Jak řešit kůrovcové kalamity: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:45

V letošním teplém počasí se kůrovci daří nejen na Šumavě. Někteří odborníci mluví o kůrovcové kalamitě, kterou je potřeba zastavit. Z celkové rozlohy našeho největšího národního parku jsou ale pouze 2 % celého území napadená lýkožroutem. Je tedy kůrovec skutečnou hrozbou šumavských lesů? Ptali jsme se Josefa Fanty, profesora lesního hospodářství na wageningenské univerzitě v Nizozemí a člena Rady Národního parku Šumava.

Středoevropské lesnictví má za sebou 300 let organizace. Poprvé bylo definováno saským horním hejtmanem von Clausowitzem v roce 1713, který napsal knihu Silvi cultura economica. Tady ve střední Evropě – Bavorsku, Sasku, českých zemích nebo Rakousku dostalo organizované lesnictví dosti podivný směr. Organizace znamenala zavedení lesního hospodaření, které muselo produkovat finanční výnosy – to bylo jinde taky, ale ve střední Evropě se hospodaření spojilo s pěstováním finančně výnosných dřevin. To byl především smrk a na suchých půdách borovice. Všude, kde roste smrk, je i kůrovec. Kůrovec je přirozenou součástí lesních smrkových ekosystémů. Protože ale v minulosti bylo vypěstováno tolik smrku, vznikly také podmínky pro šíření kůrovce. Takových kalamit už bylo spousta – za 2. světové války se u nás dříví hodně těžilo a nacisti jej od nás vozili do Německa. Kůrovcová kalamita se zpracovávala po válce až do počátku 60. let, velmi jí pomohl i suchý rok 1947. Ale my jsme se nepoučili. Kdybychom byli od 50. let přeměňovali smrkové monokultury na smíšené porosty, byl by ten problém dnes výrazně menší. Tehdy se v jiných zemích rozvíjel trend přírodě blízkého hospodaření, což také pomohlo vytvoření různověkého porostu, ale my tu možnost nevyužili. Kůrovec se totiž vyznačuje tím, že nenapadá mladé porosty, jen staré stromy okolo 70–80 let. V monokulturním lese vytváříme ideální podmínky k jeho šíření.

• Je Šumava výjimečnou oblastí v kontextu celé Evropy? Nadměrnými zásahy může o status parku přijít.

Samozřejmě je to naprosto výjimečná oblast, která spolu s Národním parkem Bavorský les tvoří skoro 100 000 ha chráněné přírody. To je ve střední Evropě naprostý unikát. Zatímco Němci si tohoto velkoplošného chráněného území váží, u nás je situace jiná. Teze, že kůrovec nám zničil lesní ekosystémy, jsou nesmyslem. Když přijdete do boreálních lesů, to jsou ty severské lesy například ve Skandinávii, které jsou přirozeně smrkové, tak zjistíte, že tam třetina stromů stojí suchých. Jsou to ty nejstarší stromy, které dožily a které nakonec zlikvidoval kůrovec. Les ale žije, protože není tvořen stromy stejného stáří, nedochází v něm na tak velkých rozlohách jednorázově k likvidaci kůrovcem. U nás stále převažuje usilování o krátkodobý zisk a zanedbání ekologických hledisek v pěstování lesů.

• Jaký je vlastně význam mrtvého dřeva, které zůstane v lese ležet, třeba po vichřici?

V dřevní hmotě je velké množství prvků a živin, jakmile toto dřevo z lesa odeberete, ve skutečnosti ochuzujete lesní ekosystém. Dříví se nerozpadne na místě, půda chudne, chemické prvky se nemohou vrátit do koloběhu. Těžbou se koloběh narušuje – proto se také v lesních rezervacích dnes usiluje o to, aby se nějakým vhodným způsobem hospodařilo i s mrtvým dřevem, aby zůstalo na místě. Navíc, na mrtvé dřevo je vázána asi jedna třetina z celkového počtu organismů, které žijí v přírodním lesním ekosystému. Jsou to organismy nejrůznějších druhů, nejen savci nebo ptáci, kteří žijí v dutinách stojících mrtvých stromů, ale hlavně nižší organismy jako hmyz, rostliny, bakterie a další mikroorganismy, žijící v rozkládajícím se dřevě. Jestliže v kulturním lese nenecháme dřevo ležet, systém ochuzujeme a jeho biodiverzita značně klesá. Člověk ten koloběh velmi narušuje – tím ovšem nechci říct, že by se všechny lesy měly chránit, dřevo je třeba těžit, ale také je třeba rozumným způsobem obhospodařovat lesy. Dnes už se ví, že nemusíme pěstovat smrkové lesy v monokulturách, lze to i jinak, způsobem přírodě blízkým. Pod pojmem les nesmíme rozumět jen velké staré smrky, ale celé společenstvo, celý ekosystém, nejen to, co je vidět pouhým okem. Lesní ekosystém je velmi životaschopný a dokáže sám sebe obnovit.

A jaký je postoj docenta Ladislava Mika, ministra životního prostředí, k národnímu parku Šumava, zjišťovala Dagmar Jáňová.

„Můj postoj je dlouhodobě a všeobecně znám, já jsem přesvědčen, že právě proto, že je to naše jediné velké chráněné území a máme tu šanci, že by se příroda mohla sama regulovat, měli bychom tuto příležitost využít. Mám samozřejmě omezený mandát a málo času na práci, ale to nejdůležitější pro Šumavu je, aby se neměnily přístupy k ní. Od minulých ministrů je nastaven přístup, který umožňuje návrat k přírodě, který přes všechny kontroverze a problémy postupuje podle mého názoru dobře a je potřeba zachovat dlouhodobější kontinuitu vývoje. Těžko během půl roku dramaticky navýšíme počet bezzásahových ploch, ale důležité je držet rozumný management, pozorovat, jak příroda reaguje, a postupovat podle toho.“