Kůrovec a mluvící veverka: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:46

Šumava teď nabízí dvě atrakce – soudní bitvu o brouka a nečekaně rychlou obnovu bezzásahových částí lesa

Smršť reakcí vyvolala informace, kterou zveřejnila Česká televize v pořadu Nedej se, že Tomáš Jirsa, senátor za ODS a nesmiřitelný kritik současné Správy Národního parku Šumava („Co se děje na Šumavě, je zločin a tragédie.“ – Tomáš Jirsa, Lidové noviny, 8. dubna 2009) platí předsedu Svazu obcí Národního parku Šumava jako svého asistenta.

„Ukázalo se, že konflikt mezi šumavskými obcemi a národním parkem je do jisté míry zaplacený,“ prohlašuje Jaromír Bláha z Hnutí Duha: „To, že si senátor ODS platí jako svého asistenta člověka, který pak jménem obcí vede válku s národním parkem, není normální. Jsem přesvědčen, že nebýt zásahů politiků, jako je Tomáš Jirsa či bývalý hejtman Jan Zahradník, obce by se s národním parkem už dávno dokázaly dohodnout.“ Mf Dnes přinesla další upřesnění – zmíněný asistent František Nykles je placen ne úplně zanedbatelnou částkou šestnáct tisíc korun měsíčně – a vyjádření Tomáše Jirsy: „Pan Nykles má největší odměny proto, že Šumava je v mém obvodě největším problémem. Je to můj styčný důstojník.“ (MF Dnes, 27. dubna 2009) Starostové začali „svého“ předsedu a senátora bránit. „Hledali jsme někoho, jako je pan Jirsa, abychom dokázali zaplatit mzdu předsedy svazu. Zatímco ekologické nevládní organizace mohou získávat granty, tak na činnost předsedy svazu obcí v této zemi nelze získat peníze,“ brání postup svazu modravský starosta Antotnín Schubert. Připomeňme, že Svaz obcí NPŠ je zájmové sdružení právnických osob, které často vystupuje jako mluvčí všech šumavských obcí, přičemž Prášily do něj nepatří. Předseda František Nykles bydlí v Plzni a je bývalým spolupracovníkem Jiřího Stráského z časů jeho ministrování v resortu dopravy.

Boj namísto spolupráce

Svaz měl původně vytvářet podmínky pro součinnost obcí a vyšších územních samosprávných celků v záležitostech ochrany přírody a rozvoje obcí na území Národního parku Šumava. Avšak pod Nyklesovým vedením jde hlavně o boj. Jeden z vrcholů měl v rámci podzimní předvolební krajské kampaně, kdy na akcích proti ministerstvu životního prostředí a vedení národního parku defilovali mnozí politici, především z ODS. Plakáty, které jménem obcí ukazují Šumavu jako zdevastované území, naštvaly dokonce i některé šumavské podnikatele a například zastupitelstvo Kvildy, jež poté jednalo o možném vystoupení ze Svazu. Nejviditelnější aktivitou Svazu je putovní výstava Zachraňme Šumavu a stejnojmenná petice. Svaz obcí NPŠ v ní tvrdí, že v národním parku probíhá experimentování malé uzavřené skupiny nezodpovědných státních úředníků a „ekologů“ a vyzývá vládu a parlament, aby „zastavily bezohledné ničení hodnot, pro které byl Národní park Šumava vyhlášen.“ Depresivní výstava na působivých fotografiích ukazuje stromy napadené kůrovcem, ale už nezmiňuje tisíce mladých stromků, které pod nimi vyrůstají. Petici dosud podepsalo téměř osm tisíc lidí z celé republiky. Těžko soudit, kolik z nich se seznámilo se skutečnou podstatou problému. Kolik z nich si přečetlo výsledky vědeckých studií, které dokazují, že v bezzásahových územích se les obnovuje až nečekanou rychlostí. Kolik jich navštívilo například národní park Bavorský les, kde se dá procházet územími ponechanými samovolnému vývoji od sedmdesátých let minulého století. Seznámili se signatáři petice s posledními stanovisky vědců, kteří v diskutovaných územích provádějí mnohaleté výzkumy? Znají výsledky monitoringu přirozené obnovy v „kůrovcem sežraných“ územích Bavorského lesa? A vědí vůbec, kdo a z jakých pohnutek s chmurnou výstavou republiku objíždí?

