Příběh Schwarzenberského plavebního kanálu: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:46

Šumava – V korunách vysokých smrků šumí mírný letní vánek. Po hladině plují dřevěná polena, která o sebe se slabým duněním narážejí. Muži v dřevácích vycpaných slámou a s dlouhými bidly dřevo usměrňují a občas si vymění pár slov.

Tak vypadal Schwarzenberský plavební kanál v dobách své největší slávy a největšího vytížení, kdy se po něm dostávalo dřevo z pralesů Šumavy na trhy v Rakousku. Technické řešení toho, jak dostat vytěžené dřevo z lesa, je dnes díky těžké technice poměrně snadné. V minulosti se k tomu ale používali koně a také řeky a potoky. Tam, kde přirozené vodní cesty neexistovaly, budovaly se umělé. Klasickým příkladem vodní cesty vybudované člověkem je Schwarzenberský plavební kanál nacházející se v Evropě na uzemí dvou států – České republiky a Rakouska. Unikátní je především tím, že se v něm plavilo a plaví dřevo přes hlavní evropské rozvodí, tedy z Vltavského do Dunajského povodí.

Nápad propojit tato dvě povodí se objevil již za vlády císaře římského a českého krále Karla IV. ve čtrnáctém století. Trvalo ale více než čtyři sta let než se odvážná a technicky obtížně realizovatelná myšlenka převedla do praxe v podobě Schwarzenberského plavebního kanálu. Napomohl tomu fakt, že na konci 18. století se v rakouském vnitrozemí projevil nedostatek dřeva a to, že naopak stále téměř neprostupné pralesy na Šumavě skýtaly obrovské zásoby této suroviny.