Zlatokopovépod Kašperkem: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:47

Příběh, jejz zde budu vypravet, nema jasneho konce a ani není jasne, ke které mu táboru mám větší sympatie, která ze soupericích myslenek získala mou podporu. Nevim, zda je lepší zlato na Šumavě těžit, nebo netěžit - ale vim, že jadrem celého sporu není samo zlato, ale spíše postoje a přístupy lidi.U kacera působi domacky a utulne a není představitelne, že by tento podnik mohl být utocistem zlatokopu. Nebo že by si v něm zlatokopove davali schůzku s novinarem, jehož chtějí přesvědčit, že jejich projekt těžby je to nejlepší, co vůbec může být.

Přesto v ní sedime - ve čtyřech - a já posloucham historky o dolovani zlata v Kazachstanu a Burkina Fasu. Tam všude totiž mi spolecnici už zlato kutali. A nyní si stěžuji, že i v rovnikove Africe mělo jejich pocinani méně administrativne byrokratických prekazek než zde, v rodne České republice. Protože v Kašperských Horách je zlato, spousta zlata, a je potřeba se o ne postarat!

O pár dni později stojim v údolí potoka, který od nepameti sluje Zlaty, koukam na turistickou smerovku s napisem Cestou zlatokopu, přímo přede mnou je zaslepena, a ještě navíc hned u vchodu zamrizovana stola z deset let stareho pokusu těžit zde zlato a všude kolem ve skalach jsou zamrizované malicke sachty. Na mrizi pak uhledne napsano, že se tam nesmí a ze je to zbytek po geologickem průzkumu. vše proste ukazuje, že zlato je zde přitomno a tezeno od nepameti.

Mi spolecnici jsou, to snad netřeba podtrhovat, zastanci projektu těžby. Jsou tři a jsou si vizualne docela podobni - podsaditi, urostli chlapici mezi čtyřicitkou a padesátkou. Je na nich vidět, že je nerozhodi nutnost spat někde u loziska pár tydnu ve stanu nebo dojet si pár desítek kilometru na koni. Proste zlatokopove, jak se patří a slusi.

Předseda představenstva jejich společnosti Potamon GTS je doktor Jan Lellak, doktor Pavel Hanzl je ředitelem a Rudolf Repik vykonným ředitelem a tiskovým mluvčím. Všichni tři jsou profesi geologove a stáří praktici, zlato tezili už na třech kontinentech a těžit je pro ně stejne přirozené jako dychat. proč se dali zrovna do zlateho loziska na Šumavě?

Důvody jsou dva: „Dozvedeli jsme se, že výsledky minulého geologickeho průzkumu chce koupit hned několik zahraničních tezarských gigantu. A my jsme ryze česka firma!“ říká Pavel Hanzl. To je ten důvod velký, Podstatny a Důležity. V lidskem konani však mnohdy hraji větší roli důvody male, nepodstatne a lidské a nejinak tomu je i zde. Doktor Lellak totiž při výzkumu lozisek u Kašperských Hor stravil snad deset let života, pracoval tu jako geolog a dělal tu aspirantskou praci.

Panove dále vysvetluji, proč je třeba těžit a ze jim samotným vlastně o těžbu vůbec nejde: „Všichni hovori o těžbě. Přitom my zatím nic takového nechystame. Těžba sama má tři pripravne fáze - geologicky průzkum, na jehoz konci je výzkumna zprava. O to zadame. Po něm by nasledoval předbezny souhlas s dobyvacim prostorem - to je studie efektivity a provedení těžby. A teprve pak, po pridelení dobyvacího prostoru, přicházi k realizaci sama těžba. My zadame jen o geologicky průzkum, k němuz nepotrebujeme ani kopnout do země. Chceme zatím jen zpracovat výsledky průzkumu státu a také výsledky, které získala svým průzkumem TVX Bohemia Dulni před deseti lety.“

A pak vysvětluje, kolik pracovních míst a jaký rozkvet by ze zlateho dolu měli místní.