Dnešní management parku to tedy nemá lehké. Národní park je přitom obětí nepochopitelných kousků někdejšího ředitele Ivana Žlábka, který v roce 1995 rozdělil nejcennější první zóny do sto třiceti pěti částí, a to bez jakéhokoliv projednání s obcemi. Na tom, že je třeba tyto první zóny scelit a zvětšit, se už mnoho let shodují prakticky všichni, nejen vědecké ústavy, ale dokonce i obce a většina politiků – ovšem bez reálného výsledku. Když však bylo na jaře 2006 na spadnutí schválení nové zonace, starostové přivezli na Modravu tehdejšího nejvyššího lidovce Miroslava Kalouska, který na místě donutil ministra Libora Ambrozka, aby další projednávání zonace zastavil. Vladimír Just tehdy Kalouskovu spanilou jízdu přirovnal trefně (byť pro mladší ročníky asi nesrozumitelně) ke stylu Nikity Chruščova. Později už Kalousek zájem o šumavské kopce oficiálně neprojevil – přes horoucí sliby, že jednání o budoucnosti Šumavy budou hned po volbách pokračovat (zřejmě, pokud budeme dobře volit.) Vleklé obstrukce obcí přiměly následujícího ministra Martina Bursíka k razantnímu řešení – hned po volbách na podzim 2006 posvětil nové Zásady diferencovaného managementu, které fakticky umožnily zvětšit bezzásahová území. Po orkánu Kyrill (leden 2007) byl tento management potvrzen – kalamitní dřevo se proto nevyklízelo nejen na území prvních zón, ale ani na části druhých zón. Obce poté na ministra podaly žalobu. Soud zatím neproběhl, nicméně příroda už dostala šanci. Les pod soušemi v bezzásahových oblastech se znovu rychle obnovuje. I tak jde o malá území: podíl bezzásahových ploch činí šestnáct procent rozlohy lesů národního parku a rozvoj nových ploch se stojícími soušemi je v posledních dvou letech zaznamenán na ploše necelých čtyř set hektarů, tedy na necelém procentu výměry parku.

Příroda nás nepotřebuje

V novém čísle odborného časopisu Silva Gabreta vyšla zajímavá lesnická studie Marca Heuricha (v angličtině), která podrobně popisuje horské smrčiny ve vrcholových partiích Šumavy. Soustřeďuje se na starou část národního parku Bavorský les, kde nejsou umělé zásahy prováděny už přes třicet let. V poslední době tu bylo provedeno šest šetření. Zachytily nárůst populace lýkožrouta smrkového v létě 1993, který pak vyvrcholil v roce 1995 a postupně se rozšiřoval na celé sledované území (a samozřejmě i do české části Šumavy). Před rokem 2000 už byly původní smrkové porosty na většině ploch v německém parku suché. Před nástupem kůrovce bylo zjištěno 978 semenáčků na hektar. Po rozpadu lesa začaly nové stromky rychle odrůstat a zároveň semenáčků přibývalo, takže jejich celkový počet už v roce 2005 dosáhl čtyřnásobku – 4502 jedinců na hektar. Heurichova studie tak vyvrací tvrzení, že v takzvaně mrtvém lese nedochází k obnově. V každém odumřelém lese se totiž najde pár přežívajících, pravděpodobně geneticky odolnějších smrků, které jsou dostatečným zdrojem semen. Podobné výsledky přinesl monitoring v českých částech bezzásahových území. Tyto optimistické zprávy ovšem starostové lidem srozumitelně nevysvětlují – ale nečiní tak v dostatečné míře ani samotná Správa NPŠ. A tak se k většině národa dostává interpretace pragmatiků z ODS, eventuálně výkřiky Miloše Zemana, který se nedávno vznesl helikoptérou nad Šumavu a z výše vyslovil nemilosrdný ortel: „To, co jsem viděl, je zločin. Ta Šumava, a to zejména v oblasti národního parku, vypadá jako po jakémsi chemickém bombardování.“ Zemanovo extempore pak vychválil v Lidových novinách senátor Tomáš Jirsa. Šumavské události jsou ilustrativní pro dnešní pojetí demokracie, které předvádějí nejen obce. Když se mi to hodí, odvolám se na zákon, a když ne, v tichosti jej obejdu nebo raději veřejně napadnu. Když se mi to hodí, horuji pro posílení kolektivních rozhodovacích mechanismů, a když ne, lobbuji u pomazaného (ne)osvíceného absolutisty. Když se mi to hodí, hovořím o obrovské nepřenosné zodpovědnosti, kterou mám jakožto demokraticky zvolený zástupce občanů, a když ne, osobuji si právo delegovat tutéž zodpovědnost „třebas na mluvící veverku“ (jak mi doslova jeden ze starostů napsal v reakci na otevření kauzy Nykles – Jirsa). Jsou i osvícenější. „Stále přetrvávají předsudky, že příroda se bez činnosti člověka neobejde. Jenže je to přesně naopak. Kdybychom tu nebyli, tak by si příroda oddychla,“ poznamenává šumavský podnikatel František Hail a láká: „Na Šumavě je možné pozorovat rodící se divočinu, a tak si odpočinout od stresů všedního života.“