Nenechte to zarůst: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:49

Pralesy ohrozuji biodiverzitu, do nasi krajiny nepatri

Podobne jako putovali bizoni Severni Amerikou, tahla kdysi stada bylozravcu také Evropou. Přitomnost praturu, zubru či divokých koni se přitom projevovala necekaným způsobem: bránila rozvoji lesa. Podobnou ulohu sehravali také bobri. Pricteme k tomu vítr, zaplavy, pozary. Výsledkem těžko mohl být spojity, vzrostly les. Pohledneme-li do praveku, do casu, po poslední době ledove, spatrime krajinu, kde se v jemne mozaice strida parkova „savana“, huste kroviny a konecne - na místech nehorlavých a spatne přístupných pro velká zvířata - stinné lesy, jake zname dnes. Ochranáři se po generace snaží chránit „přirozené“ prostředí. Jenže, co to vlastně je? Jako přírodovědce nas zaujalo, když se v Respektu nedávno objevil článek chvalici vznik takzvaných bezzásahových lesních rezervaci, jakychsi „nových pralesu“ (Respekt c. 28). Tesi nas, že se ochrana přírody v českých lesích stava diskutovaným tématem. Pausalni podpora minimálních lidských zásahu, charakterizovana přístupem „nechte to zarust“, je však pro přírodu podobne nebezpečná jako často kritizované smrkové plantaze. vzniká totiž otázka, co vlastně v takové bezzásahové oplocence vznikne.

Příliš maly truhlik

Jiste všichni souhlasi, že nema smysl ponechat přirozenému vývoji třeba truhlik za oknem. Citime, že není dost velký. Co tedy o něco větší truhlik, dejme tomu rezervace o rozloze 50 hektarů? Teorie nas uci, že existuje určitá minimální velikost území, které si můžeme dovolit ponechat bez zásahu, aby „přirozený“ vývoj nevedl k ochuzení jeho biologicke rozmanitosti. A nechceme-li, aby lesní tvorove mizeli, musíme navíc splnit určitě podmínky. Jak je to tedy s padesátihektarovým truhlikem?

Postupně ochuzovani biologicke rozmanitosti našich lesních rezervaci ukazuje, že ani takový truhlik není dost velký. chybí zde cinitele, kteří evropskou přírodu formovali odjakziva: velci bylozravci, bobri a podobne. Bez nich tu prevladnou stinomilne dřeviny, zmizi kroviny, bylinny podrost, velká část hmyzu i ptáků.

Prekvapive vysoké procento evropských lesních živočichů a rostlin totiž potrebuje slunce. Dnes obyvaji svetliny, stare sady, lesostepi, obory, aleje a zamecke parky, proste všechno, jen ne stinny les. Je mezi nimi napadne mnoho tvoru kriticky ohrožených až vymirajicich, přitom donedavna často hojnych. stačí zminit orchidej strevicnik pantoflicek, motyla jasone dymnivkoveho, brouka rohace, z ptáků dudka nebo tetrivka. A najdou se tisíce dalších. Jejich životním prostředím není stinny prales, a přece jsou v Evropě doma.

V dobe, kdy u nás rostlo lesa nejvíc, tvorily podle pylových zaznamu hlavní dřeviny dub a liska. Jejich semenacky přitom potrebuji slunce, v hustem lese nevyrostou. Také poznatky ziskane studiem schranek mekkysu ukazuji, že husty prales plosne pokryvajici naše území je třeba odkazat mezi pohadky a myty. Stále více přírodovedcu se dnes priklani k modernejsimu pohledu na historii středoevropské krajiny, v niz huste a stinné hvozdy hraji pouze malou ulohu.

Lze namitnout, že divoci kone ani velká stada praturu či zubru u nás už od praveku nežiji, takže pralesy mohou mít přece jen dlouhou tradici. Jenže ulohu volne zijicích zvířat prevzal rany zemedelec, který sice potlacil divoke bylozravce, současne však v lesích začal past jejich domaci formy. Lesu je jedno, jestli za stadem krav beha pasacek.

Charakter lesa kupodivu příliš nežmenilo ani kácení velkých rozloh kvůli zemědělství. Mozaika stinných a svetlých stanovist se pouze musela natesnat na mnohem menší území. To, že nezmizela, přitom zajistil právě člověk. Po tisíce let v lesích nejen pasl, ale také vyzinal podrost či osekaval vetve na topení.