Jedine, v cem se všichni účastníci sporu shodnou, je skutečnost, že v Kašperkach zlato opravdu je a ze je ho tam dost. Odhad zasob, jež v sobe hory skryvaji, se pohybuje kolem sta tun zlata. Za posledních šest let vzrostla svetova cena zlata třikrát. Takže obrovský ekonomicky potencial, který hory kolem Kašperku skryvaji, nelze nijak zpochybnit.

Zlato se u Kašperek ostatne těží už od trinacteho či ctrnacteho století. celý vrch je provrtan drobnými stolami a stolkami - pozustatky středoveke těžby. Pocatkem devadesátých let se těžba malem realizovala znovu - těžit měla společnost TVX Bohemia Dulni. V polovině devadesátých let dostala povolení k průzkumu a těžbě, ale ještě než mohla firma začít těžit, stát ji souhlas s pracemi odnal. Těžit navíc TVX Bohemia chtela s použitím velmi diskutabilni metody kyanidizace, kdy se k ziskani zlata z rudy pouzivaji mimořádne jedovate kyanidy. Výsledky průzkumu měla firma odevzdat státu (ten má rovněž svá data z lokality), ale následkem nedohody státu s TVX k předani dat nedošlo. Data jsou nyní na prodej.

Spor stát - TVX není u konce, právě ve dnech, kdy připravuji tento text, se u soudu resi odškodnení TVX. Ta totiž dala celou věc k soudu a nyní žádá o tři čtvrtě miliardy jako nahradu škod, jež odnetim licence utrpela.

Pro pochopení celé causy je nutne vedet, že kdyby Potamoni získali povolení k onomu prvnímu kroku, ke geologickému průzkumu, mají pak přednost při udelovani povolení ke krokum dalším - až k samotne těžbě.

Kdyz Potamoni pojali svůj bohuliby záměr, pochopitelné nejdříve nebezeli do Reflexu, ale na příslušne úřady - pozadat o povolení ke geologickému průzkumu. To je potřeba, přestože v současne etape vůbec nemají v umyslu hrabat v zemi, jenom u pocitace komparovat geologicka data ze dvou zdroju.

Příslušných úřadu je tu několik, tím posledním a nejautoritativnejším pak ministr životního prostředí. Ale k němu věc teprve dojde. Jak však sla zadost Potamonu jednotlivými úřady, vrsily se hory nevole.

Nejdříve má v řízení slovo město: „Mesto Kašperské Hory jednoznacne prohlašuje, že za zadných okolnosti nebude v budoucnu souhlasit s pripadnou žádosti o stanovení dobyvacího prostoru ve svém územním obvodu,“ píše se ve vyjádření města podaném advokatem Petrem Kuzvartem. Shodou okolnosti je to bratr bývaleho ministra Miloše Kuzvarta, který těžbu zlata na Šumavě před deseti lety zatrhl. Jinak receno - město Kašperské Hory těžit opravdu nechce.

Sprava Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava zase pise: „Sprava považuje i hloubkovou těžbu za rizikovou vzhledem k ochraně ekosystému na povrchu.“ Ministerstvo životního prostředí pak zadost Potamonu jednoznacne zamita: „Verejny zájem prevysi zájem na dalším průzkumu a naslednem využití loziska.“

Potamoni podaji rozklad, který má rozhodnout osobně ministr životního prostředí. Ten si ovšem podobne rozklady nechava posuzovat odbornými komisemi, ta příslušna k šumavské těžbě zasedla dvacateho září a doporučila panu ministrovi předchozi rozhodnutí ministerstva potvrdit - to jest zadost Potamonu zamitnout.

