Objektivita ptačí perspektivy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:45

Komentáře

Letitý spor o kůrovce šumavského zdaleka není jen sporem dvou vědeckých názorů, je to také spor politický. Se všemi důsledky, včetně podpásových úderů. Děsivý je kupříkladu názor, že obyvatelé Šumavy mají asi takové právo rozhodovat o statutu Národního parku jako obyvatelé Národní třídy o programu Národního divadla. Tento čistoskvoucí projev demagogie a arogance mi zaslal jeden vzdělaný zelený aktivista.

Stejně nešťastný je však veřejně vyslovený kategorický názor významného politika v „důchodu“, který pohovořil se zástupci jedné strany sporu, nechal si zaplatit výlet vrtulníkem v doprovodu jednoho silně zaangažovaného odborníka, a na základě tohoto pohledu z výšin je skálopevně přesvědčen o své objektivitě. Miloš Zeman má ovšem naprostou pravdu v tom, že to, co viděl, nevypadá hezky. Příroda nevypadá vždy hezky, zvláště pak po kalamitě. Hezky vypadají parky nebo dobře opečovávané hospodářské lesy, ale ty zase mají pramálo společného s přírodou. Kdo však pláče nad apokalyptickým pohledem z okna vrtulníku, mohl by se snad také zamyslet nad tím, jak asi Šumava vypadala po vichřicích, které kácely lesy tisíce let před tím, než v nich začali hospodařit lidé. Kůrovci se vyvinuli už na sklonku druhohor. Lýkožrout smrkový, který je jedním z šesti tisíc jejich druhů, v těch lesích bydlel určitě dřív člověk. Tato prostinká úvaha je ale v podstatě to jediné, co po mém soudu dává jasně za pravdu příznivcům bezzásahového režimu v prvním pásmu (to jest ve výškách zhruba nad 1000 metrů) Národního parku Šumava, stejně jako Národního parku Bavorský les. Je přece dost možné, že třeba civilizační vlivy dnes už samoobnově lesa nepřejí. To nevím, ani nemohu vědět, ale pochybuji o tom, je-li možné vědět to s jistotou pouhé dva roky od orkánu Kyrill.

Jinak je můj soukromý názor, přesněji řečeno pocit, asi blíž názoru odpůrců samoobnovné filozofie, tedy i Miloše Zemana, než nekritickému nadšení „ekoteroristů“. Připouštím si dokonce i kacířskou myšlenku, zda je národní park opravdu nutný a zda skutečně reprezentuje ryzí přírodu. Zkušenost mě totiž varuje před kazateli jedné jediné pravdy, kteří si vždy vybírají právě jen ty vědecké důkazy, co se jim hodí do krámu. Podle jednoho tvrzení se lýkožrout rozšíří tak o šedesát metrů za rok, podle jiného uletí za bezvětří šedesát kilometrů za den. Můžete jednou hádat, které pochází ze zeleného webu a které z nezávislého časopisu. Neprůstřelné přesvědčení o patentu na pravdu, získané na základě jednostranné nalejvárny a pohledu zblízka – ptačí perspektivy, je však také to jediné, co jsem si dovolil vytknout Miloši Zemanovi ve svém komentáři Zemanova apokalypsa, na který zareagoval svým dopisem. A na jeho dramatickou otázku, co udělám, mám jedinou odpověď. Budu dál pozorně naslouchat oběma stranám. Na nic víc nemám právo. On snad ano?

Jiří Franěk