Šumava potřebuje dlouhodobou koncepci: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:45

O problémech Šumavy už bylo napsáno mnoho. Víme, že mnoho tisíc hektarů lesů těch nejcennějších oblastí podléhá žíru kůrovce. Tyto lokality mají smůlu. Byly zařazeny do bezzásahových zón, které – jak proklamuje současný ministr životního prostředí – by se měly v brzké době rozkládat již na 30 % (asi na 20 000 hektarech) plochy Národního parku Šumava (NPŠ). A toto navýšení rozlohy bezzásahových zón se naprosto nesmyslně děje v době přemnožení kůrovce, a to na celém území Šumavy i většiny Česka. Znamená to jediné. Kůrovci „sežerou“ další tisíce hektarů lesů parku, aniž by jim v tom kdokoli bránil. Obce – jako vlastníci velké plochy lesů v NP – pravděpodobně nebudou ani přizvány k jednání o rozšíření bezzásahových zón, ač je ničen právě jejich historický majetek. A škody z toho plynoucí? Ty jim samozřejmě nikdo nenahradí.

Bludné přesvědčení

Hlavním krédem ekologických optimistů je bludné přesvědčení, že příroda si pomůže sama. Zdroje informací hledejme u světových ekologů, kteří bez jakýchkoli podkladů například tvrdí, že ročně vymírá 40 000 druhů (Myers), čímž se prý blížíme k lidmi způsobenému biotickému holocaustu. Zatímco střízlivé odhady předpokládají, že vymírání všech živočichů bude nižší než 0,208 procenta za desetiletí. Ani toto číslo není nízké a je dokonce 1500krát vyšší než přirozené tempo vymírání. Ale je nesrovnatelně nižší než předchozí katastrofické tvrzení Myersovo. Zdá se tedy, že stačí hovořit o tom, co vědci cítí, nikoli o tom, co vědí. Důsledky jsou hrůzné. Snahy o biodiverzitu (druhovou rozrůzněnost) jsou nadřazeny veškerým ekonomickým rozvahám, veškerým dosaženým vymoženostem lidstva, i faktu, že například navýšení prostředků na ochranu druhů by stálo každou společnost mnohem méně než náklady na vznik „divočiny“ a kompenzaci škod za provozování těchto experimentů. A tak dále budeme poslouchat nesmyslná tvrzení o tom, že původní les oplývá vysokou biodiverzitou, zatímco smrkové „plantáže“ nikoli. Nikdy a nikým nebylo nic podobného prokázáno.

Pracovitý kůrovec

V současné době vítají návštěvníka Šumavy uschlé Prameny Vltavy, souše cestou na Březník a dále k Luznému a přímo katastrofická je situace kolem Plešného jezera a na vrcholech Plechý – Trojmezná – Třístoličník. Zde podlehly zlatému broučkovi geneticky nejcennější smrkové kultury. Nejstarší smrky z této lokality pocházely přibližně z roku 1647. Nejbližší dřevařská osada Jelení Vrchy byla založena o 150 let později. Většina těchto nádherných smrků podlehla kůrovcové kalamitě a zajistila vznik tolik žádané „divočiny“. Divočiny, která nedisponuje žádnou měřitelnou přírodní energií a která činí z dříve neporušených šumavských hvozdů oblast „zasaženou atomovou pumou“.

Přirozeně smrkový

Ing. Miroslav Svoboda dokázal, že velká část porostů lokality Plechý – Trojmezná – Třístoličník byla přirozeným horským smrkovým lesem, a domníval se, že Správa NP nemá za těchto okolností morální oprávnění v této lokalitě asanovat a že oblast by měla být ponechána samovolnému vývoji. I tohoto, jistě kvalitního výzkumu, bohužel s nerealistickým závěrem, využili příslušníci Hnutí Duha a jiní ekologičtí optimisté k obhajobě svých experimentů. V oblasti Trojmezná se přivazovali ke stromům a znemožňovali asanaci. Dosáhli svého. Asanace byla zastavena někdy v letech 2002 až 2003 a přirozené lesní smrčiny v celé oblasti podlehly žíru kůrovce. Zachováno zůstalo jen spodní, takzvané bylinné patro s borůvčím, papratkou, malými jeřáby a v nižších polohách i s přirozeným smrkovým zmlazením, které se v této lokalitě vyskytovalo ještě předtím, než kůrovcová armáda plošně zničila celé stromové patro. Kůrovci napadají smrky starší – se silnější kůrou. Mladé smrčky jsou jako potravní zdroj pro ně naprosto nezajímavé. Na rakouské a bavorské straně je situace naprosto stejná, jen o dvě desetiletí urychlená. Ani ona dvě desetiletí nestihla tamní měsíční krajinu se soušemi proměnit na cokoliv, co by snad prozrazovalo, že samovolná obnova lokality bude rychlá. Samovolný vývoj (tzn. vývoj bez zásahů člověka) – se v této oblasti a v nadmořské výšce kolem 1300 metrů prostě nekoná, resp. se v tuto chvíli nachází někde ve fázi rozpadu souší. I lesníci na konci 19. století, kdy se měly na příkaz Schwarzenbergů znova s velkou rychlostí zalesnit plochy asanované po kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. století, věděli, že je nutno ponechat mladý podrost – zmlazení (mladé smrčky v lokalitě se nacházející) a tam, kde není dostatečné – doplnit malými smrčky odjinud, kde zmlazení bylo dostatečné. Obnova asanovaných stanovišť tedy byla v podstatě přirozená, nicméně člověk – lesník – přírodním procesům pomáhal.

Chybné pokusy

Optimističtí ekologové v expeŠumava experimentu zvaném „Divočina“ smetli se stolu mnoho proměnných, které jej činí zcela nesmyslným: kulturní les, obydlená Šumava, obtížná samovolná obnova přirozených horských smrčin ve vysoké nadmořské výšce, velký vývojový cyklus, jenž znamená několik století trvající obnovu lesních porostů na rozdíl od malého vývojového cyklu, v němž střídmé a opodstatněné zásahy lesníků vedou k mnohem rychlejší obnově. Optimističtí ekologové nejsou schopni domyslet důsledky takovýchto experimentů, nemají žádné vědecké podklady, žádné počítačové modely, které by alespoň s minimální pravděpodobností simulovaly důsledky bezzásahového režimu. Ekologie se tak v jejich podání stává polykačem financí, které by mohly být s mnohem větším efektem použity jinde a na zcela jiné účely.

Kulatý stůl

A tak, jestliže zelení, Hnutí Duha a jiní ekologičtí optimisté pouze „cítí“, že směr, kterým se vydávají, je správný, není dobré nechat tyto bláhovce rozhodovat o nejcennějších lesních ekosystémech Česka. City neznamenají vědění. Jsou nutné zcela jasné vstupní informace z metodologicky správně podložených výzkumů a správné výstupy procesů rozhodování. Je třeba hodnotit ekonomické dopady na obyvatelstvo Šumavy, dopady na kulturní a duchovní funkce oblasti i na infrastrukturu do NP zahrnutých obcí, kterým je kompenzováno jen minimum ekonomických ztrát. Je nutno zasednout kolem kulatého stolu, jednat, navrhnout způsoby řešení a zajistit dlouhodobou koncepci péče o Národní park Šumava.

Vyšlo též v Klatovském deníku pod názvem Šumava a optimistický ekologismus