V souladu s kulturní krajinou: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:44

Polemika

Čtyři knihy o české krajině recenzuje Zbyněk Petráček v poslední Orientaci(Krajina ve sváru divočiny a revoluce, LN 31.1.). Téma zajímavé, vybrané tituly výborné, jejich autoři skvělí, prezentace pozoruhodná. Přesto myslím, že se autor v ústředním bodě úplně mýlí.

Základní teze Petráčkova článku, rozumím-li jí dobře, zní zhruba takto:sváří se dva přístupy ke krajině. První by se rád vrátil k panenské divočině nekonečných lesů a močálů, druhý vidí pokrok a život v dobývání přírody. Recenzované knihy tuhle polarizaci odmítají a nabízejí nový,umírněný náhled. Kombinují obojí a hlavně respektují neustálé proměny země kolem nás. Což by bylo v pořádku. Jenomže prve prezentované dilema je čiročirá konstrukce.

Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by chtěl české země konzervovat v ráj přírodní divočiny. Už po tisíciletí žijeme v proměnách kulturní krajiny;ostatně i domov většiny naší fauny a flóry tvoří člověkem vytvořené biotopy strání, luk, rybníků, alejí nebo smíšených hospodářských lesů.Celkem v pohodě zde spolužijí se zemědělstvím nebo těžbou dřeva. A nejen to. Rovněž leitmotivem ochrany přírody jsou kultivace prvků kulturní krajiny. Což se vůbec nevylučuje s jedním dílčím projektem péče o krajinu:vybrat pár ostrovů divoké přírody, kde se zásahy omezí na naučnou stezku a přístřeší pro turisty. Slouží k tomu první zóny národních parků a národní přírodní rezervace. Výletníkům i vědcům poskytují místo k poznání světa,který jinde neuvidí.S patrně nejodvážnějším českým plánem v téhle věci shodou okolností přišlo Hnutí Duha. Navrhuje k tomuto účelu postupně vybrat lesy o celkové rozloze všeho všudy tří procent českého území. Kde je ta polemika s kulturní krajinou? Několik oken do pradávné minulosti klidně může být její organickou součástí.

Léčba tržním fundamentalismem

Dvě momentky z Petráčkovy recenze jsou ilustrativní. Především svého druhu případová studie, kterou téma uvádí: debata o šumavském národním parku. Autor se ptá: „Lze opravdu mít omeletu i celá vejce“ kulturní krajiny i divoké přírody? Ovšemže lze. Spor o Šumavu přece vůbec nevybírá mezi pralesem a vesnicemi, divočinou a sečenými loukami, rysy ostrovidy a strakatými kravkami. Řeší otázku, jak v parku nakládat s některými částmi vysokohorských smrčin. Zabývá se tedy pouze místy, kde každopádně roste les, hřebeny hor a rašelinnými blaty. Mají být ponechány přirozeným proměnám přírodních ekosystémů, nebo zde raději pečovat o vysázené porosty? Pokud se tohle dilema nějak podepisuje na životě a osídlení horských obcí (které se neživí dřevařstvím, nýbrž turistikou), pak pouze jako otázka, co sem přitáhne více výletníků: naučná stezka špektáklem středoevropské divočiny, nebo túra přes nalajnované smrkové porosty a vykácené holiny? Coby druhý příklad poslouží autorova klasifikace dvou protivných pólů: údajní ekologičtí zastánci divoké přírody versus tržní fundamentalisté. Leč pokud něco může české země vrátit do věků před neolitickou revolucí,je to nejspíš šoková terapie tržního fundamentalismu. Zrušte všechny dotace a odstřihněte venkov od veškeré státní pomoci. Zemědělství, jež po tisíciletí utvářelo a měnilo krajinu, rychle kolabuje pod tlakem levnější globální konkurence. Opuštěná pole a louky zarostou lesem, vesnice se vylidní, traktory vystřídají vlčí smečky.Nikdo tu nevěří v panenskou divočinu, tvrdé muže bojující s nelítostnou přírodou ani čistou barokní krajinu s lípou a kapličkou. Nemá smysl konstruovat romantické iluze jen proto, abychom vysvětlili, že jsou to iluze. Přece víme, že žijeme ve světě, ve kterém žijeme.

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí Duha