Výsledkem byla podoba lesu, jakou si dnes málokdo dovede představit. Anglickému parku se podobaly pastevni lesy, kde kosate stromy zajistovaly dostatek plodu pro podzimní vykrm prasat a travnate proluky zivily kravy, kozy či kone. Palivove dříví zajistovaly zejména pareziny - nizke listnate lesy, v nichž lidé osekavali vetve z obrustajicích parezu. Bezne byly střední lesy, kde v parezinovém „rosti“, slouzicim jako palivo, staly v rozestupech vzrostle stromy, pěstované na stavebni dříví. Hospodaření se během staleti menilo, převažna část lesu ale zůstávála mnohem ridsi a svetlejsi, než je dnes - stále byly pravekou savanou, byť někdy stesnanou do mensího prostoru.

Zubri na Šumavě

Rozvolnena struktura praveke krajiny zůstávála nedotcena až do zemědělské a průmyslove revoluce 18. A 19. Století. Tehdy díky uhli klesla poptavka po palivovém dříví. Rolnici kromě toho začali na polích ve velkem sit picniny, a mohli díky tomu zavrit dobytek do staji. Teprve tyto změny umoznily pěstovat huste stejnoveke lesy.

Krajina se začala prudce menit. Rozsiril se stinny les a zároveň vzniklo cosi do te doby nevidaneho: ostra hranice mezi lesem a nelesem. Většinou si neuvědomujeme, jak je tato hranice nova a umela. Na pastvinach i loukach byl téměř vždy nějaký ten strom, v lese naopak spousta svetlin. Bezlesí prechazelo do lesů postupně a bylo odvekou součásti nasi krajiny, tedy i lesa.

Skola a media nas dnes uci, že tu správnou přírodu představuje vzrostly, stinny les, takže si ani nahlas netroufame pripustit, že na vyletu do hor nejvíce obdivujeme krajiny s loukami, roztroušenými stromy a dalekými vyhledy, kdezto v nekonecnem vzrostlem lese se cítíme tak trochu stisnene. Nejsme v tom sami, rozvolneny les hosti nesrovnatelné bohatsi svet rostlin a živočichů než huste a stinné porosty, které jsou podobne nepřirozené jako smrková monokultura. A platí to obecne, od Polabské niziny až po hřebeny Šumavy.

Nase botanicky i zoologicky nejpestrejsi lokality se často nachazeji nejblize nějakého města (Breclav, Hodonin, Kolin, Brno, Praha), protože právě tam se dnes již zapomenute typy hospodaření udrzely nejdele. Představy ochranářů o přirozenosti ale vznikaly na základě poměru posledních dvou století a nikoho nenapadlo, že „přirozenéjsi“ může být „zniceny“ pastevni les s kravkami a koňmi tesne za vesnici než hluboky hvozd bez nich. Srnci ani jelení domaci zvířata nemohou nahradit, prezivsi divoci kopytnici spasaji vegetaci jinak než turi a kone. Tlak velkých bylozravcu proto chybí i v našich největších rezervacích. Vhodnou strategii pro mnohe lesní rezervace tedy není bezzásahovost, ale napodobení procesu, které nasi přírodu po tisícileti formovaly. Clovek ovlivnoval přírodu tak dlouho, že se příroda dnes bez něj už neobejde. Skutečnost, že v nepřirozených stinných lesích mizeji biologicke druhy, potvrzuje i nedávno vydany červeny seznam bezobratlých, který naznacuje, že v Čechách a na Morave za poslední století vyhynuly stovky druhu hmyzu. Další tisíce právě vymiraji navzdory rostoucim plocham chráněných území a nemalým vydajum na ochranu přírody.

V budoucnu už nelze obetovat ani jediny další ohroženy druh. K tomu nás ostatne zavazuje i evropska legislativa - četné evropsky chráněné druhy u nás vyhynou, nedokazeme-li aspon lokalne obnovit zanikle parezinove hospodaření, či dokonce lesní pastvu, kterou dnes zapovida zákon. Osvicení lesníci naštěstí zacínají chapat, že navrat k zapomenutým metodam pěstování lesa může být i ekonomicky výhodnější než intenzivní hospodaření či bezzásahovost. Ukazuje to priklad městských lesu Moravského Krumlova, kde se ke střednimu lesu vratili i z ekonomických důvodu.

Neznamena to, že jsme kategoricky proti tradičním bezzásahovým rezervacim. Mají smysl jednak jako referencni plochy, jednak v územích skutečne rozsahlých, jako jsou jadrove zóny národních parku. Tam lze poskytnout prostor volnému působení všemozných přírodních procesu, včetně živelnich přírodních katastrof a působení velkých bylozravcu. Proto obnovme tradiční pastvu a parezení v jihomoravských a polabských rezervacích - a začneme uvazovat o zubrech na Šumavě.

Autori působi na Biologicke fakulte Jihočeské univerzity a v Entomologickem ústavu AV CR. Zabyvaji se ekologii a ochranou ohrožených druhu hmyzu.