vojenských prostorů. Komunistické Československo využilo vakua po odsunutých Němcích a bylo vojenskými újezdy zapleveleno. Dodnes je považujeme za komunistické dědictví a komunisty zdevastované kusy Česka. Jenže podle Hájka tak vznikla krajina vzpouzející se jednoznačným soudům – sociálně vykořeněná, svérázně působivá, ale i oplývající mimořádným přírodním bohatstvím. Právě ve vojenských prostorech vítězí divočina. Neproběhla tam zemědělská kolektivizace ani rozsáhlé meliorace. Výsledek? Doupovské hory (vojenský prostor Hradiště) jsou začleněny do evropského systému chráněných území Natura 2000. Vojenské aktivity, výbuchy munice a pravidelný sešlap též přispívají k druhové rozmanitosti, což citovaný botanik Jiří Sádlo shrnuje: „Nedaří se tam kopretinám, ale orchidejím. Éra komunismu českou krajinu nepoznamenala ani jednoznačně, ani systematicky. Její první fázi, zhruba do začátku šedesátých let, charakterizuje krutost – likvidace individuality, kolektivizace zemědělství, profanace krajiny. Druhou fázi, zhruba normalizaci, pak charakterizuje povrchnost – původní étos budování zářných zítřků se smrskl na fráze o blahobytu, výstavbu panelových sídlišť a velkoplošnou těžbu uhlí.“

Nicméně podle Hájka přitom kráčelo Československo podobnou modernizační cestou jako většina zemí západní Evropy – pouze po ní šlo pomaleji, klopýtavěji, špinavěji. Od toho se odvíjí i hlavní otázka do budoucna. Kudy dál? Pokud jsme šli stejnou cestou jako západ kontinentu, nemáme se kam vracet, můžeme si nanejvýš očistit boty na další chůzi. A ta nás povede krajinou postkomunistickou, neukotvenou, jakoby někde na půli cesty. Změnit se může, až když se změní způsob myšlení, který vládnoucí komunisté vytvořili i využívali. Prý to může trvat dvě tři generace i déle. Ztracený ráj se vrací sám Hledáme-li tedy ztracený ráj, onu vysněnou původnost, kde ji najít? Klasik Egon Bondy nechává jednu ze svých postav spekulovat, kde se v běhu historie stal zásadní průšvih, který už nešlo napravit. Bolševickou revolucí v Rusku? Ne, musíme dále. Industrializací západní Evropy? Ne, musíme hlouběji. Pádem antických demokracií? Ne, ještě hlouběji. Bondyho hrdina dospívá až k neolitické revoluci před deseti tisíci lety. Ano, právě tehdy šířící se vynález zemědělství brutálně vytěsnil původní rajský styl života společenstev sběračů a lovců. Do této doby nás zavádí i botanik Jiří Sádlo v knize Krajina a revoluce. (Kniha je dílem týmu autorů, nicméně kdo zná Sádlův jazyk z univerzitních škamen i hospodských lavic, jeho patronát nad dílem nezpochybní.) Nelekejte se, Sádlo je v duši i mysli naším současníkem, a pokud si vzal za téma knihy neolitickou revoluci, pak ne proto, aby z čtenářů udělal odborníky na mladší dobu kamennou, leč aby ukázal relativitu zdánlivě jednoznačných soudů. V tom souzní s Pavlem Hájkem. Rozdíl je spíše v jazyce a obraznosti. Oč je Hájek v závěrech sušší, o to je Sádlo expresivnější, imaginativnější, básničtější. Jak přiblížit relativnost změn na první pohled revolučních? Třeba příměrem s popelnicí. Kdyby nějaký budoucí archeolog zkoumal obsah dvou pražských popelnic, jedné z roku 1989 a druhé z roku 1991, mohl by dojít k závěru, že se tu ve velmi krátké době, vpravdě revolučně, vyměnila spíše etnika než jenom politický režim. A podobně to mohlo být s revolučními změnami v krajině a její minulosti – třeba i s tou, která do Česka přinesla zemědělství a odlesnění.