Tak by se daly shrnout postoje všech uradu, které se k věci vyjadrovaly. Proc? Vydavam se na místo pohovorit si s temi, jejichž hlas proti těžbě byl v minulosti nejvíce slyšet a kteří de facto měli největší podíl na tom, že se v Kašperkach zlato netezi už deset let. Doktor František Stibal býval starostou a místostarostou Kašperek, dnes je zaměstnanec Správy národního parku a zastupitel. Když shaním informace o zlate u pani starostky, jednoznacne mne odkaze na nej. A pan doktor vůbec nechape, proč by se mělo kolem Kašperek těžit: „Není ohleduplnéjsího přístupu k přírodě než v ní nevrtat!“ Dokonce ani lakadlo pracovních příležitosti jej jako zastupitele nerozjede.

Pan František Hail je šumavský podnikatel a kromě toho, že provozuje penzion Hajenka Nebe, zalozil také občanska sdružení Šumava nad zlato (to byl nejaktivnější subjekt v boji proti těžbě v devadesátých letech) a později sdružení Pratele Šumavy. Angazovany místní občan, že bych si lepšího nevymyslel. V reci se nijak netaji nelibosti nad kroky ODS, již by jako podnikatel vlastně měl volit a podporovat, ale která jej nesmírne hnete svými neekologickými postoji. Usadime se přímo před jeho penzionem, tak schovaným v lesích, že k němu vede jen lesní cesta, na lavickach, divame se do údolí a mne už vlastně ani nemusí nic vysvetlovat. On žije v oblasti cestovního ruchu, sám je horal a už jen představa dolu kdekoliv v okruhu desítek kilometru kolem jeho penzionu jej naplnuje hruzou a vztekem. „Tahle zem je dost bohata svou krasou a nikdo nepotrebuje víc. Není důvod těžit. Nevěřím, že by z těžby profitovalo město! Podnikání dělá každý jen pro svou kapsu. Zásahu do přírody už je tolik, že je to neunosne.“ To, jak by chtěli Potamoni zlato ziskávat, že už nehrozi kyanidy, jichž se boji, nevi a ani ho to nežajima, protože své přesvědcení nehodla menit. Ta země má zůstat,jaka je, a každý zásah do ní by byl hrichem.

Doktor František Jelinek z Plzeňské odbocky MZP - ten, který zamitl Potamonum jejich zadost - je zcela nekompromisni. Nejprve vysvětluje, že těžba zlata vždy a všude narusi ekosystémy, a pak říká kategoricky za celý urad: „Dokud tady budeme, tak se tam těžit nebude!“

... je jedna z nežbytnosti, již si Potamoni platí, aby se o těžbu mohli uchazet. Sedime v ní a doktor Hanzl říká: „Kyanidizace je dnes už zakázána zákonem, chceme těžit chloridizaci, zpetnou zakladkou a pod zemi. To znamená, že na povrchu by byla jen jedna hala, do které by ráno prijel autobus se zaměstnanci. Veškerá vytěžena hlusina by se zakladala do dutin po předchozi těžbě, takže by se vůbec nevozila na povrch. Nepouzivaly by se žádné jedy, rozmelnena hornina se maci v podzemní hale v kontejnerech v roztoku chloridu, z nehoz se pak elektrolyzou ziska zlato a chloridy se snadno zneutralizuji a zrecykluji. Nic z toho, ceho se ti lidé boji, není pravda...“

Přesto se domnivam, že poslední krok, jenz chybí - to jest, aby Potamonum zatrhl těžbu ministr osobně -, bude naplnen během pár dnu. Postoje proti těžbě totiž nejsou racionalni, ale intuitivni, magicke. Místní i ministerstvo vnimaji Šumavu jako pannu, která nesmí být prznena těžbou. A že by ta těžba třeba mohla vytvorit spoustu pracovních příležitosti pro lidi a ekonomicky rozvoj pro celý mikroregion, je ve svetle tohoto magickeho přesvědcení vedlejsi. Co bude, když pan ministr skutečne průzkum nepovoli?

„Pujdeme k soudu!“ říká razne doktor Lellak.