Úvahy posttelevizní: Od Šumavy k Sedmikráskám: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:46

Nedělní komponované Večery na téma na ČT2 mají kolísavou úroveň, a ne vždy se vyvedou jako první únorovou neděli Můj kraj Pošumaví.

Odbočka k danému formátu: někdy je tu dramaturgem horká jehla a metodou co dům dal, bez ladu a skladu, kontinuity a kontextu. Jedno bych ale rád předeslal: i ty nejméně povedené monotematické nedělní večery plní svou veřejnoprávní službu vzorněji než zvláštní hybrid, který se usadil na ČT1, a nabízí pod různými vinětami typu Po stopách hvězd, Osudy slavných, 13.komnata v podstatě týžnačinčaný reklamní barvotisk a la rozhovor s celebritou v obrázkovém magazínu: ač se tváří jako herecký nebo lidský portrét, nemá s dokumentární tvorbou nic společného. Recept je jednoduchý: vezmi z archivu pár filmových úryvků, nastříhej je jako ilustraci – komentáře na základě nějaké vnější souvislosti; je-li třeba řeč o tom, že otec celebrity prodával likéry, vraž tam vtipně Burianovo Liguére! Liguére!, přidej jako základní ingredienci kolegiální poplácávání po ramenou – např. herec X nechť říká o herečce Y, že má obrovské charisma, a přitom je tak strašně skromná, a v dalším dílu to může herečka říkat zase o něm, v případě krajní nouze, ale opravdu jen jako výjimku potvrzující pravidlo, vyzvi nějakého teatrologa, kritika či jiného podivína, pokud možno ovšem přítele nebo bývalého spolupracovníka celebrity (viz opatrně kritický, a vzápětí svou kritiku odvolávající Bořivoj Srba v neskutečném pomníku zaživa o Miroslavu Donutilovi nebo Jana Paterová, pro změnu upřímně zamilovaná do Simony Stašové). To vše rozmixovat, protřepat a napěněné začerstva podávat divákovi v prime-timu. Konec odbočky, vraťme se na Šumavu.

Monologickými vstupy nás večerem provázeli tři lidé, kteří se Šumavou spojili pracovní resp. životní osud: Pavel Hubený, dlouholetý ředitel CHKO Šumava hovořil citlivě o vnitřním magickém poutu ke zdejší krajině i o obrovské dynamice zdejší přírodní obnovy, Václav Chaloupek, tvůrce populárních Méďů a Vydrýska, zase velmi moudře čelil hysterické demagogii některých politiků o „kůrovcové zkáze“ Šumavy a mluvil o mnohem reálnějších nebezpečích s výprodejem půdy a hrozící urbanizaci, necitlivé ke zdejší přírodě. Třetím vzadu byl rovněž vlídně promlouvající Zdeněk Kantořík, t.č. starosta Zdíkova, který ovšem cudně zamlčel, že býval před deseti lety horlivým tiskovým mluvčím zdejšího národního parku a dlouhá léta vehementně obhajoval zásahy, o jejichž ohleduplnosti k přírodě se dalo už tehdy s úspěchem pochybovat. Citlivý a netuctový obrazově i v komentářích byl též Friedlův hodinový dokumentární portrét Karel Klostermann, věnovaný česko – německému Evropanovi, jenž už před sto i více léty čelil přiblblým výtkám nacionalistů z obou stran. Snímek se ubránil i pokusům vyvlastnit Klostermanna pro úzké zájmy dřevařské lobby a ukázal jej jako spisovatele, jenž preferoval ochranářský před technokratickým přístupem k lesu (Bůh dal les, dal slatiny, aby vlhko po celý rok se udržovalo, Člověk se Prozřetelnosti do řemesla míchati nemá, Dokud celou věc člověk lesu samotnému ponechává, nic lesu se nestane, Co les ztratí, zase si vynahradí – Ze světa lesních samot).

Při té dvouhodinové televizní toulce po Šumavě jsem si znovu uvědomil rozdíl mezi „tvrdým“ a „měkkým“ turistou (či turistou a poutníkem). První zahání hlukem samotu, druhý naslouchá jejímu tichu. První přijel za randálem a produkuje randál, druhý přišel – neboť chůze je jeho rozpoznávacím znakem – za poznáním a produkuje poznání. První preferuje asfaltky, druhý lesní pěšiny, povalové chodníky a když zatravněné štěrkové cesty. Pro prvního je přirozené, že se v lese pěstuje a těží dřevo – to zná přece odjinud. Pro druhého se v jádru rezervace netěží dřevo, ale informace. Ten první, doraziv z Modravy na Březník občerstvit se v bývalé myslivně, zasvěcené Klostermannovi, bývá z uschlého horního patra lesa zděšen. Chce, aby okolní kulisa byla vzorně zelená, pravidelná a průchozí jako v městském parku. Ten druhý přišel naopak za něčím, co doma nemá: zkoumavým okem „panorámuje“ příhraniční česko – bavorskou stranu, sílící ostrůvky zelené obnovy i zelené mohykány, co přežili kůrovce, komunisty, kapitalisty, všechny dosavadní vichřice i ministry životního prostředí. A nyní kontrolní otázka pro TV diváky: pro koho jsou stvořeny národní parky, pro první či druhou skupinu návštěvníků? A o koho by každý stát měl víc stát, koho neodhánět od vstupu do jádra sousedního parku, kde už mají nakročeno k divočině čtvrt století?

Velmi dobrý, nepomníkoidní a přitom důstojný veřejné kulturní služby byl i monotematický večer, věnovaný Věře Chytilové (31.1. ČT 2).Oba dokumenty, jež rámovaly Sedmikrásky, režisérce v předklonu nelichotily, zachytily ji v celé její prostořeké bezprostřednosti i v její dnešní rozporuplné pozici (její výroky a veřejná angažmá už málem dvě desetiletí provokují, iritují i inspirují veřejnost skoro víc než její filmy). Na rozdíl od filmového recenzenta LN se nedomnívám, že výtvarně i herecky extrémně stylizované Sedmikrásky v čemkoli zestárly: řekl bych naopak, že jak svým tématem estetizované prázdnoty, plodící vandalismus, tak post-moderní – filmovovou řečí – dobu málem o půlstoletí předběhly.