I tento příběh má dvě verze, modernistickou a ekologistickou. Modernistická v něm vidí nespornou cestu pokroku, podmanění přírody ke službě člověku, kdy si záměrné pěstování obilních travin žádá civilizační fanfáry. Ekologistická verze naopak zdůrazňuje minusy příchodu zemědělství – spolu s vlastnictvím pozemků, do té doby neznámým, přichází motiv pro vnitrodruhovou agresi, narušení přirozených ekosystémů, bezuzdné množení, zkrátka se tu rýsuje zárodek budoucího růstu růstu růstu. Přitom obě verze toho mají společného více, než si jejich fanoušci přejí. Ekologistická je vlastně jen převráceným obrazem té, jíž chce být alternativou. A tak zastánci obou verzí získávají v neolitické revoluci stejnou odpověď na různé otázky: Kde je původ naší moudré kultury? Kde je původ naší ohavné nekultury? No přece v neolitické revoluci. Jenže Sádlova hlavní teze míří jinam – k permanentní revoluci v české krajině. Po neolitické, dosti sametové, následuje agrární revoluce vrcholného středověku, pak revoluce vysoce organizované barokní krajiny a dnes zažíváme revoluci neméně významnou - vznik postagrární krajiny, kdy se do bývalých polí i do měst opět zakusuje divočina. Sádlo tak nechtěně poráží Bondyho a jeho víru v dějinnou osudovost vzniku zemědělství jeho vlastní zbraní – permanentní revolucí.

Kulturní krajina obecně vznikla přemnožením člověka. Jenže alternativou, návratem k původnímu ráji, k původní divočině, by bylo jen přemnožení jiného organismu, buku. Naše odpovědnost tak nesmí spočívat na pocitu naší zásadní odlišnosti od zbytku světa. „Proč si od nás příroda neporadila jako pes od blech?“ ptá se Sádlo. „Třeba je s námi větší legrace než s bukem.“

Jak přečteme Říp?

Je rozdíl šlapat si to domů z nádraží či hospody po pískovci, vápenci či žule. Každá hornina vytváří jiný typ půdy a jinou hladinu spodních vod, čímž určuje způsob využívání krajiny a ten zase ovlivňuje člověka. Zemědělec ze sprašové Hané je jiný než z černozemního Polabí a oba se liší od rolníků z Vysočiny, Pošumaví či ze Šluknovska, píše Václav Cílek v knize Dýchat s ptáky. Jako bychom to už někde slyšeli. Geolog Cílek má leccos společného s botanikem Sádlem, hlavně koncept čtení krajiny. Názor, že krajinu je třeba číst, že jinak ji čte vachta trojlistá a jinak netopýr, s nimi sdílel i sociolog Bohuslav Blažek. Ten i ve svém posledním díle Venkovy zdůrazňoval, že právě při chápavém čtení jsou veřejné prostory teploměrem sociálních vztahů. Je to tak. Záleží na každém z nás, jak mu z jeho čtení krajiny vyjde legendární Říp.

Jde pevně kupředu naše zem, Pavel Hájek. Vydalo nakladatelství Malá Skála, Praha 2008. 164 strany.

Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Jiří Sádlo, Petr Pokorný, Pavel Hájek, Dagmar Dreslerová, Václav Cílek. Vydalo nakladatelství Malá Skála, Praha 2008. Třetí, upravené vydání. 256 stran.

Dýchat s ptáky, Václav Cílek. Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2008. 248 stran.

Venkovy. Anamnéza, diagnóza, terapie, Bohuslav Blažek. Vydalo vydavatelství ERA, Šlapanice 2004. 184 strany.

Loni vyšlo několik děl, která kultivují zájem o krajinu. Působí provokativně, ale jsou méně dogmatická než krajinářští věrozvěsti tržního fundamentalismu či ekologismu. Po neolitické revoluci přichází revoluce agrární, a pak revoluce vysoce organizované barokní krajiny. Dnes zažíváme revoluci, při které vzniká postagrární krajina – do bývalých polí i do měst se opět zakusuje divočina.

Tradiční scénář neolitizačního příběhu v obrazech (Varianta modernistického příběhu boje pokrokového člověka s barbarskou přírodou dle autorů knihy Krajina a revoluce)

Obraz první Temný panenský prales. Jedním z druhů místní zvěře je i člověk, zaostalý, vyjukaný nemakačenko. Ale pozor! Kdo bydlí v lese, není in!

Obraz druhý Příchod pokroku. Ohněm, sekerou, zuby, nehty. Inu, byli ti naši předkové drsní chlapíci!

Obraz třetí Kulturní krajina. K obrazu širých rodných lánů chybí jen dráty vysokého napětí a pneumatika od traktoru ve škarpě.

Zalesněný Říp, tak jak jej známe dnes a jak si jej spojujeme s českými dějinami, je „výtvorem“ národovců. Ti jej v 19. století zalesnili, aby vypadal jako skutečná hora. Na studii Řípu od Julia Mařáka je však vyobrazen tak, jak vypadal původně – jako holý čedičový kopec. Současný Říp je symbolem nepůvodnosti v české krajině. Zároveň však symbolizuje fakt, že nám nejde o krajinu jako takovou, ale o příběhy, které s ní spojujeme. Repro z knihy Paměť hor, nakladatelství Havran, 2006